středa 22. února 2012

Přečteno: Cees Nooteboom: Rituály (Prostor, 2009)

Preface:
Tento zápisek CHCE být křížovým odkazem k pátečnímu článku Mirka Fišmeistera na jeho blogu Henry Psanec. Jestli MF zmiňuje jakousi mně ÚDAJNĚ vlastní laskavost, pak já píšu do Paříže do Mezinárodního úřadu pro míry a váhy (BIPM) doporučený dopis s návrhem na zavedení nové jednotky pro měření sečtělosti:

název jednotky: fišmeister
zkratka: fiš
definice: Jeden fišmeister je množství tištěných stránek normalizovaného formátu, nejroztodivnějších žánrů, které je MF schopen přečíst a zapamatovat si za 1 kalendářní rok.

Vysvětlení: Kdybychom zavedli intuitivní stupnici MF = 1 fiš, pak by většina světové populace po zaokrouhlení vykazovala hodnotu sečtělosti NULA, čímž by byla neodlišitelná od analfabetů a jiných trpících, kteří se nemohou oddávat slasti čtení SI. Proto je výchozí rovnice stanovena k 18. únoru 2012 takto: sečtělost MF dosahuje hodnoty přibližně 30 fišů (vycházíme z předpokladu, že MF se číst naučil zhruba v šesti letech. Tuto skutečnost je třeba ještě ověřit a doložit.)

***

Za nejsvětlejší okamžiky lidského života považuju uvědomění si, že se otevřením zdánlivě nenápadných dvířek člověku zjevil obousměrný průchod do doposud neznámé části vlídného a vstřícného světa. Komu bylo aspoň jednou dopřáno zázraku opětovaného zamilovávání se, ví přesně, o čem se to tady pokouším psát.

Ale my, posedlí čtenáři, kteří (jak si s velkou oblibou a ještě větší nadsázkou často myslím) žijeme víckrát, můžeme aspoň slabounkou ozvěnu tohoto pocitu zažít pokaždé, když dočteme první knížku spisovatele, který nám takzvaně sedne.
Omluvou pro to, že tentokrát prozradím mnohem více z dějové linky než obvykle, mi mohou být slova sečtělé knihovnice: "To se vůbec nepůjčuje, je to taková intelektuálština..." Já si tedy intelektuálštinu představuju úplně jinak. Tohle je klasicky vyprávěný příběh, s postavami, dialogy, místem i časem, jehož děj lze zpětně odvyprávět. A že je v něm uzavřena řada přesahujících myšlenek je pro mě víc než vítané.

V rozmezí malounko více než 30 let nahlédneme do života holandského nezařazence Inniho Wintropa. Na počátku příběhu (ale ne knihy) ho zastihneme ve věku zhruba 20 let. Žije sám, jeho maminka opustila Evropu, otec zemřel za války a středostavovská, dobře situovaná rodina otce se s nerovným sňatkem Inniho rodičů nikdy nesmířila, takže o Inniho neprojevuje sebemenší zájem. Inni nemá ani maturitu, na živopřežití si vydělává nezáživnou prací v jakési kanceláři.
Proto ho velmi překvapí, že jej jednou vyhledá jeho teta z otcovy starny Therese a seznámí ho se svým bývalým milencem Arnoldem Taadsem. O Arnoldově minulosti se toho příliš nedozvíme, jen pár náznaků ukazuje, že je spisovatelem, bývalým lyžařem. Co ho přivedlo k tomu, že svůj současný život zcela podřídil hodinovým ručičkám, nevíme. Poznáváme pouze, že jeho každý den má pevnou, neměnnou sestavu rituálních okamžiků, činů a činností, které nejen Arnold sám s železnou poslušností naplňuje, ale k respektování svého itineráře nutí i lidi zvenčí. Pro Inniho se ale přes pouhých pár okamžiků vzájemného setkávání stane osobou mnohem více určující, než venkovská dívka Petra, služebná na usedlosti tety Therese, se kterou Inni překročí definitivní hranici dospělosti. Na Arnoldovu přímluvu totiž rodina Innimu věnuje část dědictví po zemřelém otci a umožní mu tak odpoutat se od stereotypní, šedivé úředničiny. Druhým významný moment, který podle mě vystihuje, proč se Arnold stal pro Inniho natolik určujícím, popisuje následující pasáž:
"V každém důležitém okamžiku života by člověk měl mít nekoho, kdo ho požádá, aby exaktně popsal co cítí, jakou vůni, jakou chuť, co si myslí. Při prvním strachu, prvním ponížení, s první ženou, ale vždycky v tom okamžiku samém, aby protokol zůstal v platnosti a aby se ona myšlenka, zkušenost nemohla zabarvit pozdějšími ženami, strachy, poníženími. Právě toto první pojmenování bude udávat tón všem příštím zkušenostem, jelikož ty budou určeny mírou, jakou se od té první, jež byla jednou pro vždy ocejchována, překonaly, nebo v čem jí nestačily."


