pátek 13. srpna 2010

Malé absurdity: Díl druhý - Tři minuty v ráji

Ani při pátku se mi nepodařilo odrazit se z práce natolik včas, jak jsem si ještě ráno představovala. Doma jsem byla už blízko podvečeru, ale nezopakovala jsem včerejší chybu a po krátké servisní přestávce znovu nasedla na kolo a zajela se okoupat. Ozdoby pláže už byly dávno v čudu, všechny oči dost daleko, tak jaképak rozpaky. Voda téměř plavcůprázdná, čistá, teplá tak akorát. Po nějakých sto tempech už člověk (nebo aspoň já )cítí, jak z něho odpadávají všechny smutky a bolístky a najednou jako by se znovuzrodil prvotní klid, rovnováha a čistota. V (jistěžě marné) snaze udržet si ten pocit co nejdéle zamířím až k protějšímu břehu. Tam se u mola chytím jednoho "očka" pneumatikového nárazníku a pokračuju v bytí tam, kde bych sice být chtěla, ale nejsem. A do toho zazní důvěrně známý zpěv. V prvním okamžiku jsem vážně netušila kdo a kde jsem, ale za pár vteřin se jako obvykle situace přísně logicky vysvětlila. To si jen místní country kapela snaží nastavit svou aparaturu (a nalákat posluchače) hlasitým přehráváním CD Druhé trávy. A která jiná písnička by měla 13. tropického předbouřkového srpna zaznít jako první, než
Letní romance?
Je ráno pěknej den
jako nejeden
a brána k štěstí otevřená
a světlem přikrytá
vedle leží ta
která je a není moje žena
Ať žije lidskej tvor!
Je osmej termidor
a lid za oknem volá sláva
a ona po chvíli
v mojí košili
vstává
tiše vstává

Pod blůzou z Marseille
však má dvě kameje
hezčí než má senešálka
a já je propíjím
s jednou bestií
která je a není moje válka
Jó v malým pokoji
ve tmě a ve zbroji
se rázem kroků nedostává
když země kdekoli
je v letní řeholi
plavá
tolik plavá

Léto uzraje
a tahle holka je
moc bílá na to aby žila
jen ze svých kamejí
a s mojí nadějí
v který je a není moje síla
Jó je mi do tance
tahle romance
je možná ženská nebezpečná
možná krvavá
možná nepravá
ale věčná
bože věčná

Chvilka, kterou je potřeba si vmžiku uvědomit a pak honem rozum zahodit a jen si ji prožít. Do konce.

Nebyl by to ovšem lidský ráj, kdyby neměl své trhliny. Nad mailem, který přišel někdy v tu dobu, už bych si mohla zpívat spíše...kdy končí pokora a kdy začíná strach?. Kdybych to uměla.

Žádné komentáře:

Okomentovat