středa 19. října 2011

Přečteno: Nicole Kraussová, Dějiny lásky (Argo, 2006)

Ta kniha byla událostí před nějakými pěti lety, ale já jenom výjimečně sahám po třeskutých novinkách. Je mi milejší, když pozapomínám, co se o čem kde psalo a pak provětrávám stránky, které se už nějakou dobu tísnily v normálním nerychloobrátkovém regále. A občas se mi tak potvrdí i jedno ze subtémat této knížky: známá pravda, že na to, co je dobré, není pozdě nikdy.

Příběh je rozprostřen mezi předválečné Polsko, poválečnou Chile a současný New York a má dva hlavní vypravěče. Leo Gursky je starý muž, imigrant, původem polský Žid. Americkou část svého života pracoval jako zámečník, ale v mládí toužil stát se spisovatelem. Pro mě geniálně jej charakterizuje větička, kterou opakovaně pronáší: "A přesto." (v originále "And yet."). Kouzelná je také scéna, ve které se Leo po náhodném okolojdoucím dožaduje potvrzení, že na lavičce nesedí sám. Činí tak sérií otázek, která vrcholí slovy: "Ano" jako protiklad k "Ne"?

Alma Singerová je čtrnáctiletá newyorská školačka, která žije se svým mladším bráškou Vrabčákem a maminkou-překladatelkou a má své vztahové kotrmelce naopak teprve před sebou.

Přesto mezi nimi existuje pojítko(nejprve v nápadu autorky, postupně v mysli vnímavého čtenáře a nakonec...však tušíte :-)): text knihy, kterou Leo napsal pro svou první lásku, ještě v rodném Polsku, a to v jazyce jidiš. Před svým útěkem její rukopis svěřil do opatrování kamarádovi. Nyní žije v předaném přesvědčení, že byl zničen při jedné malé soukromé živelné příhodě.

Almu její rodiče pojmenovali podle hrdinky stejnojmenné, ale španělsky psané knížky, kterou její otec náhodně objevil v jednom jihoamerickém antikvariátu a kterou věnoval své nastávající ženě. Ten vybledlý, pokroucený výtisk se pak časem stal jakýmsi zástupným symbolem celého jejich vztahu. Almina maminka jednou dostane velmi lukrativní zakázku: přeložit její text ze španělštiny do angličtiny pro jediného čtenáře, který k němu má podle vlastních slov velmi osobní vztah. Alma v tom muži vidí příležitost, jak maminku seznámit s někým, kdo by poléčil její smutek, který ji obklopuje po předčasné smrti manžela, a tak začne jednotlivé přeložené kapitoly poprvé pročítat a rozhodne se uvěřit své intuici, že románová postava Almy měla svůj reálný předobraz. Vzájemné hledání a nalézání postav a návaznost jazykových verzí Historie lásky je zápletkou, jejíž pointa se nevyzrazuje. Mně se na příběhu moc líbí to, jak se s každou verzí knihy pojí její vlastní okruh osob, vztahů a tedy i lásek.

Žádná z následných čtenářských poznámek, které román zaznamenaly a které se mi podařilo objevit, neopomenula komentovat matoucí přebal. V textu samotném je možno najít asi tak dvakrát dva řádky, ke kterým by mohla být prvoplánovou ilustrací ona pin-up girl v růžovém oparu, ale náladu celé knížky tedy opravdu neodráží. Ale to vlastně ani mnohem usedlejší (černá, s čtenářkou již zcela zahalenou) obálka druhého, letošního vydání.

Přestože žádná z lásek v románě zmíněných nekončí happy-endem, zůstává mi po dočtení na patře jemná příchuť naděje. Leo Gursky prostě věděl, jak na nespravedlnost života vyzrát ("Naučil se s pravdou žít. Nepřijal ji, ale žil s ní."). Vytvořil si vlastní verzi bariccovského Quinnipaku, kam se uchyloval, když chtěl a potřeboval přežít. A jestli to bezeslovně dokázala převzít mladičká Alma, kterou s posledními stránkami zanecháváme v okamžiku opuštění první láskou, tak třeba i ...


Ukázka z původního textu Lea Gurského Dějiny lásky.
Kapitola první - Doba mlčení

Prvním lidským jazykem byla gesta. Jazyk, který vyvěral lidem z rukou však vůbec nebyl primitivní - vše, co říkáme dnes, se snadno zachytilo nekonečným množstvím pohybů, jaké zvládnou jemné kůstky prstů a zápěstí. Gesta to byla sofistikovaná a křehká, což se odvíjelo z grácie pohybů, které jsme už docela ztratili. Během doby mlčení spolu lidé komunikovali více, ne méně. V zájmu prostého přežití se ruce téměř nikdy nezastavily, a lidé si proto nic nesdělovali pouze ve spánku (a občas ani to ne). Mezi jazykovými a životními gesty neexistoval žádný rozdíl. Práce, když se stavěl dům, nebo řekněme, když se připravovalo jídlo, byla výrazem stejně jako znak pro miluji tě nebo myslím to vážně. Když člověk použil ruku, aby si zakryl obličej, neboť ho vyděsil hlasitý zvuk, cosi se sdělovalo, a když člověk použil prsty, aby zvedl věc, kterou upustil někdo jiný, také se cosi sdělovalo, a dokonce i když ruce odpočívaly, tak cosi sdělovaly. Přirozeně, že docházelo k nedorozuměním. Občas někdo zamířil prstem vzhůru, aby se poškrábal na nose, a pokud zrovna v té chvíli došlo k očnímu kontaktu s milencem, ten si mohl ono gesto neštastně vyložit jako velmi podobné, znamenající teď už vím, že milovat tě je chyba. Obdobné omyly dokázaly lámat srdce. A jelikož si lidé uvědomovali, jak lehce se mohou stát obětí omylu, neboť nežili v iluzi, že perfektně rozumějí všemu, co říkají jiní, měli ve zvyku navzájem se přerušovat a ptát se, jestli vše pochopili správně . Místy byla určitá nedorozumění dokonce i žádoucí, jelikož lidem poskytla záminku, aby řekli: odpusť mi, jenom jsem se škrabal na nose. Samozřejmě, že vím, že naše láska je ta pravá.
A protože obdobné omyly byly časté, postupem doby se gesto prosící o odpuštění vyvinulo v nejjednodušší formu: pouhé nabídnutí dlaně znamenalo odpusť mi.
...
A pokud vám na večírcích nebo při velkých shromážděních či v přítomnosti lidí, s kterými nemáte moc společného ruce místy nemotorně visí na koncích paží-pokud jste na rozpacích, co s nimi, pokud se vás zmocňuje smutek pramenící z poznání, jak cizí je vám vlastní tělo-, je to proto, že si vaše ruce pamatují dobu, kdy byla vzdálenost mezi duší a tělem, mozkem a srdcem či tím, co je uvnitř a co navenek, mnohem menší. Ne že bychom však na jazyk gest zapomněli úplně. Zvyk máchat rukama, když mluvíme, je jeho pozůstatek. Tleskání, ukazování, držení palců-to vše je umění dávných gest. Když se držíme za ruce, připomínáme si napříkad, jaké to je, když spolu dva lidé mlčí. A v noci, kdy je tma a my nevidíme, pokládáme za nezbytné si navzájem gestikulovat po těle, abychom se pochopili.

2 komentáře:

  1. To byla slušně dlouhá pauza...

    OdpovědětVymazat
  2. Myslel jste určitě "NESLUŠNĚ dlouhá pauza". Ano, je to tak.

    OdpovědětVymazat