Přečteno: Cees Nooteboom: Rituály (Prostor, 2009)

Preface:
Tento zápisek CHCE být křížovým odkazem k pátečnímu článku Mirka Fišmeistera na jeho blogu Henry Psanec. Jestli MF zmiňuje jakousi mně ÚDAJNĚ vlastní laskavost, pak já píšu do Paříže do Mezinárodního úřadu pro míry a váhy (BIPM) doporučený dopis s návrhem na zavedení nové jednotky pro měření sečtělosti:

název jednotky: fišmeister
zkratka: fiš
definice: Jeden fišmeister je množství tištěných stránek normalizovaného formátu, nejroztodivnějších žánrů, které je MF schopen přečíst a zapamatovat si za 1 kalendářní rok.

Vysvětlení: Kdybychom zavedli intuitivní stupnici MF = 1 fiš, pak by většina světové populace po zaokrouhlení vykazovala hodnotu sečtělosti NULA, čímž by byla neodlišitelná od analfabetů a jiných trpících, kteří se nemohou oddávat slasti čtení SI. Proto je výchozí rovnice stanovena k 18. únoru 2012 takto: sečtělost MF dosahuje hodnoty přibližně 30 fišů (vycházíme z předpokladu, že MF se číst naučil zhruba v šesti letech. Tuto skutečnost je třeba ještě ověřit a doložit.)

***

Za nejsvětlejší okamžiky lidského života považuju uvědomění si, že se otevřením zdánlivě nenápadných dvířek člověku zjevil obousměrný průchod do doposud neznámé části vlídného a vstřícného světa. Komu bylo aspoň jednou dopřáno zázraku opětovaného zamilovávání se, ví přesně, o čem se to tady pokouším psát.

Ale my, posedlí čtenáři, kteří (jak si s velkou oblibou a ještě větší nadsázkou často myslím) žijeme víckrát, můžeme aspoň slabounkou ozvěnu tohoto pocitu zažít pokaždé, když dočteme první knížku spisovatele, který nám takzvaně sedne.
Omluvou pro to, že tentokrát prozradím mnohem více z dějové linky než obvykle, mi mohou být slova sečtělé knihovnice: "To se vůbec nepůjčuje, je to taková intelektuálština..." Já si tedy intelektuálštinu představuju úplně jinak. Tohle je klasicky vyprávěný příběh, s postavami, dialogy, místem i časem, jehož děj lze zpětně odvyprávět. A že je v něm uzavřena řada přesahujících myšlenek je pro mě víc než vítané.

V rozmezí malounko více než 30 let nahlédneme do života holandského nezařazence Inniho Wintropa. Na počátku příběhu (ale ne knihy) ho zastihneme ve věku zhruba 20 let. Žije sám, jeho maminka opustila Evropu, otec zemřel za války a středostavovská, dobře situovaná rodina otce se s nerovným sňatkem Inniho rodičů nikdy nesmířila, takže o Inniho neprojevuje sebemenší zájem. Inni nemá ani maturitu, na živopřežití si vydělává nezáživnou prací v jakési kanceláři.
Proto ho velmi překvapí, že jej jednou vyhledá jeho teta z otcovy starny Therese a seznámí ho se svým bývalým milencem Arnoldem Taadsem. O Arnoldově minulosti se toho příliš nedozvíme, jen pár náznaků ukazuje, že je spisovatelem, bývalým lyžařem. Co ho přivedlo k tomu, že svůj současný život zcela podřídil hodinovým ručičkám, nevíme. Poznáváme pouze, že jeho každý den má pevnou, neměnnou sestavu rituálních okamžiků, činů a činností, které nejen Arnold sám s železnou poslušností naplňuje, ale k respektování svého itineráře nutí i lidi zvenčí. Pro Inniho se ale přes pouhých pár okamžiků vzájemného setkávání stane osobou mnohem více určující, než venkovská dívka Petra, služebná na usedlosti tety Therese, se kterou Inni překročí definitivní hranici dospělosti. Na Arnoldovu přímluvu totiž rodina Innimu věnuje část dědictví po zemřelém otci a umožní mu tak odpoutat se od stereotypní, šedivé úředničiny. Druhým významný moment, který podle mě vystihuje, proč se Arnold stal pro Inniho natolik určujícím, popisuje následující pasáž:
"V každém důležitém okamžiku života by člověk měl mít nekoho, kdo ho požádá, aby exaktně popsal co cítí, jakou vůni, jakou chuť, co si myslí. Při prvním strachu, prvním ponížení, s první ženou, ale vždycky v tom okamžiku samém, aby protokol zůstal v platnosti a aby se ona myšlenka, zkušenost nemohla zabarvit pozdějšími ženami, strachy, poníženími. Právě toto první pojmenování bude udávat tón všem příštím zkušenostem, jelikož ty budou určeny mírou, jakou se od té první, jež byla jednou pro vždy ocejchována, překonaly, nebo v čem jí nestačily."


