sobota 4. února 2012

Z cest(y): Černá slunce v Rybách aneb Dobře ztracený deštník

(věnováno jedné z mých největších žívotních inspirací, Jáje H., k dnešnímu svátku)

O výstavě Černá slunce bych se asi nedozvěděla, nebýt mého dobrého a věrného kamaráda Slávka. Přes všechny mé chyby a omezení mi Slávek opakovaně a dlouhodobě dosvědčuje svou blízkost, takže když se naposledy vydal přes půl republiky, stačil kromě kratičkého čajového setkání se mnou stihnout i koncert v olomouckém
Jazz Tibet Clubu a návštěvu ostravské výstavy. A pak mi ještě poslal katalog. Po jeho prolistování mi bylo okamžitě jasné, že tam CHCI TAKY.
Vypsala jsem "velký vlakový výlet" za tou výstavou jako cílovou prémii pro svou prostřední dceru L. a její lednové přijímačky na vysněnou školu. Snad všichni mi předpokládaní čtenáři už dávno vědí, že místní páni profesoři seznali, že tam mou L. chtějí, ale moje radost je tak veliká, že to tadytudy vytrubuji do celého světa: od září 2012 bude L. studovat obor Užitá malba.
Doufám, že mi odpustí nejen ti, kteří mají to neopakovatelné (a v mém případě navíc nezasloužené) štěstí být rodičem a současně SAMI nenakreslí ani koně.

Takže, brzy ráno vstát, do batohu sbalit něco na zub, termosku s čajem, foťák, knížku, písátka ... čili jen pár drobností, takže proč se zip skoro nedá dopnout?
Do Ostravy dorazíme půl hodinky před otevírací hodinou a protože černé město je tentokrát zalito studeným slunkem, pohrdneme tramvají a jdeme pěšky. Ukazuju L. některá pro mě zajímavá místa, která se mi zapsala do paměti/pozornosti při mých předchozích kratičkým ostravských zastaveních. Naše vstřícné na/vyladění je možno vyčíst z několika obrázků.









Zbloudíme jenom jednou, ale uvědomíme si to poměrně včas, takže se se nemusíme nikoho ptát na cestu. Do Galerie dorazíme v okamžiku, kdy si kulturymilovní ostravané dopřávají malý intelektuální předkrm před nedělním obědem. V neděli je totiž vstup do galerie bezplatný. V obou výstavních poschodích i přilehlých obslužných prostorách panuje čilý ruch, ale vše se odehrává v úsměvně smířlivém duchu. Přesto si s L. domlouváme vzájemnému ztracení se předcházející strategii. Budeme si jednotlivé exponáty prohlížet každá sama, ale přecházet mezi sály budeme vždy společně. Ale nebylo to tak úplně zadarmo, ještě před odchodem musela (ne, vážně, vypadalo to docela, jakoby ji to bavilo stejně jako mě) L. se mnou ještě jednou místnost obejít a ukazovaly jsme si ty "kousky", které nás něčím zaujaly. A taky jsem si hrály na to, že si jeden z obrazů/objektu "jako" bereme domů. Nikdy jsem se neshodly, až na reliéf Ladislava Zívra Delfín a oko. Ten nás uhranul shodně a dokonale. Bohužel, jedinou drobnou chybičkou celé výstavy, která je opravdu mimořádná, jak co se týká výběru zastoupených umělců a jejich prací, tak i instalace a grafického provedení doprovodných textů, bylo, že u jednotlivých děl nebyla uvedena použitá technika nebo materiál. Takže jsme až doma nad internetem zjistili, že ten náš hypotetický úlovek č.1 je vytvořen z ryze neušlechtilého materiálu, patinované sádry. Ale na myšlence ani provedení tahle zdánlivá všednost nic neubrala, právě naopak.

