Přečteno: John Green - Hvězdy nám nepřály/The Fault In Our Stars, Knižní klub, 2013

Mám ráda ta popostrčení, která člověka přimějí udělat něco odkládaného bez přemýšlení, bez váhání, ihned.
Dlouho mi před očima šuměly zvěsti o tom, že u této drobné knihy se sešly jindy tak protikladné parametry jako prodejní  úspěšnost a literární kvalita. Ale zůstávala jsem ve svém obvyklém novinkově/bestsellerovém klidu až laxnosti a  říkala si: Možná někdy později, až zapomenu, co jsem si o ní přečetla od jiných. Jenomže pak kdosi mně naprosto neznámý přirovnal ve svém výkřiku z nejstručnějších  tuhle knihu k Osamělosti prvočísel a naděje, že bych mohla zažít něco aspoň řádově srovnatelného  jako s příběhem Alice a Mattii rozhodla: Teď, hned, okamžitě.

Pointu vyzradím hned na začátku. Ty dvě knihy v mé hlavě a srdci spojuje jediné, a to použití podobné matematicko-filozofické metafory (ostatně, Augustus, jeden z dvojice hlavních hrdinů "Hvězd" metafory miluje). Obě jsou dobré, ovšem každá zásadně jiným způsobem. Nejsme tu ale na komparativním semináři, tak se v dalším soustředím pouze na tu modřejší  - měřeno obálkou, která se mi natolik nelíbí (formou, ani obsahem), že vám tentokrát nenadběhnu vizuální nápovědou.

Hazel a Augustus jsou současní američtí teenageři. Prostřednictvím další důležité postavy, Izáka, se seznámí na podpůrné terapeutické skupině, kde se scházejí dospívající, kteří se potkali/potkávají s nějakou formou rakoviny. 

Podstatným hybatelem příběhu je i knížka Císařský neduh, kterou Hazel opakovaně čte a nachází v ní útěchu a sounáležitost ve své situaci zaléčené a s pomocí kyslíkových přístrojů, léků a pravidelných "drobných", ale nepříjemných lékařských procedur stabilizované věčné pacientky.

Nebudu zde vyprávět dějovou linku, protože u tak čerstvé a většinově čtenářské knihy je vyšší pravděpodobnost, že si ji někdo náhodně sem zabloudivší bude chtít přečíst a já nechci být kazitelkou ani jednoho čtenářského zážitku. Jen zmíním pár rysů, které dělají ten příběh dobrým, i když hodně úsporně ("to dáš za den-dva" - jako by tohle mělo a mohlo být měřítkem!) vyprávěným. Hlavně v závěru se kapitoly rapidně zkracují, ale myslím, že tenhle autorský záměr jsem pochopila a přijala.

Většina pozitivních ohlasníků této knížky oceňuje především humor, který je použit jako převozník nad tématem nejsmutnějším. Nejsem zrovna zastánce názoru, že srandu je možno si dělat ze všeho a ze všech, ovšem tady si Hazel Grace, Augustus i Izák dělají hořce krutě utahují ze sebe, ze své nemoci, nikoliv z druhých.

Já oceňuji, že i ve vedlejších příbězích autor život nijak nelakuje na růžovo. Je to vidět třeba na vykreslení rozporu mezi dojmem vytvořeným z literárního respektive dopisového projevu spisovatele Petera van Houtena (sic!), autora Císařského románu,  a jeho osobním setkáním ověřenou bídnou každodenností. Ta politováníhodná ubohost plyne ovšem z nevyléčeného citového zranění, které Hazel nevědomky rozjitří svým rozhodnutím obléci se na návštěvu jako hrdinka knihy, Anna.

Nebo na příběhu předchozí Augustovy dívky Caroline (jejíž vizuální "spodoba" s Hazel je tím háčkem, na který se Augustus sám, ač nerad, uloví;  ach, ta zatrachtilá vizualita!).


Ani ta předbíhající zmoudřelost těch, kteří se s vlastní smrtelností setkali záhy, dlouze a neodvolatelně, pro mě nešustí papírem. Sympatická je i místy až úporná snaha hrdinů žít ve světě mobilů, internetu,  facebookovských móresů, videoher, značkových "hadříků", akčních filmů a reality show tak jako jejich (zatím) zdraví vrstevníci.


Ale našly se i momenty, kdy jsem se silně vrtěla nesouhlasem: Líbací scéna z muzea Anny Frankové mi připadá jako z úplně jiné strany světa, než většina příběhu. Z té cukrově růžové, holly~ až bollywoodské.

Okamžiky, kdy v závěrečné třetině knížky najednou vede ostrá a nepřekočitelná UMĚLÁ hranice mezi rodinnými vztahy pokrevními a tím relativně novým a snad právě proto tak intenzivním.

Jak ze špatných motivačních brožurek mi připadá vyzrazení  pravého obsahu papírování Hazeliny maminky.

Naopak v dobrém mi v paměti přetrvá: pro mě obtížně pochopitelná touha Hazel (a možná i Augusta) nechat si dovyprávět příběh za hranice ukončeného literárního díla (ostatně, jak jsem se dočetla "kdesi na internetu", není tohoto opakovaného dotazování "Co JE  s literárními hrdiny za poslední napsanou stránkou?" ušetřen ani John Greene).

Augustova nabídka, že dopíše příběh Císařského neduhu za van Houtena sám. Proto, aby Hazel Grace nebyla smutná z toho, že ji v tomto ohledu samotný autor knihy odmítl vyhovět. Je resp. měl to být stejný případ jako vznik scénáře ke slovenskému filmu Marhuľový ostrov.

Augustus je vůbec ten, který do příběhu/vztahu vnáší víc. A znáte to, kdo dřív, častěji či víc dává, ten vyhrává. Anebo je to naopak?  To si případně dočtěte, dožijte nebo domyslete sami.

Pár úryvků:

..."[slovo]  'vždycky' byl slib. Jak může člověk porušit slib?¨"
"Lidi občas něco slíbí, ale neuvědomují si, co to slibují," pokrčila jsem rameny.
Izák po mně střelil pohledem. "No jasně. Jenže přes to všechno sliby dodrží. To je láska. Láska je přes to všechno dodžet slib. Ty nevěříš na pravou lásku?"
Neodpověděla jsem. Na tohle jsem odpověď neznala. Ale napadlo mě, že jestli pravá láska opravdu existuje, tak tohle jej její dost výstižná definice. ...

"A tomu věřím. Věřím, že vesmír se dožaduje pozornosti. Myslím, že vesmír proti vší pravděpodobnosti tíhne ke vzniku vědomí a že zvýhodňuje inteligenci zčásti proto, že je rád, když si někdo všimne jeho elegance. A kdo jsem já, který tady žiju uprostřed historie, abych vesmíru vykládal, že on, anebo fakt, že ho pozoruju, jsou dočasné?"
 "Přišlo mi to jako celá věčnost; jako bychom spolu měli krátkou, ale přesto nekonečnou věčnost. Některá nekonečna jsou větší než jiná nekonečna."
 "Člověk si nemůže vybírat, jestli ho svět zraní nebo ne, ale může aspoň mluvit do toho, kdo ho zraní. Já jsem se svou volbou spokojený. Doufám, že ona s tou svojí taky."




Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

S.Zhlédnuto: Zachraňte Edwardse (Dagmar Smržová, Febio, HBO, 2010)

Z cest(y): Rešovské vodopády (věnováno nejneočekávanější telefon-zvednuvší ježbabce posledních dní - Vti)

Milý deníčku...(3)