Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2015

Glen Hansard u nás, léto 2015 - díl první - Náměšť nad Oslavou, 30.7.2015

Má ještě nějaký smysl psát reportáže z koncertů? Dnes, v době, kdy "krabičku" pro audio/video záznam nosí v kapse/kabelce/batohu podstatná část populace? Zbytečná otázka!? Proč bych se jinak do psaní pustila, že? Tedy škrtáme... Samozřejmě, že NE! I pisálkovské řemeslo má svá pravidla a doporučení! Proč tedy ano? Z jednoduchých, zato vícera důvodů. Jednak zdaleka ne každý je tak laskavý, pracovitý a altruistický, aby na koncertě zaznamenaný "raw material" následně zpracoval a veřejně publikoval, jako náš milý, pro mě zatím nepotkaný, Kwevej. ( http://www.theframes.cz/forum/viewtopic.php?p=15609&sid=735064f33fbc1c96d3b467d873aacb7e#p15609 ) Druhak, takový záznam, jakkoli profesionální, je pouze jedním pohledem na danou událost. Kdyby stejný koncert natáčelo dejme tomu 10 zaznamenávačů/zanamenávaček z různých úhlů, z různých míst hlediště/jeviště/zákulisí, bude ten záznam totožný? Rozhodně ne a to se vůbec nemusíme pouštět do dobrodružství kvantové fyziky

Když si hrajou holky - II.

Před pár dny jsem tu udělala loužičku z mysli&srdce na téma: „Zásadní vliv jednoho podzimního prodlouženě-víkendového pobytu v ryze dívčí společnosti na...“. ___________________________________________________________ {Rozhodnutí č. 258 658 357:  Už se vážně se musím POKUSIT do každého ze svých časů zavést linearitu a nějaké mnemotechnické pomůcky pro pamatování si aspoň přibližně přesných význačných dnů (a slov). To přímce se určuje směr body A a B. Ovšem na určení data a času jsou pouhé DVA přelomové body:   „okamžik 0“   - čti „nula“, nikoliv „Ó“ (vůbec první moje vypátraná mozkootřesná vzpomínka, 1971, česká zaměstnanecká kolonie u koželužny blízko města/vesnice Rašt, Írán)   a „okamžik B“ („Byl první máj, byl ještě se ani nebudící lásky čas :-) “,2004, houpací křeslo po babičce [ne nepodobné tomu z animovaného filmu Frédericka Backa],Malérovice)  zoufale málo} ___________________________________________________________ Druhá ze zásadních her toho Tvoř

Pakt o neútočení, aneb Mír až do příští války...

Že bych si nakonec (vlastně na bod blízko počátku v nekonečném průběhu) ty červené boty zasloužila? DODATEČNĚ DOPSÁNO: Možná, že ano. Jestli ta krabice s nimi neshořela při víkendovém požáru v tom kutlochu-obchodě. Mám se přijít zeptat ve středu. Jen jestli já to s těmi archetypálními symboly trošku nepřeháním...

Velikonoční pondělí

Obrázek
Ze všech možných způsobů slavení velikonoc jsem si už před lety vybrala osamělé vítání jara jako  takového. Chtěli mi dnes Matka Země&Otec Slunce něco taktně naznačit?   U oběda s potěšením komentuju: "Tak asi má ta trpělivost přeci jenom své růže. Po více než dvaceti letech, koledníci, věda, že se u nás nenalévá, nevykoledují si peníze ani čokoládová vajíčka, pochopili, že pro ty mašle, kraslice a perníčky FAKT nemá smysl zvonit! J. pochybuje: "A není to spíš tím, že nám nefunguje zvonek?" :-) Ale po poledni, propuštěna do "nebezpečného" světa  svou milou Vti, jsem vyrazila dokumentovat 50 odstínů voňavé fialové, bílé a růžové: Tento klasický pohled na dvojstrom na Svárovci fotím opakovaně. Vždycky špatně:   Namaluj mi beránka, prosím....   Rozvíjí se mé milované jírovce:   O magnóliích (raději) ani nemluvě:   Hnízdo jako symbol ztraceného: Zahrádka trpělivě čeká na lepčí povětří: Naše fial

