úterý 3. ledna 2012

Josef Škvorecký

Včera večer jsem končila mail kamarádovi prosbou:
Kdybys během dne našel nějakou podpůrnou, štěstípřející myšlénečku, byly bychom za ni obě vděčné.

Odpověď přišla obratem:
Zítra zde bude hořeti svíčka, ano? Tedy odpovím si na otázku sám: Ano!


Trošku mě sice zarazila ta forma myšlenkové podpory pro den, který má nadějeplnou možnost radikálně změnit směr jedné cesty. Svíčky totiž rozsvěcíme jen na dortech
(a L. dnes narozeniny nemá), u stromečku (vánoce máme čerstvě za sebou), anebo jako vzpomínku za člověka, který se právě nachází v mezisvětí. Ale říkala jsem si: nebuď hnidopišská, třeba platí Jiný kraj, jiný mrav!

Jenomže, bohužel, ta svíčka už zase hořela správně. Odpoledne se zrovna lámalo do tmy, když jsem si právě díky Slávkovi přečetla, že život se opět rozhodl škrtat na tom nejcennějším konci seznamu.

To, co znamenal Václav Havel na poli naší mezinárodní/mezilidské reputace, to představuje Salivarové a Škvoreckého vydavatelství '68 Publishers pro českou literaturu a spisovatele.

Čím včerejšek skončil, tím dnešek začal.
To je xxxxx. A ten byl, je a vždycky bude nespravedlivý.
Spravedlivá je pouze a jen xxxx. Viděná z neosobní dálky.

Žádné komentáře:

Okomentovat