úterý 20. prosince 2011

Hana Andronikova

Tak jedna smrt nestačila. Dnes ráno zemřela spisovatelka Hana Andronikova. Bylo jí 44 let.
Její poslední knížku mi doporučila dívka, jejíž tipy se rozhodně nevyplatí přehlížet. Když jsem "Nebe nemá dno" dávala z rukou, byla jsem ale paradoxně ráda, že R. právě neměla službu u pultu. Asi bych jí "za provozu" nedokázala říct, co ve mně ta duhová knížka zanechává. Jak jsem ji nedokázala číst jako beletrii, jako fikci, že jsem ji od prvního do poslední písmenka brala doslovně, jako osobní zdůvěření. Slovům já věřím a tak mě ani nenapadlo pochybovat nad tvrzením ze záložky: "...dnes je zdravá...". Anebo jsem zase jenom nepochopila, že ono DNES znamená právě jen 24 hodin rozdělených napůl vteřinou, kdy byla ta věta napsána?

Sbohem, Hano, ať je Vám kvantová fyzika milostiva i tam, kam jste se vydala tentokrát.

neděle 18. prosince 2011

Václav Havel

Měla být vánoční. Svíčka, darovaná jedním z mých nejbližších lidí. Teď už ale musí hořet. Za Vás, Václave Havle. Už navždycky mi Vaše jméno instinktivně vzplane v hlavě, když uslyším sousloví "náš prezident".

Od okamžiku na pódiu na Lipnici po snímky z Vašeho setkání s jeho svatostí dalajlamou.

Každému jeho nebe. Nebo tedy přesně: Květa Legátová nazvala tu ze svých rozhlasových her, na kterou právě myslím, Nebe pro každého. Jaké je to Vaše, nepochybuju ani na okamžik.

sobota 17. prosince 2011

Vyposlechnuto: Markéta Irglová - Anar (Anti records, 2011)


Markéta Irglová psala texty svých písniček v angličtině ještě když žila v rodném Valmezu, nikoho tedy nemůže překvapit, že se toho nevzdala ani na svém prvním sólovém CD Anar. Proč by to taky dělala, když její po světě rozprostřené publikum tomuto jazyku běžně rozumí? Ale že o své souvěrce v mateřštině přece jenom i nadále stojí, dokázala jednak krátkým turné, které o několik měsíců předběhlo vydání alba americkou nezávislou společností Anti record, ale i tím, že svolila k jeho tuzemské distribuci prostřednictvím brněnských Indies.
Bude doma prorokem teď, když se v anglosaském světě zdá se na nějakou dobu usadila? To rozhodně ne. Myslím, že rozvrstvení tuzemských názorů na její tvorbu a projev se tímto albem nezmění. Ti, kdo měli její pomalé, romantické písničky plné mladistvých nadějí a víry rádi už dříve, budou přinejmenším potěšeni, kdyby už jenom tím, že ji zde mají na souvislé a dostatečně dlouhé ploše. Naopak ti, co jí už dříve nemohli přijít na jméno, podpořeni třeba tím, že se při příležitosti onoho jarního turné objevila (musela objevit?) v televizních pořadech, které s muzikou, natožtak dobrou, opravdu nemají nic společného, ze svých často až militantních názorů určitě nesleví. Paradoxní je, že oba tábory mají naprosto shodný důvod:
Markétin styl se totiž nezměnil, spíše ještě jasněji prokreslil. Její písničky jsou vystavěny na třech konstantách: charakteristickém hlase (není nijak širokospektrální, občas v tišších a hlubších pasážích přechází skoro až v rozechvělý šepot, jistěji zní ve vyšších polohách), klavírním doprovodu (téměř všechny písničky akordy klavíru začínají a okolo jeho zvuku se ostatní nástroje vinou po celou dobu) a důrazu na promyšlené vrstvení hlasů (závěr písně let Me Fall In Love, a vůbec většina dvojhlasů s druhou zpěvačkou Aidou je nádherná).
Z alba ční především ty skladby, které se s tímhle pevným základem nespokojují a přidávají ještě něco navrch: We Are Good složitější rytmus, Crossroads výrazně upřednostněný zvuk perského bubnu daf, na který hraje Aida Shahghasemi, Go Back nádherné dechy, Dokchtar Goochani (to není Markétina autorská píseň, ale perská lidová, jejíž zařazení jako by pečetilo význam setkání Markéty s Aidou) exotickou melodiku a text v jazyce farsí.
Písně jako Your Company,Wings Of Desire, Only In Your Head, For Old Times‘ Sake nebo instrumentálka Last Fall jsou pro mě přímými pokračovatelkami the Swell Season, Markétiny spolupráce s Glenem Hansardem.
Je více než sympatické, že celé album je legálně a v plné délce k poslechu přístupné na stránkách magazínu Paste ještě i teď, více než dva měsíce po vydání.
Závěrečný holčičí smích, kterým končí poslední titul Now You Know berme jako příslib, že se Markéta zase nebere až tak příliš vážně, jak je jí občas podsouváno a že si je vědoma nebezpečí, že kdyby udělala ještě další dva až tři kroky směrem k líbivosti, mohla by se ocitnout až na území vyššího populáru. Nebo to jenom mně rozdýchaný konec The Divine Timing evokuje Orinoko Flow irské krásnohlásky Enyi?