Když si hrajou holky

Hravost je  vlastnost stereotypně mužská resp. klučičí. Ale i holky si chtějí, umějí a můžou (díky, Danko ! Mlyny navěky)  HRÁT.  Stačí jim k tomu málo. Osvobodit se od podvědomé potřeby čechrat si peříčka a klovat se navzájem před zraky pyšných, panovačných, vybíravých a nespolehlivých  kohoutů. Kde jinde jsou k tomu podmínky přímo laboratorní? Jistě, na Tvořivém víkendu pro ženy a dívky. Tam chlapi nesmí málem ani zavolat telefonem :-). Jeden takový jsem absolvovala před pár lety (omlouvám se za vágní dataci, moje vnímání času je silně gumové) v nádherné krajině okolo Hluboček. (Já se tam vrátím! Jednou. Určitě. Když ne na dovolenou, tak aspoň na otočku.) Během jednoho prodlouženého víkendu jsem se: nechala opečovávat způsobem, který je mi běžně nedostupný naučila pít zázvorový čaj,  hejbla si kostrou,  nasmála se do sytosti,  objevila jsem cvičení, které mi jde k duchu i k duhu,  vyrobila si herbář  a zažila dva zásadní okamžiky svého sebe-si-uvědomování.  Na tři dn

Z cest(y): Za naším, před naším, aneb vipassána for dummies

Obrázek
Jedna z mých Jan, ta geograficky nejbližší (100 m max.) to už zase nestihla. Nevadí, jsem trénovaná a chodím sama ráda. Po včerejším velkém a po VŠECH stránkách grandiózním výletě do Brniska dnes zůstávám jen "za chalupou". "Byl jsem dlouho pryč." Indián "Hbité koště" Bromden Barvy všecky. (vietnamská provenience; linie se kácejí už "fskutečnosti".)

Jsem ve válce, bohužel...

Ne, nebojte se, vás se to netýká. Není to konflikt celosvětový, ba ani lokální. Právě naopak, je to ta nejsoukromější válka, válka mezi dvěma ženami. Začnu jako obvykle poněkud zeširoka. Když se někdy v polovině února(!) vynořily plakáty propagující přednášku " Starověká koncepce Mistra Suna: jak připravit a uskutečnit naše dílo v konkurenčním prostředí. ", přitáhly si moje oči (čti:pozornost) okamžitě.  Zprvu jsem si myslela, že za to může vyhladovělost po barvách v tom pravoúhlém, sterilním, černo-šedo-bílém funcionalistickém prostoru, kde je mi (naštěstí!) dáno trávit podstatnou část svých pracovních dní. Jenomže, bylo v tom něco víc. Oranžovo-černý plakát s bílým písmem mě k sobě přitahoval i po této racionalizaci. Jala jsem se číst i drobnější písmo(ale pořád ještě bez brýlí čitelné): " Tisíciletá čínská moudrost, dnes přednášená i na Harvardu, v rozboru znalce čínské civilizace, sinologa Víta Vojty. " A dále, nejmenší velikostí fontu: " Představení nové

Vždycky špatně

Obrázek
Osud, někdy zvaný příroda, je asi fakt spravedlivý. Kromě těch pár obtížností, které je mi dáno nést, jsem byla naopak od ledasčeho osvobozena. Námátkou třeba od materiální závistivostí, existence tchýně, schopnosti vzteku, potřeby mít poslední (anebo vůbec nějaké :-) ) slovo, atd. Laxní postoj mám i ke svému šatníku, botníku a klice, na kterou si věším kabelku. Holky mě seznámily s kouzlem rodinné, přátelské i komerční recyklace a výměny, a běžně jednotlivé kousky nosím až do roztrhání. (A někdy se s nimi nedokážu rozloučit ani poté, viz periodocky obnovovaný a zalepovaný žralok na mých oblíbených modrých semiškách). A pak to příjde. Tak jednou za 3-5 let. To abych nepropadla pýše, jak jsem skromná, rozumná, ekologická a trvale udržitelná. Zcela nenápadně se vynoří nějaký nový kousek, který prostě CHCI nosit. A diléma je na světě. Vím, že když si ho pořídím, sama si následně zkazím radost výčitkami, že za ty prachy bychom mohly mít něco nového všechny tři. Ovšem, když se udržím na

