pondělí 16. srpna 2010

Malé absurdity: Díl třetí - Studánkový

Kousek "za naším", v lese, je tradiční poutní místo zvané Svatá voda, oficiálně Kaménka (ale zkuste se zeptat domorodce na cestu k tomuto cíli a uvidíte :-)). Trasa k němu je vyznačená z několika stran a po úvodním stoupáku už je to příjemná procházka, která se dá absolvovat třeba i s kočárkem nebo na kole. Je to častý cíl výprav místních i vzdálenějších poutníků a výletníků, dokonce opředený pověstí o tom, že zde křtili a kázali Cyril a Metoděj.

I já tam byla nepočítaněkrát. Některé cesty zůstávají nezapomenutelné. Jako třeba ta, když tam (a zpět) Lucie a Jana došly poprvé po svých. Nebyly jim ještě ani celé tři roky, každá měla na zádech ten nejmenší z baťůžků a já se celou cestu jen vrtěla jak na obrtlíku a střídavě volala do příslušného směru: "Janičko, počkej" a "Luci, pojď už".
Anebo ta se S.,J. a Chelsea, která už bohužel navždy bude patřit do kategorie nezopakovatelných.

Včera jsem se tam vypravila zkontrolovat, v jakém stavu jsou pěšiny po deštích minulých dní. Na úterý jsem se totiž samozvaně prohlásila za kopečkového šerpu a povedu na Šarovy malou výpravu mých ježbabek. Nejmenší z nás, Lucince (shoda jmen je jen náhodná a tahle navíc je zatím tak maličká, že pokud protestuje proti tomu titulu resp. zdrobňování svého křestního jména, pak jí ještě nerozumíme:-)) jsme totiž s její maminkou "naplánovaly" "poO" spaní v kočárku.

Na lavičce před kamenným (ale zaskleným) oltářem se soškou Panny Marie Lurdské
seděla nějaká starší paní (poměřováno mnou). Na pozdrav mi sice odpověděla, ale ještě jsem ji neminula ani dvěma kroky a už se přežehnávala. Připadalo mi marné vysvětlovat, že žádný anciáš nejsem, že to "jen" tak zdivočele vypadám. Místo toho jsem začala uvažovat, zda bych přece jenom neměla zase absolvovat onu mučivou půlhodinku na trestném křesle. Ještě, že mám stále po ruce tu univerzální výmluvu...
Sejdu po betonových schůdcích dolů k místu, kde z železné trubky třemi praménky vyvěrá ten svedený pramen. Za tu dobu, co sem chodím, jsem už zažila ledasjaký předmět, kterým se dá (a může) voda nabírat. Plastové kelímky, porcelánové hrnky, zavařovací sklenice, jednou dokonce nerezový cestovní hrneček s neuměle vyškrabaným nápisem (už ani nevím, co za sdělení to tam tenkrát bylo) připevněný na řetízku .
Ale ten včerejší ... to snad někdo mohl myslet jen jako pokleslý vtip nejhrubšího zrna. Osobně se mě to sice bezprostředně ne(do)týká, protože já si ten prehistorický zážitek pít z dlaní dopřávám i v zimě(a to jsem v hranicích doposud objeveného světa ten druhý nejzimomřivější člověk - promiň, Katko :-)), ale i kdybych z domu vzala a na betonovou zídku položila i ten nejotřískanější, naprasklý hrnek bez ucha (just vyberu nějaký zánovní, pohledný a bez závazků), tak si myslím, že by pramenitá voda z něj chutnala lépe, než z plastové odměrky na prací prášek, ještě k tomu zlatou barvou předstírající luxus. Fuj, to se vážně nesmí!

Žádné komentáře:

Okomentovat