Prostřední (v románu ale úvodní) kratičký úsek Inniho života zachycuje příběh jeho párměsíčního manželství se Zinnou. Inni zestárl asi o deset let a díky rezervě otcových peněz si mohl dovolit odejít "na volnou nohu". Sebe i svou krásnou ženu živí psaním horoskopů do novin, drobným kupčením s akciemi na burze a překupnictvím uměleckých předmětů. Na zbohatnutí to není, ale pro pohodlný život dvojice to vrchovatě postačuje. Na první pohled by se zdálo, že Innimu a Zinně nic nechybí, přesto ale se Inni se svým domácím štěstím jakoby nedokázal spokojit a vyhledává náruče a postele mnoha dalších žen. Zda o tom jeho žena neví, nebo mu to "pouze" ze samé lásky přeje/trpí, se nedozvíme. Ale když se totéž, totiž náhlé, akutní zamilování přihodí jí, Zinně, řeší to s obvyklou ženskou razancí. Oznámí Innimu svůj odchod, navíc právě v den, pro který Inni ve svém horoskopu předpověděl svému znamení horoskopu fatální okamžiky. Na něco takového zcela nepřipravený Inni se pokusí o sebevraždu, naštěští nezdařenou.

Příběh tedy může pokračovat třetí, korunující částí. Inni je opět zhruba o 10 let starší. Za ta léta už se smířil se svým singlovstvím a je v něm nadmíru spokojený. Dokáže si cenit své svobody a radovat se z drobných i větších potěšení, které mu volně strukturované dny přinášejí. Při jedné konzultaci nad japonským (sic!) dřevorytem se setkává s člověkem, který ho zaujme nejen svým vzhledem, ale i chováním. Philip je napůl asiat, napůl Holanďan a je velkým znalcem japonské keramiky, čaje a čajového obřadu. Do výlohy galerie, kam si Inni přišel nechat ocenit svůj poslední úlovek na bazaru s uměleckými předměty, se Philip chodí těšit pohledem na čajovou misku raku. Tento historický předmět je tak vzácný, krásný a drahý, že by na něj Philip nikdy ze svého překladatelského platu nenašetřil. Ale nijak se tím neužírá, stačí, že za svou milovanou může zajít kdykoli, kdy si to přeje.

Inni a Philip se neočekávaně dají spolu do řeči a Inni ke svému úžasu zjišťuje, že Philip je synem Arnolda Taadse. Synem, o kterém se Arnold nikdy nezmínil a který svého otce nikdy neviděl. Přesto, že jediná vazby mezi už zemřelým otcem a synem teď leží pouze ve vědomí Inniho, jsou si oba muži velmi podobni ve svých názorech i chování:
"Jak nesnáším tu věc, kterou jsem."
Jak dlouho to bylo, co jsem slyšel otce tohoto muže říkat: "Nesnáším se!"? Pomyšlení na to, že se tatáž myšlenka přenesla skrz jednu ženu z jednoho muže do druhého, bylo nesnesitelné.

