úterý 3. srpna 2010

S.Zhlédnuto: Afghánistán - hrdost a odvaha(Herbert Slavík, prap.Daniel Hlaváč a jmény nekompromitovaní fotografové 601. skupiny speciálních vojsk AČR)

Vezli jsme kamaráda pod hrad L., jako poděkování za to, že se improvizovaně nechal vytáhnout z vlaku, abychom spolu mohli být aspoň na pár desítek minut, nemáme totiž těchto přímých příležitostí zase tolik. Projíždíme rozpáleným městem a naši pozornost upoutají venkovní výstavní panely umístěné v parčíku na nábřeží. V hlavě mi okamžitě šlehne vzpomínka na jinou venkovní fotovýstavu Yanna Arthuse Bertranda, kterou jsme spolu procházeli na Kampě asi před třemi lety (a v ploskách chodidel ten pocit, kdy jsme se bosky procházeli po mapě světa v vlaječkami zobrazujícími přesné lokace pořízení jednotlivých snímků, Gulliverka v Irsku...). To není určitě jen tak samosebou, takže v následujících dnech se snažím zjistit, o jakouže výstavu se jedná tentokrát. Googluji špatně, z plochy počítače zjistím virtuální nic. Přesto(=právě proto) mi to nedá pokoje, něco mě tam táhne. Rozhodnu se obětovat tomu zjištění jednu přespolední povinně strhávanou pauzu. Jen...zase ta logistika...vzít si s sebou foťák mě nenapadlo, takže tentokrát bude zápisek nudně bezobrázkový.

Kdybych byla jenom o špetku chytřejsí, než reálně jsem, napověděly by mi už ty velmi bytelné a vtipně pospojované výstavní panely, že se nebude jednat o nějakou DIY prezentaci místních fotografů. Na sebe celkem netypicky nejdu proti směru prohlídky a hledám identifikační údaje na prvním stojanu. A v první chvíli se mě pokouší zmocnit cosi jako zklamání: Co mě, pacifistku, tu která se (i potenciálním) konfliktům zbaběle vyhýbá a "raději" se nechá sama zranit, než by vědomě ubližovala druhým (což ale jinak samozřejmě pravidelně dělá nevědomě, jako všichni...) mohou naučit naši vojáci nasazení v mírové misi v Afghánistánu?
Ale to už se ke slovu dostává má druhá půlka a směje se: No právě, no právě! Nejsou ty dvě v názvu vyjmenované vlastnosti přesně tím, co ti tak žalostně schází? Navíc, profesionální kvality fotografa Herberta Slavíka jsou nezpochybnitelné a jeho kolegové v uniformách za ním tentokrát vůbec nezaostávají. A dále, do Afghánistánu se nikdy jinak než takhle zprostředkovaně nepodíváš. Podtrženo, sečteno, hned tři rozumové důvody pro podrobné prozkoumání obrazové části.

Ke se slovu ale samozřejmě dostává i druhá stránka, ta proklínanější, nesená (jak jinak u mě, že?) doprovodnými texty. Je mi věnováno jednak paštunské rčení: "Když Alláh stvořil svět, zůstala mu v dlani hrst kamení. Tak je hodil přes rameno za sebe a ... vznikl Afghánistán." Pozadí vyprahlé, drsně krásné krajiny jednotlivých snímků svědčí o jeho pravdivosti velmi přesvědčivě.

Pod fotkou letadla, které ze své zádi vypustilo spoustu malých padáčků se zásobami jídla je napsáno, že jedním z údajných leitmotivů vojenského života je: "Hlavně žádnou pravidelnost!" Zašklebím se dovnitř kousavou poznámkou, že by stálo za to zeptat se i nějaké ženy/dívky, která si vojenskou dráhu zvolila, co ONA na to!? Jestli je takové uvažováním skutečně vymodelováno profesí nebo jestli je to spíše znak většinového chlapského pohledu na svět.

U záběru zachytávajícího rozhovor vojáka s místnímu obyvateli je napsáno, že ve vztahu k nim spojenci praktikují zásadu Heart and Mind. Tedy snahu praktickou, každodenní, "drobnou" pomocí se postupně, pomalu ale trvale zapsat do srdcí a povědomí místních obyvatel, aby k mírovým silám získaly tak vysoký stupeň důvěry, že jsou ochotni vojákům prozradit informace nejcennější, skutečně životně důležité: Kdo je tady nepřítel, a kde VŠUDE se skrývá.

Ještě jsem se nepropracovala k tak poučenému postoji, o jakém zpívá jedna z mých velkých inspirátorek Shina Lo ("Všetko, čo ku mne príde, prijímam") ale tahle výstava mi skutečně na těch pár minut dala pocit, že jsem jednou byla tam, kde měla být. Paradoxně.

Žádné komentáře:

Okomentovat