čtvrtek 30. června 2016

Milý deníčku...(3)

Vysvědčení.

Tak jo, když boj, tak boj.
Nejsem o nic lepší, ale ani horší.

Říká se: „Malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti.“
Ale nemusí to být vždycky pravda.

V den, kdy někteří rodičové či víkendoví rádobyvychovávatelé odvozují SVOU hodnotu od vysvědčení svých aninesvěřenců, já se pochlubím naší dnešní skvělou ranní chvilkou.

Obouvám se pod schody na odchodu do práce, matně si vzpomínám, kam jsem včera mrskla s klíči, když se ozve charakteristický zvuk odemykání z druhé strany. Á, L. se vrací z posledního středoškolního mejdanu. Věřím jí víc než sobě samé (a mám k tomu své dobré  důvody), takže se vůbec neobávám toho, co uvidím, v jakém stavu se po protančené noci vrací. 
A taky že jo!  V kráse svých devatenácti let, usměvavá,  v náladě lehce letně sentimentální, malounko unavená, nebývale ochotně odpovídá na mé otázky po včerejšku.
S nadhledem, nadsázkou,  zorientovaně a vyrovnaně. Domlouváme detaily domácnostní logistiky a já končím:

„Ale tohle triko neznám! To máš nové? Je skvělé a moc ti sluší. Půjčíš mi ho někdy?“
 „Jo, teď si ho sice vezmu s sebou na svůj kultůrčundr, ale pak se domluvíme…“
„Dobrou noc“, přeju jí, protože vím, kam ve svém „aťasu“ pochopitelně zapadne.
A tím ji výjimečně uvedu do malých rozpaků.
„A co ti mám popřát já, když jdeš v takovémto horkém letním dni do práce?“

Jestli tohle není krásné, pak opravdu nevím…


středa 29. června 2016

Milý deníčku...(2)

Nehledat a najít, neprosit se a dostat.
(Věnováno MBzO a TvS)

Vyprovokována D., vydala jsem se letos poprvé do práce na kole.
S přepínačem pozornosti nastaveným na hodnotu "Úplná", protože tudy, kudy se vloni nedalo, se letos může, a vice versa.
Tak se mi stalo, že jsem z břehu Dřevnice, kousek před největším vnitrozlínským splavem nepřehlédla "zvláštní ptáky" (Oldřich Janota a Emil Pospíšil, ale mám ráda i tu coververzi Jarretu).

Nevím, kdo to nátáhl mezi lípy na obou březích dvě lana a na ně zavěsil siluety labutí, vytvořené z drátu a asi nějaké bílé netkané textilie. Nevím ani, proč to udělal(a), jestli je to plašička nebo umělecký projekt. Nedaleko odtamtud sídlí hned dvě základky, ale odtud prý vítr nevane. Ale právě v něm se labutě krásně vlní a chvějí. Navíc provonění vůní lipového květu ještě před utrhutím dělá z onoho místa středobod mého párdenního těšení se.




Tahle je ale do-opravdická.


Do-datečně: Tak, už je vyvysvětleno. Instalace je to umělecká, protože výsledek bakalářské práce, a Úřadem povolená. Autorkou prototypu budoucí instalace nad Baťovým kanálem, v přístavišti v Napajedlích je Sylvia Hlavová.
Z radosti, kterou mi dokáže dát jen druhý člověk, jsem dnes ještě přiblejskla:




čtvrtek 23. června 2016

Milý deníčku...(1)

Ráno.

