Vždycky špatně

Osud, někdy zvaný příroda, je asi fakt spravedlivý. Kromě těch pár obtížností, které je mi dáno nést, jsem byla naopak od ledasčeho osvobozena. Námátkou třeba od materiální závistivostí, existence tchýně, schopnosti vzteku, potřeby mít poslední (anebo vůbec nějaké :-) ) slovo, atd.

Laxní postoj mám i ke svému šatníku, botníku a klice, na kterou si věším kabelku. Holky mě seznámily s kouzlem rodinné, přátelské i komerční recyklace a výměny, a běžně jednotlivé kousky nosím až do roztrhání. (A někdy se s nimi nedokážu rozloučit ani poté, viz periodocky obnovovaný a zalepovaný žralok na mých oblíbených modrých semiškách).

A pak to příjde. Tak jednou za 3-5 let. To abych nepropadla pýše, jak jsem skromná, rozumná, ekologická a trvale udržitelná. Zcela nenápadně se vynoří nějaký nový kousek, který prostě CHCI nosit. A diléma je na světě. Vím, že když si ho pořídím, sama si následně zkazím radost výčitkami, že za ty prachy bychom mohly mít něco nového všechny tři. Ovšem, když se udržím na uzdě a nekoupím si to, vím, že až budu příště už opravdu nutně potřebovat něco obnovit, budu podvědomě hledat (a samozřejmě nenacházet), právě takové, nebo aspoň podobné...
Na aktuální rozmyšlení, rozhodnutí a čin/nečin mám 45 minut...

P. S. Ne, tyto to fakt nejsou...