Fotit se na výstavě samozřejmě nesmělo, a vyjmenovávat jednotlivé malíře a sochaře je nadbytečné. Ještě pořád máte šanci tu skvělou výstavu navštívit, tak jen pár poznámek okolo. Výstava shrnuje sbírkové předměty z mnoha českých galerií, ale jsou zastoupeny i některá díla ze soukromých sbírek. A u pár právě takových jsme s L. konstatovaly, že majitel tedy má opravdu prazvláštní představy o tom, jak má být dílo zarámováno či jinak adjustováno. Ale ... soukromý majetek je soukromý majetek a protože se jedná o díla jejichž finanční hodnota se pohybuje v řádech s tolika nulami, že nikdy nebudeme pozvány, abychom je shlédly v místě své trvalé instalace, můžeme být za možnost vidět je, byť i takto malounko "zmrzačené", vděčné. Část děl známe z reprodukcí, pár z nich chodíme okukovat do stálé expozice naší místní galerie, ale ten pocit stát před originálem třeba takového Aléna Diviše (pro mě osobně třetího z mé Svaté trojice) není vážně nějakou reprodukcí (byť třeba holografickou) nahraditelný. Stejně tak energetický tok, který mě přímo bombardoval (láskyplně, samozřejmě :-)) z jednoho z malinkých olejů Františka Drtikola. Anebo Klaun Františka Tichého... mimochodem viděli jste videa zachycující mladého českého skláře Martina Janeckého převádějící mj. Tichého klauny a akrobaty do nejkřehčího 3D? Doporučuju, opravdu to stojí za to! Kromě jmen známých natolik všeobecně, že pronikly i do mé znalosti (má z-nejobdivovanějších Toyen, Jindřich Štyrský, Josef Šíma, Jan Zrzavý, Josef Váchal), jsem samozřejmě objevila jména a díla zatím naprosto uschovaná, např. Karla Černého nebo Františka Janouška. A jako obvykle neudržela na uzdě svou haptickou posedlost a na Pupen Hany Wichterlové si "musela" sáhnout. Jak jinak poznat ten zase nezveřejněný materiál! A opravdu, jedná se o mramor s geniálně využitou "střední" linkou. Potěšilo mě, že jsem v jednom z horních sálů naprosto nečekaně narazila na obraz Augustina Ságnera Kontrast z roku 1934, jehož pohlednicou reprodukci jsem si před nedávnem koupila jako "keepsake" na jiné výstavě.
Ani další milion mých zbytečných slov by nestačilo k popsání té krásy, která je v Ostravě k vidění. Abych ale nebyla přehnaně patetická, musím to shodit kulinářsko-žaludeční poznámkou. Nevím jak L. ale já za celé více než tři hodiny, co jsme na výstavě strávili, ani jednou nevzpomněla na něco jako je hlad, chuť nebo žízeň. Ale jakmile jsme byli zpátky v ulicích, vyjedli jsme krabičku s ovesnýma sušenkama, které jsme si uklohnily na cestu, v průběhu 5 minut do dna.

Před námi byla zpáteční cesta, kterou jsme si ale plánovaně rozlomily vedví zastávkou v Hranicích na Moravě. V místní výstavní síni Synagoga totiž vystavovala (ano, minulý čas už je bohužel namístě) moje "adoptovaná chráněnka" Pavla Kačírková. Nikdy jsem v Hranicích pěšky nebyla, občas jsme jen autem město těsně líznuli kolem pověstného motorestu a kouřících komínů místní cementárny. Měly jsme sice vytištenou schematickou mapu, ale přesto nás trošku překvapila vzdálenost nádraží od centra města. Tuto specifičnost nám ale vysvětlil velmi ochotný a vstřícný pan kustod přímo v galerii. Místní sedláci prý byli tak lakomí (nebo uvědomělí?), že nechtěli, aby se dráha zakousla do jejích úrodných polí. Výstavní síň by byla krásná a unikátní už sama osobě, prázdná, ale výstavou nazvanou Ryby ji Pavla povýšila ještě o kousek blíž nebi. Jádrem výstavy bylo sedm hliníkových tyčí, které (bez jakéhokoliv dodatečného ukotvení), "podepíraly" bílý strop synagogy. Jenže, jak nám řekl pan kurátor, tyče se rozhodly žít vlastním životem a několikrát se sesypaly zpět na krásnou červenočernou dlaždicovou podlahu. Jednou dokonce v přítomnosti místní paní uklízečky, která údajně celý týden odmítala do prostoru vkročit :-)
Pan kustod nás proto z "bezpečnostních důvodů" velmi těsně provázel. L. byla témeř nepříčetná a já sama sebe nepoznávala, protože jsem cílenými dotazy jeho hovornost rozdmýchávala. Ale stálo to za to, protože kromě historie synagogy, rozdílného pohledu mladých a ... nás ... na vystavené komiksové stripy jsme vyslechly i odborný výklad ke starému krásnému orchestrionu značky Klepetář, který stojí vedle schodů na ženskou galerii. Udělaly jsem pár fotek,
bohužel už za umělého osvětlení, nechaly si ujet předposlední vypsaný spoj a i ten poslední chytily jen díky tomu, že jsme závěrečných 100 metrů nasadily ostrý klus. Ale nakonec vdusaly na nástupiště přesně v okamžiku, kdy tam zastavil nedělní podvečerní studentský spoj Bohumín-Brno. S úsměvem jsem pozorovala, o kolik mil pokročil (nejn) technický vývoj od dob mého cestování na kolej. V šestimístném kupé bylo v pohotovosti šest mobilů, tři počítače a v koutku se krčila na kolej převážená schránka do domácího mazlíčka.
A co na tom, že jsem při tom zběsilém úprku z poutka batohu vytřepala deštník? Aspoň si teď už můžu koupit ten vytoužený...

Žádné komentáře:

Okomentovat