První radou, které se vám dostane, když se trápíte problémy se spánkem je, že musíte chodit spát a vstávat ve stejnou hodinu, tedy dodržovat konstantní rytmus. Měla jsem pár let potíže s usínáním, ostatně není se čemu divit, protože to fakt nebyly dobré roky. Součástí mého restartu ale je, že chodím spát tehdy, kdy se mi chce. Ve svém pokrokově čilém věku si to můžu dovolit, protože mám už jaksi úspěšně odkojeno-odpečováno.  Ovšem tělu, navzdory sokolskému sloganu, neporučíš. Což o to, usínám takřka okamžitě (úplňky jsou samozřejmě výjimkou, to snad každý senzitivnější pochopí, protože sám nespí vůbec nebo jen mělce a málo),  když ale dříve začnu, dříve taky se spánkem skončím. Obzvláště za těchhle letně dlouhých, zpěvných dní. Takže čtvrtá nadranní obvykle znamená, že už jsem v mezičasí, mezistaví, na vlně α, mezi spánkem, R.E.M. sněním a bděním.  Ovšem nemíním se tím trápit a považovat to za problém, naopak toho využívám buď k domácí práci, do které se mi jindy nechce, anebo k čtení/psaní.
Je  5:05, zní konejšivý signál mobilního budíku, a přestože moje pružná pracovní  je skutečně velmi liberální, vstávám, s myšlenkou na ty, kteří musí být v tekuté práci na minutu přesně a záhy.
Ostatně, chystá se tropický den a je výhodné se přesunout za snesitelné teploty a hustoty pasažérstva. Na sebe minimální sestavu (5 ks i s botama), a s myšlenkou na ArcoIris, jejíž psychedelické koktejlky jsem tuhle z hromady zanechaného šatstva vytáhla a dnes je na sebe nevernisážově navlekla, mířím do práce. Uvolněně, bez spěchu té, která vypravuje pouze samusebe.

Z jízdy a obsahu knížky procitnu až s hlášením mé aktuální výstupní stanice. U dveří se na mě mile culí kolega Z.: „Už jsem si myslel, že přejedeš, to se nesmíš TAK ZAČÍTAT! “
Jdeme těch pár metrů spolu a už se ladíme na pracovní proces. Aha, je čtvrtek, v kanclu bude firemní briefing… přejdeme práh otevřených dveří a z úst nejvyšších se ozve: „Jdete z plážového volejbalu?“ Ale Z., jistý si svou nepostradatelností pro firmu, smečuje do hřiště: „Nepřicházím do styku s veřejností a šéf mi kraťasy toleruje“. Co bych řekla já na otázku, jestli jsem se nezapomněla převlíct z noční košile? Vážně nevím, jestli bych měla tu pohotovost alespoň v míře troufalosti odhalit své přece už jenom povislejší paže.
Pustím počítač a vběhnu do úvodního zahřívacího (ani v tom horku netoužím po zchlazení nějakou ne-příjemnou zprávou) kolečka Pracovní mail - Soukromý mail – Oblíbené položky.
A teď to přijde…viditelný důkaz, že dnes jsem nevstávala takhle brzo sama…Jsem vděčná za to, že myšlenky snad ještě nejsou uživatelům wifisítí monitorovány a zaznamenávány, protože to oslovení, které mlčky vyhrkla má amygdala, by mi vážně neprošlo…

Kazím /nekazím?

neděle 12. června 2016

Děkujeme! Odcházíme... - Vernisáž kolektivní výstavy absolventů UMPRUMky v UH

Je po maturách i návazných večírcích. Vztah studentů a profesorů se změnil z hierarchického na málem kamarádský. Z rozumu se přechází na city. Někdy. Někde.

Umělecké střední školy jsou asi výjimkou. Nebo aspoň ta, ze které jsem minulé čtyři roky jsem sice kuse a zřídka, ale přece jenom dostávala echa. Po úvodním oboustraně seznamovacím ročníku, když učitelé odborných předmětů  vysledovali, kteří ze svěřených "děcek" svým zvoleným oborem žijí a kteří naopak pouze  "naplňují procenta docházky", nastaly tři roky, které by se označit spíše jako čas mentorství než učitelství nebo učení. Ve vzájemných diskusích, špičkování, inspiraci, rostl vztah, který dnes vyvrcholil  vernisáží společné výstavy pěti letošních absolventů v pivnici Pod lipami.
Prostor pro své odcházející studenty domluvil a úvodní řeč vedl Mgr. Martin Dvořák. Kdyby se i výstavy "dospělých" výtvarníků komentovaly takto věcným, vývoj tvorby autora shrnujícím, do kontextu zasazujícím, obsah i formu komentujícím způsobem, ubylo by možná pošklebků na adresu současných umělců a jejich děl ze strany laické veřejnosti. Jenomže to bychom si na vernisážích nesměli hrát hry na nejzorientovanější a nejchápavější tajemné vševědce.



