Přečteno: Saskia de Coster - Hrdina (Pistorius & Olšanská, s.r.o., Příbram, 2008)
Lien, devítiletou školačku, od počátku polovičního sirotka, vychovávaného otcem prostřednictvím chův, poznáváme v rozhodujícím okamžiku jejího života. Ve chvíli, kdy v nově příchozím spolužákovi, autistickém Marcusovi, instinktivně a okamžitě rozezná nejdůležitějšího člověka svého života. Nepřítele na život do smrti. Nečekejte však od prazvláštní Lien nějaké vnější tuctové posmívání, ústrky či šikanování. Právě naopak! Nenávist a nepřátelství Lien sice uvnitř (prý) pociťuje, ale zvnějšku Marcuse přijímá jako výhradního společníka do pokusu rozmluvit někoho z těch, kteří doposud nevydali ani hlásku. Může to být nejen člověk ale i zvíře. Doposud mlčící pouze a jen proto, že nebyli nakrmeni tím, co pro svůj hlas a slova v životě nejvíce potřebují. Marcus svou roli nejen přijímá, ale dokonce dovolí nebo si přímo vyžádá (to se z příběhu nedozvíme, protože on samotný v románu pronese pouhé tři věty o souhrnné délce sedmi slov a ani jeho eventuální vnitřní monolog nám, celkem předpokládaně, není nabídnut) Lieninu účast na oslavě svých narozenin. Oslavě v trojici: Marcusova matka - Marcus - Lien.
Dříve, než je úplně dokončena přípravná, zásobovací fáze pokusu, rozhodne Lienin otec o přestěhování své dvoučlenné rodiny do jiného města. Už není možno čekat a experiment musí být konečně proveden. Experiment natolik hrůzný a krutý, že už jenom jeho popis mě přinutil knížku znechuceně zabouchnout a od sebe odhodit.
Jenomže příběh by nesměl být tak dobře a velmi zvláštně napsán, abych se k němu po několika desítkách minut usilovného dechu, hledajícího odstup, nadhled, pochopení (pro autorku, ne Lien jako strůjkyni!) a usmíření, pokorně nevrátila.
Experiment je přerušen příchodem dospělého a z Lien a Marcuse se poprvé stávají nedobrovolní hrdinové prvních stránek novin, když spolu za pomoci lsti utečou a je po nich vyhlášeno pátrání. Přestože je Lien až nebezpečným způsobem chytrá, ani ona se nevyvaruje hrubé chyby. Oba jsou dopadeni a po dvacet let o sobě vzájemně nemají ani potuchy. Lien ovšem Marcusovi ani po tomto oddělení nepřestane psát nikdy neodesílané dopisy.
Z Lien se stala novinářka a dostane za úkol udělat rozhovor s válečným hrdinou - jediným vojákem, který se zachránil ze zahraniční mise. Na papírku se zadáním svého úkolu nachází Marcusovo jméno. Vydává se na cestu za ním v akustickém i myšlenkovém doprovodu své "paní GPS", která je poněkud interaktivnější, než jak známe ty dnešní. Potvrdí se, že se neudála žádná shoda jmen ani okolností, protože na uvedené adrese Lien skutečně najde Marcusovu matku i Marcuse samotného. Jeho obtížnému vztahování se ke světu, tj. lidem, uplynulý čas a především nasazení ve válce nijak neubralo na intenzitě. Možná spíše naopak. Lien se (proto?) rozhodne převléct pro potřeby svého článku jeho identitu na svou lokální známost na jednu noc trpící ztrátou paměti a s Marcusem se vypořádat sama. Přečte mu všechny své za ta léta nashromážděné dopisy. Zda se jedná o akt milosrdenství nebo definitivní pomsty nepříteli, se musí rozhodnout každý čtenář sám za sebe.
Tak jako si pro sebe odpovídám na otázku položenou druhou větou tohoto čtenářské zápisku: Kdyby si totiž čtenář přečetl jen ony odlišným fontem vysázené Lieniny dopisy, v nichž by někdo zlomyslný (soucitný?) začernil všechna oslovení, a neznal kontext, velmi pravděpodobně by seznal, že jsou adresovány člověku, kterého pisatelka bezmezně miluje.
Opravdu není opakem lásky nenávist ale lhostejnost a nezájem?
Ukázky:
Z vyprávěcího kontextu:
Stal se tichem, k němuž mluvím, zdí, která mě ohrazuje, chybou, na kterou jsem čekala. Jako chyba, která se usadila v chromozomu a všechno změnila. Chyba, která mě vylepšila, pohání mě vpřed, zmnožuje mě. Správná chyba.
Oči jsou nejlepší zrcadla - aby ukazovala, ne abychom se jimi dívali. Když jsem se podívala Zmetkovi do očí, viděla jsem dvojí já.
"Zmetku", řekla jsem, "zapomenu na tebe, ty na mě taky musíš zapomenout."
Vygumuju si jeho jméno z hlavy, on má s mým jménem udělat totéž.
Chtěl mi vyhovět a dal se do zapomínání. Pilně a snaživě jako mnich, od všeho odpoutaný, si husím brkem zapomnění zapsal do sešitu moje jméno. zapsal si moje jméno a zase ho vygumoval, obrátil list, znovu mě zapsal, vygumoval a tak pořád dál.
Snažila jsem se ze všech sil, aby se mi Zmetek cestou domů vyfoukal z hlavy. Doma jsem se podívala do památníku na jediné prázdné místo mezi fotografiemi spolužáků.
Zjistili jsme, že zapomenout je něco jako nedýchat. Vtvořili jsme rekord a vydrželi to přes hodinu.
"Šlo by to trochu tišeji?" požádala paní GPS. "Srážejí se vám v hlavě strašně hlučné myšlenky. Ale dokud je nevyslovíte, nerozumím tomu."
Lidé jsou hvězdy, které prohlásili za neobyvatelné.
Jeho ruce ještě věděly, co jeho paměť vymazala.
Spánek je nejneklidnější duch na světě. Pořád ho musíme ukládat a chlácholit.
Spala spánkem stromů, nejhlubší a nejvíc osvěžující podobou spánku. To však vědí jen stromy a zdá se jim pak, že mají nohy, vystoupí z kůry a jsou pryč.
Když se člověk podívá na pravdu a důkladně si na ni posvítí - dochází k tomu zřídka, protože se jí člověk většinou na hony vyhýbá -, nezklame ho: drsná, samý šrám a s několika nečekanými dírami.Z Lieniných dopisů:
...protože není možné tě vyhnat z hlavy, všechno o tobě si poznamenávám. Sešit nosím s sebou jako štít. Chci psát o tobě. Nedokážu psát přes tebe, ulít tě do třetí osoby, protože ty nejsi třetí, ty jsi druhá polovina.
Já nepláču, hledám jen své místo, svůj význam, tak jako tabulka NA PRODEJ v obchodě, kde se prodávají tabulky NA PRODEJ a obchod sám je taky na prodej.
Lidé jsou příliš blízko světu, aby ho zahlédli.
A i tam, kde jsi nebyl, ses přesto dostal, protože jsem tam položila myšlenku na tebe.
Posílám tě do světa, abych našla svět a ztratila tebe. Tak jako Noe v bibli vyslal holubici. Když se nevrátila, znamenalo to, že voda po potopě klesla a země je znovu obyvatelná.
Chybí mi všechno, co jsem nikdy neviděla a nikdy nedarovala.
Komentáře
Okomentovat