Tak jako chuť granátového jablka, které dalo albu jméno i obrázek perské malířky Nahid Hagigad na titulu, nepoznáte, když si jednou kousnete a rozžvýkáte jej i s vnější a vnitřními slupkami, ani opojnou chuť tohoto alba neodhalíte, když si je jednou poslechnete jako kulisu na pozadí každodenního šrumce. Chce to trošku trpělivosti, věnování dostatečné porce jednoúčelového času na to, aby se od sebe oddělila jednotlivá zrnka zkrystalizované lahodné průsvitnosti a možná budete sami překvapeni, jak moc uší i duší se dá z jednoho takového plodu podělit.

pátek 2. prosince 2011

Vyposlechnuto: CD Divozemí - Circus Cermaque (Indies Scope Records, 2011)


Nebát se nejít s dobou

Se špenátem a cirkusem je to podobné jako s písničkami Jakuba Čermáka. Buďto je to v dětství zadřený přízrak, který už vám nikdy nesmí na talíř resp. uřvaná okresní šmíra týrající zvířata anebo ve vás z prvních setkání zůstalo něco možná nepojmenovatelného, co vám ale dovoluje odpouštět, že zrovna tentokrát na vás zbyla ta zkaramelizovanější část ode dna kastrolu nebo že akrobatce ujíždí oko na punčoše.

Tím nejvýraznějším na Jakubových písních jsou jejich texty. On je totiž především básník. Ne(jen) proto, že vydal několik sbírek poezie, ale mimo jiné pro cit k použití ani v mluvě, natož tak v písňových textech, ne příliš frekventovaných slov: žmolky, magma, vitráž, nevolky, úlitba...
Dalším důkazem jsou zvukomalebné pasáže: " ve zdech/ nevím kam vést dech" nebo "nad ránem na drátě kráká". Nebo metafory: "jen nebe zůstane černé svisle/s kterým jsme svázani svým dechem na uzel/a snad nás uchrání/od chtěných kouzel/ a nechtěných zel". A kdo by ještě pořád nevěřil, pak je tu deklarovaný vztah k sobě ("ne, ještě nedovedu vejít do dne, ne, jenže ještě nesvedu být málo, ještě je ve mně hodně, ne") a světu ("že nejsou systémy, ale jsme vždy jen my, tak nesu i já kus viny na každém smutku světa").

V písni Palach, která byla vydavatelstvím Indies zvolena jako ta lákajicí (kdybych chtěla být hodně zlá, napsala bych radio-singl, ale já nechci) je vztah k jazyku vyjádřen explicitně:

Neztratit pro pud
ze zřetele
kód k jazyku
který byl zmaten
ale je dál plný zkratek k ráji

A toto všechno je rozpuštěno do hudby a zpěvu, který možná není nijak technicky dokonalý, ale představa, že by natolik osobní texty mohl zpívat někdo jiný, než jejich autor, je naprosto absurdní. Není to ani alternativa, ani folk-rock, ale klasické písničkaření s pomocí hudebně i lidsky spřízněných muzikantů. Nedejte se odradit úvodní flétnou, jak z besídky v lidušce nebo nedělní pohádky, a dopřejte sluchu celé kapele, hned to bude o několik stupňů lepší. A pokud se nechytnete na úvodní Čtvrtý máj, vydržte ještě na druhý Stříbský mlýn (s krásnou kaskádou dlouhých samohlásek v prostoru zespoda vymezeném klávírem a zvrchu violou ve střední části):

jako vodě
která dravá
vystoupila ze svých břehů
a teď do země se vsává
a mění svůj neklid v něhu

protkává se ke kořenům
hedvábný plášť k režným nitím
samou horkou láskou k žití
(v)dává se na sedm stehů

jako vodě, jako sněhu,
jako očím
v kterých celé dějiny
jak v těsné cele
mačkají se do příběhu

Ale když nebude ani rytmicky nádherně rozf(r)ázovaná střední část Portské tou poslední z pověstné trojice, pak asi v muzice hledáte něco jiného než se zde nabízí. Přestože já už podruhé našla, dovolím si výtku. Obešla bych se bez časté doslovnosti v aranžích. Všechny ty konkrétní zvuky vody, ptačího cvrlikání, dusotu kopyt, frkání, chrochtání, otvírání dveří, cinkotu lahví, druhý hlas ruštiny v písni Vodka, podtónové pískání v Holubí modlitbě atd. mi připadají zbytečně popisné, jdoucí naprosto proti duchu poetiky textů a poezie vůbec. Ale pod albem je podepsán Circus Cermaque a ten to tam chtěl mít právě tak a nejinak. Posluchači tak zůstává klasické dilema: ber anebo nechej být. Já tedy beru, už jenom proto, že na té hlídce stojí i za mě, okoralou:

U stínu Marie panny
držet noční hlídku
za ty, v nichž zlá přání
uvízla jak v sítku
a bobtnají za deště...

Jinak ale kapelní doprovod není vůbec špatný, i když tradičnější než u Cermaqueovy prvotiny Dům slzí. Líbí se mi především ty klavírem resp. klávesami hnané (Čtvrtý máj, Divozemí) a/nebo ty s výraznými basovými figurami (Lorca, U stínu Marie panny, Znamení Fénixe).

Divozemí nebude znamenat žádný přelom v české hudební historii, ale připadá vám málo být o jednu otočku časové spirály výše pokračovatelem raného Nohavici (v písni Krkavec se sice tvrdí, že "je daleko do Ostravy", ale do Českého Těšína se mi zdá, že ne), Zuzany Navarové (anebo kdo jiný to začal běžně míchat jazyky v písních?) nebo Tara Fuki (to jsem se ale jen možná nechala povrchně svést měkkou polštinou hostující Beaty Bocek v písničce Měsíc a voda). A kolik českých (i když jen stopových) hiphoperů nám ukazuje, že jejich oborem řešení nemusí být jen chrlená zloba, vztek a vulgarita?
Muzika pro ty, kteří dokáží věřit tomu, že "doposledka stojí za to vlídnost, něha, odpuštění" .
Písničky od těch, kteří nemění svět v Divozemi jen pro sebe. Aspoň na tu poslechovou chvíli.