Tuhle naprosto pravidla porušující fotku jsem zařadila záměrně, protože mezi zády vystavujících prosvítá tvář dobře se bavícího akademického sochaře Radima Hankeho. Velký palec nahoru, že si udělal čas.
 V chodbě "pavlače",  v lepším než lokálovém světle měl každý z vystavujících jeden "vzorek".
Nízké reliéry Jana "Johnyho", absolventa oboru kamenosochařství.

 Sociálně motivované enkaustiky Adama, obor užitá malba.


Abstraktní enkaustiky naší L., obor užitá malba


Sářiny expresivní autoportréty, obor užitá malba



Nick studoval obor užitá grafika









čtvrtek 28. dubna 2016

Kam se ráda vracím - Sluňákov



Slovo Sluňákov se mi poprvé do pozornosti propašovalo skrzevá muziku. Někdy na jaře roku 2008 se na webu jedné mé oblíbené pražské kapely, kterou si k nám doposud žádný z pořadatelů pozvat netroufl, zasvítil  plánovaný olomoucký koncert na Horním náměstí.  Hm......Nebylo třeba žádného přemýšlení, jestli se tam vydat. Tak jsem objevila tradiční prvomájový Ekojarmark a překvapivě vysokou míru shody hudebních preferencí hlavního dramaturga s mými. Na koncerty jsem si začala více méně pravidelně dělávat čas i náladu, ale co ten vlastní Sluňákov, domovská základna, místo pravidelných výchovně-vzdělávacích  a kulturních akcí (nejen) pro školáky a celé rodiny?

Naprosto ničím nepodloženě se mi v hlavě uhnízdilo mylné přesvědčení, že je to kdesi daleko „v kopcích“, tedy rozlehlých prostorách lužních lesů. Kdesi daleko od civilizace, od linek veřejné dopravy, tam, kam se dá pohodlně dojet akorát tak autem. Ale jo, jednou si to všechno vyhledám a vypravím se tam. Ovšem jednou, to zhusta znamená nikdy.

Pak, o šest let později, nepřekvapivě krátce poté, co byl na Sluňákově otevřen přírodní park  Dům přírody Litovelského Pomoraví, spojující krajinu s umělecko-architektonickými díly velmi svébytných autorů, se do Olomouce přestěhovala moje velmi blízká Pavla. V nadšení  z toho, že zase můžeme prožít "nekonečné" hodiny blízkosti, jsme semlely ledacos z toho, co jsme každá prožila v tom čase, kdy jsme to k sobě měly geograficky poněkud dál. A já, pochopitelně, zmínila i to, proč prvomájové dny netrávím kdesi pod planou třešní.  Jo, jednou se tam vypravíme, a na kolech, do Horky nad Moravou vede z Olomouce pohodlná cyklostezka. Jo, jednou, … ale opakovala bych se.

Zase nás tam přivlekla muzika. V jednom z těch čerstvě zpřístupněných objektů, Rajské zahradě Františka Skály, měli zahrát mí milovaní bratislavští Longital, pro mě poprvé už se staro-novým bubeníkem Slaninkou Slaňinkou. Mohly jsme nejet!? Jistěže ne, ale ta kola… jednou… Jely jsme autem a ani jsme se nestačily propovídat k nějaké hlubší osobní věci, když Pavla sjela z cesty ještě před plechovou cedulí označující konec obce na parkoviště. „To je tady? Vždyť i na hřbitov to mají místní dál?“ zlomily se ve mně v tom okamžiku ty zbytečné předsudky. Koncert byl krásný, umocněný  prostředím „lodě“, která jako by vytvářela závorku nejen v prostoru, ale i v čase. Po zavření vstupních dveří vzaly tóny a slova vysílaná z pódia pouze symbolického diváky a hlavně naslouchače na cestu po povrchu nejtajnějších snů.

