neděle 15. ledna 2012

Z cesty: Po roce na svých nej... místech

Po 54 týdnech roku, který na rozdíl od toho preclíkovského nemohu při nejlepší vůli nazvat emfatičtěji než poučným, jsem se dnes dostala do míst, která jsem přijala za svá. Na Šarovy na Křížovou cestu a na Salaš ke Kapli I.
Konečně totiž trošku zamrzlo a já mohla vyplnit své kamarádské právo donést ke Kapli I svíčku, kterou na mezivánoční slet ježbabek přinesla má milá Vti. Kdybychom se tam vydaly přímo v ten sletový den, jak jsme původně chtěly, vrátilo by se domů 5-7 blátvých koulí v rozpětí 8 až (už se neříká) let.

Ale dnes bylo jasné, že je ten pravý den už od brzkého rána. Lehký poprašek sněhu, slunkem se občas protrhávající obloha, teplota okolo nuly. Abych to zvládla v mezičase mezi obědem a tmou, musela jsem se nechat přiblížit jediným autobusem, který tím směrem z M. směřuje. Na točně nahoře nad Prohledem se mnou z autobusu vystoupil mladík v zelené bundě a zamířil na hřebenovku stejně jako já. Ale byl příliš mladý na to, aby se nevyděsil, co po něm ta stará bréca chce, tak Vám tohoto poutníka putujícího k jihu mohu představit pouze zpoza buku vyfoceným záběrem.

Na otevřené pláni sice foukalo, ale byla jsem správně cibulovitě oblečena, narazila si na hlavu kapuci a omotala se červenou šálou, takže to šlo, šlo jít. A za malou půlhodinku jsem už stála u prvního, tedy XIV. zastavení. Vždycky chodím proti směru, proti smyslu...

V jednom z křížů zůstala z loňských, ne už předloňských!, vánoc improvizovaná lampička. Naštěstí i se zbytkem nedohořelé svíčky. Vytáhla jsem sirky a jala se zapalovat. Asi po 5 minutách a 38 neúspěšných pokusech jsem si zpětně uvědomila, jak VELKOU nevědomou pravdu jsem měla, když jsem se doma loučila se slovy: "Tak půjdu zase sama, já se mám" poté, co ani jedna z holek se mnou vyrazit nechtěla. Být tu někdo se mnou, měl by námět na chaplinovskou grotesku. A jak včera při udílení cen Filmové akademie prohlásila paní Věra Chytilová: Rrrežírrrovat může každý...!
Ale pak se přece jenom podařilo:

Na švestce u sedmého zastavení rostl malý trs jmelí tak nízko, že mi stačilo stoupnout si na špičky a ... bude mi zdobit babiččino černobílé srdíčko po celý tento rok:

Větev-trezor "Veroničina" zastavení už je bohužel minulostí, zůstávají jen ostré třísky a kapky krve změklých šípků:

Čím ten smutek obměkčit? Sametovými lusky vistárií, které kradu na sousedovic plotě a nosím je pak po kapsách zimního kabátu:

Největší překvapení mě ale čekalo uvnitř IV. zastavení (pro obeznámené: u zelené chatky s lavičkou a stolkem). Někdo natřel vložený plát železa stříbřenkou a svrtal červený plastový obal na hřbitovní svíčku se stříbrnou kovovou podložkou.

Kdo? Kdy? Proč? A co bude příště? Vytesá někdo do pohledového betonu barokního andělíčka?
Ale už je třeba vydat se k vlastnímu cíli. Dotazem u i v neděli pracujícího šarovčana (samozřejmě, že jsem si na těch pár vteřin sundala kapuci) jsem našla nové napojení na polní cestu a díky tomu mohla pozdravit úplně všechny nedávno vysazené maličké hrušně původních odrůd.
Vlastní Kaple I přidala ke svým už objeveným (a zde popsaným) funkcím rozcestníku, orientačního bodu, modlitebny, kolébky funkci další! Stala se zdí nářků:

A na takovouto výzvu se nedá nezareagovat. Že inkoust z plechu spolehlivě smyjí nejpozději jarní deště, je experimentálně ověřeno:

A pak se vše rozjasnilo sluncem a nastal okamžik dlouhých stínů:

Důkaz, že mise byla úspěšná, tedy až na to, že tuto svíčku už musí zapálit příští poutník s pohotovějším ohněm:

Domů jsem se vracela doprovázena těmito pruhy:

Dorazila. Živá, zdravá (ověří příští dny), zmrzlá.

Večer pak Na plovárně s Dilhanem C. Fernandem. Jeho slova o nevinnosti čaje bych mohla poslouchat ve smyčce.

4 komentáře:

  1. pekná práce! pozdravy pe

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Pe, spiklenče v otázkách podpory mého pisálkovského sebevědomí. N
    Nebyla to práce, já si jen tak pěkně sama nedělila.
    A prací pak nebylo ani ono následné reportování, protože mu předcházel dlouhý a krásný virtuální pokec s autorkou křížů i kaple. Krásný je v tomto případě paradoxní slovo, protože se stalo něco, co nečasto a ne hned jen tak s někým. Určitě znáš vzácnost těch okammžiků, kdy s někým mluvíš o něcech neveselých, nejednoduchým a bolestných, ale přesto ti "na dně" zůstane pocit radosti a vděku za to, že ti někdo dovolil být tím, koho potřeboval jako sůl (snad se ani zrníčko nedostalo do ran :-))
    S.

    OdpovědětVymazat
  3. co je to cerveny na ty treti fotce odspoda? hezky!

    OdpovědětVymazat
  4. Nevím, jestli se dobře dopočítávám té inkriminované fotky, ale na "mojí" 3 fotce odspoda já vidím jeden z objektů Pavly Kačírkové nazvaný Kaple I. Více viz www.kacirkova.cz nebo zde: http://slova-po-tichu.blogspot.com/2010/07/kam-se-vracim-krizova-cesta-kaple-i.html
    S.

    OdpovědětVymazat