Snad jediným vývojovým plusem mladšího Taadse, Philipa, může být skutečnost, že sám sice podobně jako jeho otec kdysi žije životem až mnišským nebo aspoň asketickým, ale tento svůj životní styl aspoň nenutí jako jediný správný ostatním.

Mezi Innim, Philipem a galeristou Riezenkampem vznikne prazvláštní přátelství. Nejčastěji se setkávají právě "nad" miskou raku. Tu však jednoho dne ve výloze objeví zámožný japonský turista a miska se v jeho batohu vrací do země, kde z hlíny a ohně povstala. Philip jako by ztratil smysl svého života. Ale jeho přítel galerista je opravdovým milovníkem umění, ne jen "manažerem v kultuře", váží si znalců, přestože nikdy nebudou mít dost peněz na to, aby si něco pořádného v galerii koupili. A tak trpělivě obráží umělecké aukce a hledá pro Philipa náhradu jeho ztracené lásky. Jednou se mu to skutečně povede. Tato "náhradní" miska pochází ze stejné dílny jako ta originální, ale protože má jinou barvu glazury a (hlavně) pochází z celé příležitostné série, je oceněna na hodnotu, která zvrchu líže hranici Philipových celoživotních úspor.
Philip bez váhání misku kupuje a na několik dní jakoby zmizel ze světa. Věnuje se pouze sobě, misce a čaji. Když tato třeskutá zamilovanost zeslábne aspoň na úroveň, kdy si Philip začne vzpomínat na existenci okolního světa, pozve své přátele, galeristu a Inniho, na čajový obřad. Po jeho úspěšném absolvování Philip zmizí podruhé. V jeho pokoji po něm zůstane jen hromádka střepů z čajové misky... Inni si uvědomuje, že pokud by skutečně jeho jediným posláním na tomto světě mělo být tím svorníkem, jediným svědkem a vypravečem příběhů obou Taadsů, pak rozhodně nepřipadá v úvahu nějaký úniková zkrat.

Jestli vůbec může neJaponec pochopit, co znamená pojem "mono no aware", pak já si ho představuju právě takto. Jako symbol smířeného přijetí uplynulé krásy.

V době, kdy jsem knížku dočítala, přimotal se mi před oči a prsty odkaz na čajový dům v Hloubětíně.

Asi nikdo z nás nebude nikdy pozván, aby si v něm vychutnal svůj šálek čaje. Jen nemnozí si jednou něco takového postaví/nechají postavit. Ale úplně všichni, už teď a zároveň kdykoliv, můžeme nad svým hrníčkem zavřít oči a "JEN" si představovat, jaké by to bylo svůj čaj si zde vypít. Domeček je určen pro nejvýše dva čajomilce...

pondělí 13. února 2012

(Vy)poslechnuto: Dlouhé a krásné hodiny rozhlasových pořadů

Dnes poránu jsem si k chystání dobaťůžkových balíčků pustila ... jako obvykle... rádio a seznala, že 13. února má toto mé preferované médium svátek. A svátky je třeba světit. Jak? Dát si něco do ... uší. Ale ještě předtím je třeba jubilantovi pogratulovat. Jenže jak to udělat, když ten je rozprostřen v celém šírém světě a HLAVNĚ: chce být už z podstaty neviditelným? Nenapadlo mě tedy nic chytřejšího (jak by taky, že), než dát RÁDIU dárek, jaký bych si sama přála dostávat. Napíšu tedy sem své VYZNÁNÍ:

