pondělí 23. srpna 2010

Malé absurdity: Díl čtvrtý - Bylo, není, nebude

Bylo, opravdu BYLO, ale bohužel už dávno tomu, co jsme si posílali slovní fotky. Tedy (marné) pokusy popsat slovy to, co se nám nepodařilo vyfotit. Třeba proto, že jsme neměli u sebe foťák, nebyli jsme dost pohotoví, nebo nebyly vhodné světelné podmínky, záběr se nezdařil (a nedal se zopakovat), celek se nevešel do objektivu anebo (a to bývával především můj důvod) protože v ten okamžik stud bránil vytáhnout fotoaparát a cvaknout.

Dnes jsem si na ten terminus technicus vzpomněla v už typicky myšlenkově nejplodnější části dne (tj. na kole cestou z/do práce). Podle zákona gradace bych teď měla nabídnout tři takové fotky, ale příkaz doby (jen žádné dlouhé nebo citově zatížené kecy!) velí jinak. Popíšu jen dvě (ale na oplátku mně přiměřeně dlouze :-))

Záběr č.1:
Vracím se ve tmě sobotní noci skrz celé nedaleké městečko, protože mi samozřejmě ujel poslední vlak a připravuju se na to, že i tu zpáteční cestu budu muset absolvovat pěšourem. Jsem hysterická poplašenka i za denního světla, ne tak ve tmě, v cizím městě. Patřičně vylekaná všemi násilnickými historkami, které se mi "náhodou" okamžitě začaly vršit v paměti, věnuju ostražitou pozornost každému detailu okolí a tak si všimnu pána. Pejska nemaje upoutal moji pozornost tím, že s hlavou v ostrém úhlu vyvrácenou pozoruje nebe nad N. Co se děje nahoře mě vždycky zajímá a tak obrátím oči týmž směrem - a vidím po nebi pomalu postupující asi třicítku konkurentek hvězd. Světýlka rozhodně bližší a jasnější kopírují směr lehkého vánku. Po chvilce se mi tento obraz spojí s jiným. Celé jedno patro místního zámku (s krásným parkem, který ale nový soukromý majitel nedávno zařetězoval pod záminkou jeho nebezpečnosti padajícími větvemi ... grr!!!! mám ... tedy měla jsem ... tam hned několik paměťových míst) bylo nasvíceno! Asi nějaká slavnost a jedním z bodů programu (jistě připraveného nějakou svatební či jinou zábavní agenturou) bylo vypouštění lampionů přání nebo jak se tomu říká. Ale čert vem účel, protože podívaná to byla krásně tiše romantická. Foťák mi visel na krku, takže jsem jej ihned vytasila, ale ... jsem špatný fotograf anebo by to chtělo jinou kategorii HW než nejobyčejnější rodinněobrázkový kompakt? Nevadí, já to viděla, a komu chci, můžu? to popsat.

Záběr č.2
Obědovou pauzu dnes věnuji "návštěvě" úřadu, abych si vyzvedla další z nekonečné řady formulářů, které je třeba vyplnit, podepřít asi 8 dalšími potvrzeními od jiných takystátních institucí, odevzdat a pokorně čekat, vejde-li se jeho případ do tabulek a koeficientů. Je krásné vedro, takže chodba zeje prázdnotou. Jen na lavičce sedí kluk (asi tak v mém věku :-)) a na levé ruce mu spí několikadenní mimino. Bez peřinky, bez čepičky, takže mou pozornost nejprve přitáhla pro takováto novorozeňata nepříliš typická hříva tmavých vlásků. Z toho vteřinového pohledu sálal takový klid a krása, kterou známe snad jenom z obrazů madon. Lidi nedokážu fotit ani normálně, takže i kdybych u sebe foťák měla, nikdy bych si netroufla jim tu nejintimnější chvilku zkazit. Tak se jenom co nejtišeji zeptám, jestli je nepředbíhám a vstupuju do patřičných dveří...
A pak, že po úřadech člověk akorát tak ztrácí nervy, čas a peníze. Já dostala...
Aha, už zase ty moje pro druhé nestravitelné emoce... Musím to rychle shodit nějakým cynickým zástupným tématem:
Obvykle bývá problém od některých podstatných jmen vytvořit ženskou variantu (nejvíc mě asi baví feministická snaha najít ženský ekvivalent slova "host"), ale jak by se řeklo "madona" v mužském rodě? Madon? On-Madona? Anebo ... může se neznaboh rouhat? ... vážně nám J.K. zanechal dědice nejen myšlenkové?
************************************************************************************
Dodatečně:
Ráno po napsání mi došlo, že tento zápis je nulově multimediální a s něčím takovým na "trhu" skutečně nemám šanci uspět. Tak jsem chtěla najít odkaz na myšlenkově poněkud optimističtější písničku Szidi Tobias - "Bylobudenení", ale zrovna jak na potforu tahle na YouTube není (absolutní rým, díky J. da C.). Jak už to ale bývá, namísto toho, co hledala, našla co nehledala, ale co ji velmi těší - obrázek z objektivu Ladislava Baruščáka z předání zlaté desky (ha! setrvačnost pojmu!) za prodej 5000 exemplářů CD Pod obojím.