Prostřední (v románu ale úvodní) kratičký úsek Inniho života zachycuje příběh jeho párměsíčního manželství se Zinnou. Inni zestárl asi o deset let a díky rezervě otcových peněz si mohl dovolit odejít "na volnou nohu". Sebe i svou krásnou ženu živí psaním horoskopů do novin, drobným kupčením s akciemi na burze a překupnictvím uměleckých předmětů. Na zbohatnutí to není, ale pro pohodlný život dvojice to vrchovatě postačuje. Na první pohled by se zdálo, že Innimu a Zinně nic nechybí, přesto ale se Inni se svým domácím štěstím jakoby nedokázal spokojit a vyhledává náruče a postele mnoha dalších žen. Zda o tom jeho žena neví, nebo mu to "pouze" ze samé lásky přeje/trpí, se nedozvíme. Ale když se totéž, totiž náhlé, akutní zamilování přihodí jí, Zinně, řeší to s obvyklou ženskou razancí. Oznámí Innimu svůj odchod, navíc právě v den, pro který Inni ve svém horoskopu předpověděl svému znamení horoskopu fatální okamžiky. Na něco takového zcela nepřipravený Inni se pokusí o sebevraždu, naštěští nezdařenou.

Příběh tedy může pokračovat třetí, korunující částí. Inni je opět zhruba o 10 let starší. Za ta léta už se smířil se svým singlovstvím a je v něm nadmíru spokojený. Dokáže si cenit své svobody a radovat se z drobných i větších potěšení, které mu volně strukturované dny přinášejí. Při jedné konzultaci nad japonským (sic!) dřevorytem se setkává s člověkem, který ho zaujme nejen svým vzhledem, ale i chováním. Philip je napůl asiat, napůl Holanďan a je velkým znalcem japonské keramiky, čaje a čajového obřadu. Do výlohy galerie, kam si Inni přišel nechat ocenit svůj poslední úlovek na bazaru s uměleckými předměty, se Philip chodí těšit pohledem na čajovou misku raku. Tento historický předmět je tak vzácný, krásný a drahý, že by na něj Philip nikdy ze svého překladatelského platu nenašetřil. Ale nijak se tím neužírá, stačí, že za svou milovanou může zajít kdykoli, kdy si to přeje.

Inni a Philip se neočekávaně dají spolu do řeči a Inni ke svému úžasu zjišťuje, že Philip je synem Arnolda Taadse. Synem, o kterém se Arnold nikdy nezmínil a který svého otce nikdy neviděl. Přesto, že jediná vazby mezi už zemřelým otcem a synem teď leží pouze ve vědomí Inniho, jsou si oba muži velmi podobni ve svých názorech i chování:
"Jak nesnáším tu věc, kterou jsem."
Jak dlouho to bylo, co jsem slyšel otce tohoto muže říkat: "Nesnáším se!"? Pomyšlení na to, že se tatáž myšlenka přenesla skrz jednu ženu z jednoho muže do druhého, bylo nesnesitelné.

Snad jediným vývojovým plusem mladšího Taadse, Philipa, může být skutečnost, že sám sice podobně jako jeho otec kdysi žije životem až mnišským nebo aspoň asketickým, ale tento svůj životní styl aspoň nenutí jako jediný správný ostatním.

Mezi Innim, Philipem a galeristou Riezenkampem vznikne prazvláštní přátelství. Nejčastěji se setkávají právě "nad" miskou raku. Tu však jednoho dne ve výloze objeví zámožný japonský turista a miska se v jeho batohu vrací do země, kde z hlíny a ohně povstala. Philip jako by ztratil smysl svého života. Ale jeho přítel galerista je opravdovým milovníkem umění, ne jen "manažerem v kultuře", váží si znalců, přestože nikdy nebudou mít dost peněz na to, aby si něco pořádného v galerii koupili. A tak trpělivě obráží umělecké aukce a hledá pro Philipa náhradu jeho ztracené lásky. Jednou se mu to skutečně povede. Tato "náhradní" miska pochází ze stejné dílny jako ta originální, ale protože má jinou barvu glazury a (hlavně) pochází z celé příležitostné série, je oceněna na hodnotu, která zvrchu líže hranici Philipových celoživotních úspor.
Philip bez váhání misku kupuje a na několik dní jakoby zmizel ze světa. Věnuje se pouze sobě, misce a čaji. Když tato třeskutá zamilovanost zeslábne aspoň na úroveň, kdy si Philip začne vzpomínat na existenci okolního světa, pozve své přátele, galeristu a Inniho, na čajový obřad. Po jeho úspěšném absolvování Philip zmizí podruhé. V jeho pokoji po něm zůstane jen hromádka střepů z čajové misky... Inni si uvědomuje, že pokud by skutečně jeho jediným posláním na tomto světě mělo být tím svorníkem, jediným svědkem a vypravečem příběhů obou Taadsů, pak rozhodně nepřipadá v úvahu nějaký úniková zkrat.