Milé rádio (a teď nemyslím konkrétní stanici, ale způsob šíření informace jako takový)!
Moje náklonnost (místy až láska) k Tobě je silná, dlouhodobá a trvalá. Začala už v raném dětství, jak už to obvykle bývá. Byla šedivá normalizační sedmdesátá léta a já byla uchvácena pořadem Variácie, který si rodiče pouštěli v kuchyni při přípravě nedělního oběda. Protože to jistě žádný z hrstky mých čtenářů nemůže pamatovat, vysvětlím, že se jednalo o zábavný pořad bratislavského veřejnoprávního rozhlasu, do kterého si dvojice moderátorů Stanislav Štepka a Milan Markovič zval hosty a jehož největší půvab tkvěl v improvizaci. Neznám žádný pořad, který by si na totéž troufl (a zvládl to!) dnes, ve svobodných časech. Nejblíže k tomu asi limitovaly radiožurnálovské polední párminutovky s Ester Kočičkovou a Oldřichem Kužílkem, ale všichni víme, jak krátkého trvání měly. Občas něco takového připustí moderátoři hudebních pořadů Radia Proglas (zvláště pozvou-li někoho tak obtížně "uřiditelného" jako je třeba Marta Svobodová z Budoáru staré dámy, blahé paměti Květy anebo teď nedávno Bonzo Radványi).

Nemám preferovanou stanici, spíš jsem si za ty roky vytvořila "mind-map" jednotlivých pořadů, na které přelaďuji. Kdo to má podobně, jistě pochopí, jak nesnáším akce typu Změna vysílacího schematu! Ráda bych znala aspoň jediného posluchače, kterému jedna takováto PRAVIDELNÁ HURÁ AKCE, kterou svou důležitost asi zdůvodňují rozhlasoví dramaturgové, přinesla něco vítaného.

Rádio dokonce používám jako návnadu na svou lenost. Když je nutné udělat doma či v práci něco, do čeho se mi ale ukrutně nechce, snažím se najít si dostatečně dlouhý radiopořad, který mě zajímá a tu práci udělat při jeho poslechu. Nemám totiž čas myslet na to, jak se mi co nechce, tak dělám, poslouchám ... vlk se nažere a já zůstanu (relativně) celá.

Už jsem zase dlouhá jak ticho v přímém přenosu, takže závěr:
A víš ty, rádio, proč tě mám TAK ráda? Protože mě necháš myslet a cítit SAMOTNOU.

P.S.: Komerční stanice neposlouchám.
**********************************************************************
DODATEČNĚ: Dala a proto dostala!
Kde jinde než v rádiu můžete slyšet takový skvost jako včerejší vltavskou hru Alexandra Klimenta Vyznání lovce zvuků. Po dobu sedmi dní je možno se kochat ušima na adrese: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2545054

sobota 4. února 2012

Z cest(y): Černá slunce v Rybách aneb Dobře ztracený deštník

(věnováno jedné z mých největších žívotních inspirací, Jáje H., k dnešnímu svátku)

O výstavě Černá slunce bych se asi nedozvěděla, nebýt mého dobrého a věrného kamaráda Slávka. Přes všechny mé chyby a omezení mi Slávek opakovaně a dlouhodobě dosvědčuje svou blízkost, takže když se naposledy vydal přes půl republiky, stačil kromě kratičkého čajového setkání se mnou stihnout i koncert v olomouckém
Jazz Tibet Clubu a návštěvu ostravské výstavy. A pak mi ještě poslal katalog. Po jeho prolistování mi bylo okamžitě jasné, že tam CHCI TAKY.
Vypsala jsem "velký vlakový výlet" za tou výstavou jako cílovou prémii pro svou prostřední dceru L. a její lednové přijímačky na vysněnou školu. Snad všichni mi předpokládaní čtenáři už dávno vědí, že místní páni profesoři seznali, že tam mou L. chtějí, ale moje radost je tak veliká, že to tadytudy vytrubuji do celého světa: od září 2012 bude L. studovat obor Užitá malba.
Doufám, že mi odpustí nejen ti, kteří mají to neopakovatelné (a v mém případě navíc nezasloužené) štěstí být rodičem a současně SAMI nenakreslí ani koně.