Zdůrazňuji ještě jednou podstatné jméno slovesné PRODEJ!
Gratuluju Szidi a moc se těším na další CD, které prý právě s Peterom, Milankom a celou kapelou "kujete".
*********************************************************************************
JEŠTĚ DODATEČNĚJI:
Tak se mi po nějakých čtrnácti dnech před oči postavil Záběr do třetice:
Tentokrát by mi nebyl foťák nic platný, protože fotit v protisvětle neumím. Zatím.

Nad placku podřevnického údolí nejvýše vystupuje Tlustá hora. I když možná, že je to jen optický klam způsobený tím, že se na vrcholu se vytahuje radio-televizně-mobilovým vysílačem. Mám v blízkosti jedno ze svých jinak-komunikačních míst, takže sem oči obracím každou cestou tam-a-zpátky. A dnes z ranní všude kolem se povalující mlhy vystupovala jasným tunelem, který vyhřálo slunko šplhající se po jejím úbočí. Kýč to nebyl, aspoň tedy barevně ne. O kompozici nic nevím ... Tak snad jen ten myšlenkový obsah.

pondělí 16. srpna 2010

Malé absurdity: Díl třetí - Studánkový

Kousek "za naším", v lese, je tradiční poutní místo zvané Svatá voda, oficiálně Kaménka (ale zkuste se zeptat domorodce na cestu k tomuto cíli a uvidíte :-)). Trasa k němu je vyznačená z několika stran a po úvodním stoupáku už je to příjemná procházka, která se dá absolvovat třeba i s kočárkem nebo na kole. Je to častý cíl výprav místních i vzdálenějších poutníků a výletníků, dokonce opředený pověstí o tom, že zde křtili a kázali Cyril a Metoděj.

I já tam byla nepočítaněkrát. Některé cesty zůstávají nezapomenutelné. Jako třeba ta, když tam (a zpět) Lucie a Jana došly poprvé po svých. Nebyly jim ještě ani celé tři roky, každá měla na zádech ten nejmenší z baťůžků a já se celou cestu jen vrtěla jak na obrtlíku a střídavě volala do příslušného směru: "Janičko, počkej" a "Luci, pojď už".
Anebo ta se S.,J. a Chelsea, která už bohužel navždy bude patřit do kategorie nezopakovatelných.

Včera jsem se tam vypravila zkontrolovat, v jakém stavu jsou pěšiny po deštích minulých dní. Na úterý jsem se totiž samozvaně prohlásila za kopečkového šerpu a povedu na Šarovy malou výpravu mých ježbabek. Nejmenší z nás, Lucince (shoda jmen je jen náhodná a tahle navíc je zatím tak maličká, že pokud protestuje proti tomu titulu resp. zdrobňování svého křestního jména, pak jí ještě nerozumíme:-)) jsme totiž s její maminkou "naplánovaly" "poO" spaní v kočárku.