Naštěstí bylo léto, takže i po něm bylo dost času, světla a euforie, abychom si prošly celý areál. Ale pobýt na Sluňákově jenom jednou, to je jako jen jedinkrát si přečíst Tolkienova Pána prstenů, aby člověk věděl, jak to dopadlo. Naprosto uchvácená jak dalšími objekty, tak užitím textů na spojovacích mostcích a chodnících, věděla jsem, že se sem budu muset vracet. Abych sama, pomalu a po kouscích dokázala ocenit každý detail, každé zákoutí, každý úhel dopadajícího světla a/nebo tmy, mraků, deště či bouřky. Kombinací milión, program pro život delší, než mi ještě zbývá.







Před pár dny, v rámci fotodílny pana fotografa Josefa Ptáčka, která byla součástí letošních Ekologických dní Olomouc, jsem měla tu první a hned téměř třídenní příležitost. V areálu, který přiznává přednostní právo přírodním dějům a procesům,  na místě, které svými díly doplnili lidé, kteří MOC dobře vědí, co, proč, jak a pro koho to dělají.  Ve společnosti lidí, které spojuje láska k témuž způsobu vyjádření.  Čas, který vám dá jen ten nejštědřejší a téměř nic oplátkou nevyžadující dárce.





Ale protože patos někteří z mých dnešních čtenářů nesnášejí, nemůžu skončit jinak než absurdně. Východní výspu areálu tvoří Sluneční hora, v hlíně, kameni, vodě, větru, tmě, tajemství a tajném, přestože univerzálním jazyce  zhmotněný sen pana profesora Miloše Šejna. Impozantní objekt obtáčí spirála pěšinky, kterou se můžete dostat až na vrcholek, k jednomu z dvojice speciálně pro tento objekt odlitých zvonů. Vyjdete (někteří, jiný běhá! J) nahoru, dáváte samozřejmě pozor, aby vám neuklouzla noha a vy se z poměrně prudkého svahu neskutáleli jak zralá hruška, rozhlédnete se směrem k centru parku, k střídání divočiny náletových porostů  s udržovanými plochami, prodýcháte sebe a ten okamžik. A pak se otočíte, abyste uzavřeli  panoráma a pohledem upadnete na…předpěstěném, rozhodně bezsedmikráskovém, trávníku fotbalového hřiště.







Tak ďaleko tak blízko. Tak vysoko tak nízko. Tak hlboko tak plytko.“…zpívá Shina v jedné písni z alba Teraz výše zmíněného Longitalu.

Všude tam můžete být taky. Jednou, teď nebo vždycky, když si zmyslíte a dovedete své chtění k akci. Aby (pro)zrazené tajemství nesublimovalo rovnou v nudu, vědomě nevyjmenovávám VŠECHNA překvapení, která na Sluňákově můžete najít. Prominou především skokani, bobři a pan Miloslav Fekar...

pondělí 14. března 2016

Glen Hansard. Divadlo Archa, Praha, 12. března 2016 - Didn't He Ramble? tour



Víc než půl roku jsem se snažila navázat na poslední blogový zápis tou slíbenou koncertní reportáží z loňského srpnového Glenova koncertu v Milevsku. Nedokázala jsem to, protože jsou skutečnosti, které člověk nespolkne a pořád se mu derou do klávesnice. Omlouvám se tedy Daně, Lucce a Josefovi, ale ač je muzika, a Glenova zvláště, zásadní součástí mého života, existují ještě i jiné pilíře.
A vzdát se jich dobrovolně, to už si jedna rovnou může z rozmařilosti skočit pod nejbližší rychlík.

