pátek 22. října 2010

Vyposlechnuto:Longital - Teraz(Slnkorecords,2010)


Psát o CD ještě v den, kdy oficiálně vychází, by pro ne-novináře byla pěkná troufalost. Ovšem já už v pořadí čvrté společné album dvojice Shina Lo a Dan Salontay poslouchám dobrý týden. Podruhé se totiž bratislavští Longital rozhodli svým příznivcům dát streamově "do placu" novinku v plném znění a ne jen v obvyklých několikadestivteřinových ukázkách. Nezasvěcenému by se mohlo zdát, že takové jednání je přímou cestou do hladu, ale... Možná, že i tohle gesto přispívá k ochotě fanoušků zaplatit si audio či .mp3 verze téhož, přestože na webu si je mohou bez omezení libovolně přehrávat. Jednak tím vyjadřují své uznání jejich originální tvorbě a návdavkem pak získávají krásně graficky provedené booklety. Ten aktuální opět vychází z grafik polského výtvarníka, který si říká Pio. Na rozdíl od puristicky černobílého provedení předpředposledního CD Výprava je Teraz vysláno do světa v širší barevné paletě. Ale nečekejte retušované obrázky jak z lifestylových magazínů. V jednoduchosti, v níž se rozkládá do dalších stran slovensko-anglického bookletu titulní Piův obrázek "500 důvodů k radosti" vidím krásu, prostou, pravou.
O svém vztahu k muzice této dvojice nemusím explicitně nic psát, protože se mi promítl do většiny mých zápisků vezdejších. Za šest let, po které je vyhledávám a poslouchám, plynule přerostli šuplík "oblíbených muzikantů" a stali se (sice asymetrickými, ale přesto) přáteli, na jejichž koncerty nechodím za onou tolik vzývanou zábavou nebo s kriticky nabroušeným dalekohledem/lupou, ale proto, abych se na vlastní oči, uši a dlaně přesvědčila, jak se jim daří a co jim život na cestách za muzikou přinesl. Abych svůj typický nesnesitelný patos zase patřičně cynicky shodila, napíšu že jsem asi ZASE neuhlídala míru své bezpřemýšlivé důvěry: když se na stránkách jejich vydavatelství Slnkorecords před pár týdny objevila nenápadná zmínka o tom, že se nové CD bude jmenovat "Letí, letí" pyšně jsem svůj "objev" šířila a ještě jsem dovozovala, že jistě bude odrážet Dankovu opakovaně deklarovanou náklonnost k letadlům, letcům a létání vůbec. Do chvíle, než jsem v přímém přenosu části koncertu uspořádaného ve studiu olomouckého veřejnoprávního rádia (ojedinělá série Mimo formát) zjistila, že se bude jmenovat Teraz.
Můžu si dovolit ten luxus přenechat kritický rozbor jednotlivých písní hudebním kritikům a napsat jenom souhrnný dojem z osmi písní a kratičkého instrumentálního dovětku, vydýchnutí. Naprosto se shoduju s míněním svého kamaráda Slávka, že v jednotlivých písních člověk narazí na místa, která jako by byla přímými směrníky k dosavadní tvorbě dvojice. Zároveń ale cítím, že se posunuli dál, především v ještě propracovanějším vrstvení vokálních partů, které třeba v písni "Von von" našlapují až téměř k ambientní muzice (Anebo opačně? K textem podrývavé reklamní znělce jisté nejmenované nadnárodní kosmetické společnosti, která jistě má své "lady" i na slovenském území? :-)). Anebo v hned navazující "Drak mrak".
Jednou jsem slyšela někoho z hudebních "producentů" říkat, že ve vinylových dobách se ta píseń,na které autorům nejvíce záleželo, umisťovala jako předposlední na B-stranu elpíček. Jestli tuto dramaturgickou zásadu ctí i dnešní autoři, nevím, ale pro mě se tou nejsilnější písní z Teraz opravdu stala předposlední "A to je všetko?". Možná za to může souběh tehdy panující fáze měsíce, Shinina věnování této písničky při mém prvním vyslechnutí v už výše zmíněném radiopřenosu a mého aktuálního psychického stavu ("... a to je všetko?..."), ale ihned jak byla ta vzduchem šířená část koncertu odpískána časovým znamením, musela jsem si jít na chvilku lehnout. Je pro mě z rodu těch písní, o nichž prý Vladimír Merta kdysi řekl, že ji skutečný umělec musí jednou napsat.
Na veřejných ne-hudebních částech vystoupení dvojice Longital mě fascinuje jedna věc. A to jakou pozornost projevu toho druhého věnují. Jak se vzájemně poslouchají a nejen to, jak se snaží toho druhého zaujmout až rozesmát. Že by se v jejich případě skutečně podařilo naplnit ono zadání, které i třeba já uvnitř sebe cítím, ale které mi do slov přeložila teprve poslední přečtená psycholologická příručka pro nečtenáře? V teorii komunikace se prý tomuto vztahu říká koluze (sic!), ale protože slovník cizích slov vykládá tento pojem značně odlišně, uvedu i verzi laickou: "Hledejte takového partnera, který vám tím, jaký je, umožní stávat se tím, čím chcete být!" Důležitý je ten průběhový tvar, nedokonavý vid - stávat se. Limita v nekonečnu.
V okamžiku, kdy tohle smolím, v Bratislavě asi vrcholí koncert, na němž bylo Teraz pokřtěno. Předpokládám, že rukou mého oblíbence nejjasnějšího Glena Hansarda nebo Mar (Irglové). Parafrázuju si proto pro sebe Václava Hraběte:
"..tak si tu vymýšlím,
tohleto povídání,
abych to nějak vydržela,
bez tebe,
dokud vlastně?..."

A cituju z textu písně Zlatá:
"... ak sa bojíš hl'bky, tak len sama seba, zlatá"

*************************CODA**********************************
Všechny kýče podzimu
Jan Těsnohlídek ml.

          a co chtít víc?
místo takovýho toho

          a to je všechno?

(závěrečná báseň sbírky "násilí bez předsudků")

Žádné komentáře:

Okomentovat