sobota 12. listopadu 2011

Přečteno: Miroslav Fišmeister - Ten stolek je nízký! (Petrov, Brno 2005)

Co je to za sílu, která člověka má (kdo by byl schopen mi napovědět správný tvar nedokonavého vidu slovesa "přimět"?) k tomu, aby si četl, když nemusí?
Neumím odpovědět lépe, než že je to jedna z forem pokusu o utišení zvědavosti. Začíná se otázkou "Kdo je vrah?", pokračuje obecnější "Jak to dopadne?" a (aspoň pro mě) končí to netrpělivostí, co se skrývá v zatím nespatřených řádcích spisovatele, jehož psaní a/nebo myšlení je mi blízké.

Měřeno výše řečeným by pak dobrá knížka byla ta, která tuto zvědavost utiší, ale probudí zase jinou.

Čerstvě jsem objevila dílko, které v tomto smyslu může fungovat jako perpetuum mobile. První sbírku poezie brněnského básníka Miroslava Fišmeistera.
Příjemně čtvercový svazek vydaný před šesti lety v rámci edice Nezavedení zahrnuje první tři autorovy sbírky: Láska, Tennant a Lowe; Okna v kapsách mého imaginárního Sheffieldu a Ten stolek je nízký.

Básně jsou to na pohled kraťoučké, ale s dlouhotrvajícím dozvukem.

Básník zapřahá slova do svých linek způsobem natolik svérázným, že možná dobrá polovina mi zůstává naprosto uzamčena. To by nebylo nijak výjimečné, co se mi ale stalo poprvé je, že mi to vůbec nevadí. Že to nekladu za vinu autorovi, ani sobě. Snad je to tím, že jsou tak miniaturní, tím, že jich je tolik, tím, že každá má okolo sebe dostatečný kus volného bílého místa kvalitního papíru, že si dokážu říct: Dobře, tak tedy ani teď ne, ale co ta další?

Nabízím pár ukázek z těch, které se rozezněly mou vlastní zkušeností hned napoprvé:

Přál bych si
hledat rýmy na jméno,
které ti daly květiny
ohromené tvojí krásou.


S každým krokem otiskuje
do vzduchu svůj obličej
Na zem se snáší
posmrtné masky.



Na rub listu
spadlého ze stromu slov
se přilepilo ticho.
Ale zpoza severního zaobzoru
se už přibližuje
vítr.



Ty,
vlajková loď
mého loďstva
o jediném plavidle.



Vzpomeň si na mne, až,
v naplněném větru,
pod kostnatým stromem,
zaslechneš vlny šeptat moje jméno.


Havranovitý cestář roztlouká
vycpaná zvířata na bílé oblázky
Jako své navštívenky je hážeme
přes hraniční řeku
na území nevyslovitelna



Tím, že své smutky umíš pojmenovat,
je jenom zvětšuješ.
Slané cinknutí
ze srdce koruny ještěřího stromu
.

Nepřítomnost.
Skála.
Zkamenělá srdce z ní vytěžená
Ukládají do mechu


V kaluži
voda bez konce



Zelenovlasá voda řeky plyne tiše:
člověku na břehu
v dlaních spí srdce.


Blázniví jak kopce
kroužkujeme hladinu:
já dešťovými kapkami
ty malými slunci


Vydrnkávám si tvůj pohled přes rameno
na nitkách zobrazujících
Trasy lodí které vozí básně


Tvé jméno se s večerem
Rozsvěcí za pobřežními skalami
Ale já ztroskotal už dávno


První tři (přinesli klavír)
si půjčují mne, jenž jsem
starým klíčem k ještě starším cihlám,
a, odemykajíce mnou tvé jméno,
hledají v jeho hlubších vrstvách Y.


Svým smyslem pro přeplavbu
zpobřežňují sníh
Nabídli zelenou stezku
člověku, jenž černobíle vzpomíná
na věci, které nezažil


Nad ústím řeky ukované brouky
racek hladově pozoruje
ryby v našich hlavách
je příliš lehké zvyknout si na štěstí.


Na oraniště přichvátali ptáci
pod spadanými listy hledat stromy


Odmykáš věci, které přicházejí.
Na křídlech podzemní ryby
přichází myš, která
potřebuje zamčít.
To neumíš.
Odchází.


V mramorovém světle
ruka v ruce
V mramorové tmě
růže v růži



A tato je pro mě bezkonkurenční:
Ořechem tmy
jde s louskáčkem v ruce.