Tak tedy Milevsko=Velká Vynechávka, a místo toho pár slov o sobotním Glenově koncertě v pražské Arše.
Začalo se včas, což je na koncerty, a ty pražské zvláště, malý zázrak. Těsně před osmou se před pódiovými reflektory objevily obláčky ze suchého ledu a pak už přišla s dvojkou bílého vína v ruce Mar, Markéta Irglová, jako očekávaný host. Ještě útlejší než v Oscarových dobách, s ostrým profilem, tentokrát nemohla pobouřit žádnou módní policistku v publiku. Zahrála asi šest svých písniček, které už většinou známe z alb Anar a Muna.
Ano, všechny jsou pomalé, smutné, všechny jsou založeny na stejné stoupavě-klesavé figuře, dialogu ne-rozsáhlého hlasu a klavírních akordů, textů založených na mystice vachrlatých Pravd, ale kdo z nás je občas nepotřebuje? Člověku hlavou běží příběhy, vlastní, jejich i cizí a vše se propojuje v kruh, ze kterého neutečeš. Věřím tomu, že až Markétiny děti poporostou, k aktivnímu koncertování se zase vrátí a my si už teď můžeme představovat, kam se bude její hudební/aranžérský talent vyvíjet.
Dobře vybudovaná atmosféra pak byla lehce přeťata pauzou pro poslední muzikantskou logistiku. Simon, Good as usual… A pak příchod celé velké kapely, Glen před mikrofon na hranu pódia a první píseň „Grace Beneath The Pines“, s dechy a smyčci. To jako pozdrav, jako slib: Jsem zpátky a všechno, co kdy bylo, zase bude. Dnes a tady, v Arše. A taky že jo, vousy už lehce prošedivělé, ale jinak řádění, dynamika, síla…jako vždy a zase jinak. S touhle velkou kapelou, které do kompletního obsazení the Frames chyběl vlastně jen houslista Colm, mi vždycky na mysl vytane film the Commitments, nebo tedy ještě přesněji, jeho/moje první velkoformátová projekce v rámci Letní filmové školy v UH, v roce 2004.  Vedro, hrst drobných, jeden pohled a vějíře. Občas stačí málo, a jindy není nic dost dobré. Soul jako hudební styl, duše jako otevřená nabídka.
V polovině koncertu se už Glen dostal z fáze zaťatých zubů do uvolnění povídací nálady a přidal i historky, o svém tatínkovi, o předsudcích, jichž ani on není občas ušetřen, o hraní pro Václava Havla.
Fascinovalo mě, jaký prostor dával svým spoluhráčům, a zejména ta velkorysá pokora, s níž pozval trombonistu Curtise, aby dozpíval Wedding Ring. Zárodky příběhů v hlavě nestačily dosednout na sítko paměti. Anebo Morissonova Astral Weeks s Joem na double bass.
Začátkem tohoto roku jsem si předsevzala, že budu chodit UŽ jen na koncerty, u kterých bude důvodné podezření, že to nebude kšeft. Kšeft s machou, kšeft s předstíráním a kšeft s důvěrou návštěvníků. Letošních 990 Kč za vstupenku dosáhlo přesně té hranice, kterou si ještě chci dovolit, takže je možné, že tohle byl můj poslední Glenův koncert s kapelou. A jako takový pro mě zůstane v paměti uložen především tím druhým přídavkem, kdy Glen, Rob Bochnik a Graham Hopkins, stojíce na jindy zvukařském pultu, zazpívali Gold. Fergussovo Gold. Beze slova vysvětlení, ale kdo ví, ten ví své: o neodvolatelnosti smrti a (ob)tížnosti lásky, té nepodmíněné. Všechno, co přišlo pak, už bylo navíc.
Dobrou noc, Olomouc, protože THAT gift will last forever.

Z takového koncertu se dá jít jen pěšky, s rukama v kapsách, čepicí staženou přes uši a očima plnýma vlasů. Plačky na Smíchov může vypadat jako laciná snaha o slovní hříčku, ale je to suchý popis situace.

P.S.:
Dva dny předtím jsem byla na poslechovém pořadu pana Jiřího Černého o Davidu Bowiem. V okamžiku, kdy došlo na zmínku o Davidově smrti, postavil (zdůvodněně) pan Černý intelektuála a konceptualistu DB proti Glenovi slovy: „Nemůžou být dva odlišnější typy“. Ne, že bych si troufala oponovat moudrosti, kultivovanosti a osobní zkušenosti JČ, ale jestli je Glen jednoduchý, pak si úkol přiblížit se TAKOVÉ jednoduchosti dávám pro zbytek svého radostně mrzkého života.