Veselé vánoce...nám přejou vlaštovky

Tak by mě zajímalo, jestli je ta všeobecně panující smířlivá láskyplná vánoční nálada jenom mýtus, anebo je to jenom taková naše rodinná tradice, že na vánoce (a Štědrý večer obzvláště) je u nás doma drsně napjato. Jenom doufám, že než začnou tyto rodinné historky vyprávět svým případným dětem mé holky, budou už (s nimi) natolik srovnané, že je podají s nadhledem jako scénky pro zasmání. I letošní vánoce přidaly svůj zářez. A vyvrcholil právě dnes. Ale abych nepředbíhala... Že jsem pod stromečkem, který jsem letos poprvé neměli, našla balíčky jen od dvou ze tří možných ježíšků, jsem nebrala nijak úkorně. Naopak, se střízlivým pohledem na sebe jsem uznala, že jsem si fakt nic nezasloužila. A mohlo to být vzápětí zapomenuto... Nebýt toho, že pár dní nato se na skříňce v hale objevily dva balíčky,  pěkně řádně zabalené ve vánočním papíře, zamašlené. Bez jmenovky. Že by nakonec přece jenom pro mě? Že by se se mnou ten absentující ježíšek udobřil (ano, jasně, víme kdo je ten mocný čarod

Přečteno: Kelly Linková - Ději se větší podivnosti

Obrázek
K povídkám mají čtenáři obvykle stejně vyhraněný postoj jako jedlíci ke špenátu. Buďto jim vyčítají, že na tak krátké ploše se nestihnou do příběhu/prostředí/postav/situace začíst, zaujat postoj či navázat vztah anebo naopak tvrdí, že právě zde se nejlépe ukáže pravý spisovatelský um.   Ať už setrváváte mezi těmito krajnicemi na libovolném bodě škály, chtěla bych vaší pozornosti podstrčit povídkovou sbírku, která sice není z novinek právě nejžhavějších, ale jejíž hodnota podle mého názoru s časem rozhodně neklesat nebude. Jmenuje se „Dějí se větší podivnosti“, napsala ji americká spisovatelka Kelly Linková a v roce 2008 ji vydalo nakladatelství Argo v překladu Petry Kůsové. Autorkou snových ilustrací je Barbora Motlová. Povídky jsou středního rozsahu, okolo 20 stran, ale dlouhého dosahu. Pokud tedy jako čtenář oceňujete hravost, fantazii, nadsázku a ne-doslovnost. Autorka si pohrává s pohádkovými náměty, symboly používanými v hlubinné psychologii, jmény, pop-kulturními odkazy,

Hlava mapa

Tak jo. Ještě jsem nezkusila všechno. Třeba nebrat to (a se) tak vážně. Prostě jsem se před pár dny rozhodla, že se začnu TAKY bavit. Skóre po prvních pár dnech není vůbec špatné a změny jsou viditelné i očima druhých. Ovšem, jak už to tak na tomto světě chodí, nejlepším  a zaručeným zdrojem zábavy je jeho vlastní blbost. Tedy v tomto konkrétním případě  - mé výpadky vizuální paměti a zpřetrhané neuronové synapse. Nedávno jsem zahlédla dívku, o které jsem už v okamžiku setkání  na 100% věděla, že ji odněkud znám. Ale odkud? Dlouho jsem se tím netrápila a málem na ten okamžik zapomněla. Až dnes, cestou z už jarně hřejícího poledního slunka do betonového šedivého přítmí a chladu místního příležitostného vodopádu, mi svitlo: "Vždyť to byla moje (zatím) poslední (a nedávná) učitelka angličtiny! A já ji ani nepozdravila... A teď už zase marně přemýšlím nad tím, kdy a kde jsem ji to vlastně potkala a jak se jí zpětně omluvit.