Takže, brzy ráno vstát, do batohu sbalit něco na zub, termosku s čajem, foťák, knížku, písátka ... čili jen pár drobností, takže proč se zip skoro nedá dopnout?
Do Ostravy dorazíme půl hodinky před otevírací hodinou a protože černé město je tentokrát zalito studeným slunkem, pohrdneme tramvají a jdeme pěšky. Ukazuju L. některá pro mě zajímavá místa, která se mi zapsala do paměti/pozornosti při mých předchozích kratičkým ostravských zastaveních. Naše vstřícné na/vyladění je možno vyčíst z několika obrázků.









Zbloudíme jenom jednou, ale uvědomíme si to poměrně včas, takže se se nemusíme nikoho ptát na cestu. Do Galerie dorazíme v okamžiku, kdy si kulturymilovní ostravané dopřávají malý intelektuální předkrm před nedělním obědem. V neděli je totiž vstup do galerie bezplatný. V obou výstavních poschodích i přilehlých obslužných prostorách panuje čilý ruch, ale vše se odehrává v úsměvně smířlivém duchu. Přesto si s L. domlouváme vzájemnému ztracení se předcházející strategii. Budeme si jednotlivé exponáty prohlížet každá sama, ale přecházet mezi sály budeme vždy společně. Ale nebylo to tak úplně zadarmo, ještě před odchodem musela (ne, vážně, vypadalo to docela, jakoby ji to bavilo stejně jako mě) L. se mnou ještě jednou místnost obejít a ukazovaly jsme si ty "kousky", které nás něčím zaujaly. A taky jsem si hrály na to, že si jeden z obrazů/objektu "jako" bereme domů. Nikdy jsem se neshodly, až na reliéf Ladislava Zívra Delfín a oko. Ten nás uhranul shodně a dokonale. Bohužel, jedinou drobnou chybičkou celé výstavy, která je opravdu mimořádná, jak co se týká výběru zastoupených umělců a jejich prací, tak i instalace a grafického provedení doprovodných textů, bylo, že u jednotlivých děl nebyla uvedena použitá technika nebo materiál. Takže jsme až doma nad internetem zjistili, že ten náš hypotetický úlovek č.1 je vytvořen z ryze neušlechtilého materiálu, patinované sádry. Ale na myšlence ani provedení tahle zdánlivá všednost nic neubrala, právě naopak.

Fotit se na výstavě samozřejmě nesmělo, a vyjmenovávat jednotlivé malíře a sochaře je nadbytečné. Ještě pořád máte šanci tu skvělou výstavu navštívit, tak jen pár poznámek okolo. Výstava shrnuje sbírkové předměty z mnoha českých galerií, ale jsou zastoupeny i některá díla ze soukromých sbírek. A u pár právě takových jsme s L. konstatovaly, že majitel tedy má opravdu prazvláštní představy o tom, jak má být dílo zarámováno či jinak adjustováno. Ale ... soukromý majetek je soukromý majetek a protože se jedná o díla jejichž finanční hodnota se pohybuje v řádech s tolika nulami, že nikdy nebudeme pozvány, abychom je shlédly v místě své trvalé instalace, můžeme být za možnost vidět je, byť i takto malounko "zmrzačené", vděčné. Část děl známe z reprodukcí, pár z nich chodíme okukovat do stálé expozice naší místní galerie, ale ten pocit stát před originálem třeba takového Aléna Diviše (pro mě osobně třetího z mé Svaté trojice) není vážně nějakou reprodukcí (byť třeba holografickou) nahraditelný. Stejně tak energetický tok, který mě přímo bombardoval (láskyplně, samozřejmě :-)) z jednoho z malinkých olejů Františka Drtikola. Anebo Klaun Františka Tichého... mimochodem viděli jste videa zachycující mladého českého skláře Martina Janeckého převádějící mj. Tichého klauny a akrobaty do nejkřehčího 3D? Doporučuju, opravdu to stojí za to! Kromě jmen známých natolik všeobecně, že pronikly i do mé znalosti (má z-nejobdivovanějších Toyen, Jindřich Štyrský, Josef Šíma, Jan Zrzavý, Josef Váchal), jsem samozřejmě objevila jména a díla zatím naprosto uschovaná, např. Karla Černého nebo Františka Janouška. A jako obvykle neudržela na uzdě svou haptickou posedlost a na Pupen Hany Wichterlové si "musela" sáhnout. Jak jinak poznat ten zase nezveřejněný materiál! A opravdu, jedná se o mramor s geniálně využitou "střední" linkou. Potěšilo mě, že jsem v jednom z horních sálů naprosto nečekaně narazila na obraz Augustina Ságnera Kontrast z roku 1934, jehož pohlednicou reprodukci jsem si před nedávnem koupila jako "keepsake" na jiné výstavě.
Ani další milion mých zbytečných slov by nestačilo k popsání té krásy, která je v Ostravě k vidění. Abych ale nebyla přehnaně patetická, musím to shodit kulinářsko-žaludeční poznámkou. Nevím jak L. ale já za celé více než tři hodiny, co jsme na výstavě strávili, ani jednou nevzpomněla na něco jako je hlad, chuť nebo žízeň. Ale jakmile jsme byli zpátky v ulicích, vyjedli jsme krabičku s ovesnýma sušenkama, které jsme si uklohnily na cestu, v průběhu 5 minut do dna.