Jestli vůbec může neJaponec pochopit, co znamená pojem "mono no aware", pak já si ho představuju právě takto. Jako symbol smířeného přijetí uplynulé krásy.

V době, kdy jsem knížku dočítala, přimotal se mi před oči a prsty odkaz na čajový dům v Hloubětíně.

Asi nikdo z nás nebude nikdy pozván, aby si v něm vychutnal svůj šálek čaje. Jen nemnozí si jednou něco takového postaví/nechají postavit. Ale úplně všichni, už teď a zároveň kdykoliv, můžeme nad svým hrníčkem zavřít oči a "JEN" si představovat, jaké by to bylo svůj čaj si zde vypít. Domeček je určen pro nejvýše dva čajomilce...

Komentáře

  1. Nooteboom je moc zajímavý autor, už jen jistá spojitost s Milanem Kunderou okamžitě ukazuje na to, že je třeba číst . . .
    Pe

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, mušketýre! Spojitost s Kunderou? Mě tedy nenapadla! Přečetla jsem ještě "Následující příběh", další skvělá novela (rozsahem). Bohužel "Ráj ztracený" nemáme ve fondu, musím si obstarat nějak jinak.
      S.

      Vymazat
    2. Milá Simono, když vidím jméno Nooteboom, vždycky se zasměju - ne jemu, ale při vzpomínce na skvělý román Televize od Jeana-Philippa Toussainta, v němž se Nooteboom mihne.

      K té sečtělosti bych navrhoval spíš Bergiera - ten četl až deset knih denně ve 14 jazycích a všechno přečtené si pamatoval.

      Malý MF se naučil písmenka v roce a tři čtvrtě a ve třech letech četl, jako první knížku četl Púa.

      Vymazat
    3. Henry, děkuji za taktní upozornění na neodpustitelnou chybu ve jméně autora.

      Od páně Toussainta jsem ZATÍM četla jen "Milovat se" a "Utíkat" a oba díly toho příběhu se mi moc líbily. "Televizi" máme ve fondu, dostuduju!

      Znal pana Bergiera někdo aspoň z části tak trhlý, jako JSEM já? Asi sotva, jinak bychom už dávno měli čím poměřovat, co se stejně změřit nedá :-) Aneb počet písmenek/stránek/knih je pořád jenom počet písmenek/stránek/knih.

      Malý MF "se naučil písmenka"... Bez cizí pomoci? Jak?

      Vymazat
    4. "Televizi" mi doporučil a půjčil neporovnatelný Marek Horoščák, a já si hned potom koupil vlastní výtisk.

      Malý MF byl naučen maminkou. Hrál si v kuchyni, když maminka vařila, a říkal "Maminko, na tom sporáku je kolečko". "To není kolečko, to je 'o'." Takže jsem se naučil nejdřív písmenka M O R A a pak ostatní. Maminka si to pamatuje, a navíc to má v diáři. Vypsal jsem si z něj jeden výrok malého F: "Proboha, já se z toho zblázním." 11. 2. 1979

      Vymazat
    5. And the question is: Pamatovala by si to i kdyby si to do diáře nezapsala? Otazníkem mířím samozřejmě proti sobě, ne na Vaši maminku.

      Oh, dětské výroky, to jste si tedy naběhl! Ale spořádaně vybírám jen ten poslední. Ptala jsem se 9tiletého Víti, kterému se u nás vůbec nelíbilo a pořád se dožadoval, aby už šli domů, co ho trápí. Povzdechl a řekl: "Život!" Od toho večera víme, že na mrzutost a bolehlav platí tzv. Víťova trojkombinace: kofola+1/2paralenu+hra na schovku :-)
      Tímto komentářem tedy kromě Vás, Henry, zdravím i mé milé V.~vi v Krumlově!

      Vymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

S.Zhlédnuto: Zachraňte Edwardse (Dagmar Smržová, Febio, HBO, 2010)

Z cest(y): Rešovské vodopády (věnováno nejneočekávanější telefon-zvednuvší ježbabce posledních dní - Vti)

Milý deníčku...(3)