Před námi byla zpáteční cesta, kterou jsme si ale plánovaně rozlomily vedví zastávkou v Hranicích na Moravě. V místní výstavní síni Synagoga totiž vystavovala (ano, minulý čas už je bohužel namístě) moje "adoptovaná chráněnka" Pavla Kačírková. Nikdy jsem v Hranicích pěšky nebyla, občas jsme jen autem město těsně líznuli kolem pověstného motorestu a kouřících komínů místní cementárny. Měly jsme sice vytištenou schematickou mapu, ale přesto nás trošku překvapila vzdálenost nádraží od centra města. Tuto specifičnost nám ale vysvětlil velmi ochotný a vstřícný pan kustod přímo v galerii. Místní sedláci prý byli tak lakomí (nebo uvědomělí?), že nechtěli, aby se dráha zakousla do jejích úrodných polí. Výstavní síň by byla krásná a unikátní už sama osobě, prázdná, ale výstavou nazvanou Ryby ji Pavla povýšila ještě o kousek blíž nebi. Jádrem výstavy bylo sedm hliníkových tyčí, které (bez jakéhokoliv dodatečného ukotvení), "podepíraly" bílý strop synagogy. Jenže, jak nám řekl pan kurátor, tyče se rozhodly žít vlastním životem a několikrát se sesypaly zpět na krásnou červenočernou dlaždicovou podlahu. Jednou dokonce v přítomnosti místní paní uklízečky, která údajně celý týden odmítala do prostoru vkročit :-)
Pan kustod nás proto z "bezpečnostních důvodů" velmi těsně provázel. L. byla témeř nepříčetná a já sama sebe nepoznávala, protože jsem cílenými dotazy jeho hovornost rozdmýchávala. Ale stálo to za to, protože kromě historie synagogy, rozdílného pohledu mladých a ... nás ... na vystavené komiksové stripy jsme vyslechly i odborný výklad ke starému krásnému orchestrionu značky Klepetář, který stojí vedle schodů na ženskou galerii. Udělaly jsem pár fotek,
bohužel už za umělého osvětlení, nechaly si ujet předposlední vypsaný spoj a i ten poslední chytily jen díky tomu, že jsme závěrečných 100 metrů nasadily ostrý klus. Ale nakonec vdusaly na nástupiště přesně v okamžiku, kdy tam zastavil nedělní podvečerní studentský spoj Bohumín-Brno. S úsměvem jsem pozorovala, o kolik mil pokročil (nejn) technický vývoj od dob mého cestování na kolej. V šestimístném kupé bylo v pohotovosti šest mobilů, tři počítače a v koutku se krčila na kolej převážená schránka do domácího mazlíčka.
A co na tom, že jsem při tom zběsilém úprku z poutka batohu vytřepala deštník? Aspoň si teď už můžu koupit ten vytoužený...