Na lavičce před kamenným (ale zaskleným) oltářem se soškou Panny Marie Lurdské
seděla nějaká starší paní (poměřováno mnou). Na pozdrav mi sice odpověděla, ale ještě jsem ji neminula ani dvěma kroky a už se přežehnávala. Připadalo mi marné vysvětlovat, že žádný anciáš nejsem, že to "jen" tak zdivočele vypadám. Místo toho jsem začala uvažovat, zda bych přece jenom neměla zase absolvovat onu mučivou půlhodinku na trestném křesle. Ještě, že mám stále po ruce tu univerzální výmluvu...
Sejdu po betonových schůdcích dolů k místu, kde z železné trubky třemi praménky vyvěrá ten svedený pramen. Za tu dobu, co sem chodím, jsem už zažila ledasjaký předmět, kterým se dá (a může) voda nabírat. Plastové kelímky, porcelánové hrnky, zavařovací sklenice, jednou dokonce nerezový cestovní hrneček s neuměle vyškrabaným nápisem (už ani nevím, co za sdělení to tam tenkrát bylo) připevněný na řetízku .
Ale ten včerejší ... to snad někdo mohl myslet jen jako pokleslý vtip nejhrubšího zrna. Osobně se mě to sice bezprostředně ne(do)týká, protože já si ten prehistorický zážitek pít z dlaní dopřávám i v zimě(a to jsem v hranicích doposud objeveného světa ten druhý nejzimomřivější člověk - promiň, Katko :-)), ale i kdybych z domu vzala a na betonovou zídku položila i ten nejotřískanější, naprasklý hrnek bez ucha (just vyberu nějaký zánovní, pohledný a bez závazků), tak si myslím, že by pramenitá voda z něj chutnala lépe, než z plastové odměrky na prací prášek, ještě k tomu zlatou barvou předstírající luxus. Fuj, to se vážně nesmí!

pátek 13. srpna 2010

Malé absurdity: Díl druhý - Tři minuty v ráji

Ani při pátku se mi nepodařilo odrazit se z práce natolik včas, jak jsem si ještě ráno představovala. Doma jsem byla už blízko podvečeru, ale nezopakovala jsem včerejší chybu a po krátké servisní přestávce znovu nasedla na kolo a zajela se okoupat. Ozdoby pláže už byly dávno v čudu, všechny oči dost daleko, tak jaképak rozpaky. Voda téměř plavcůprázdná, čistá, teplá tak akorát. Po nějakých sto tempech už člověk (nebo aspoň já )cítí, jak z něho odpadávají všechny smutky a bolístky a najednou jako by se znovuzrodil prvotní klid, rovnováha a čistota. V (jistěžě marné) snaze udržet si ten pocit co nejdéle zamířím až k protějšímu břehu. Tam se u mola chytím jednoho "očka" pneumatikového nárazníku a pokračuju v bytí tam, kde bych sice být chtěla, ale nejsem. A do toho zazní důvěrně známý zpěv. V prvním okamžiku jsem vážně netušila kdo a kde jsem, ale za pár vteřin se jako obvykle situace přísně logicky vysvětlila. To si jen místní country kapela snaží nastavit svou aparaturu (a nalákat posluchače) hlasitým přehráváním CD Druhé trávy. A která jiná písnička by měla 13. tropického předbouřkového srpna zaznít jako první, než
Letní romance?
Je ráno pěknej den
jako nejeden
a brána k štěstí otevřená
a světlem přikrytá
vedle leží ta
která je a není moje žena
Ať žije lidskej tvor!
Je osmej termidor
a lid za oknem volá sláva
a ona po chvíli
v mojí košili
vstává
tiše vstává

Pod blůzou z Marseille
však má dvě kameje
hezčí než má senešálka
a já je propíjím
s jednou bestií
která je a není moje válka
Jó v malým pokoji
ve tmě a ve zbroji
se rázem kroků nedostává
když země kdekoli
je v letní řeholi
plavá
tolik plavá

Léto uzraje
a tahle holka je
moc bílá na to aby žila
jen ze svých kamejí
a s mojí nadějí
v který je a není moje síla
Jó je mi do tance
tahle romance
je možná ženská nebezpečná
možná krvavá
možná nepravá
ale věčná
bože věčná

Chvilka, kterou je potřeba si vmžiku uvědomit a pak honem rozum zahodit a jen si ji prožít. Do konce.

Nebyl by to ovšem lidský ráj, kdyby neměl své trhliny. Nad mailem, který přišel někdy v tu dobu, už bych si mohla zpívat spíše...kdy končí pokora a kdy začíná strach?. Kdybych to uměla.

středa 4. srpna 2010

S.Zhlédnuto: Divadlo na vodě: Mašíni - cestou samurajů


Měla jsem k dispozici pár hodin dělící noc od svítání, uličky jednoho krásného města, žijícího ten týden ve zvláštním režimu, svoje nohy a hlavu k tomu, abych si prochodila a propřemýšlela slova, která ráno napíšu kamarádovi, který mě naprosto zaskočil jedinou větou v našem poměrně (a netypicky) dlouhém telefonickém rozhovoru. Ať jsem se snažila začít se na věc dívat z kterékoliv strany, vždycky jsem skončila u obecně uznávané pravdy, že nejkřehčí "věc" na světě je důvěra.

Jenomže, to je řeč o důvěře zklamané, porušené. Pokud je ale důvěra pomalu budovaná na základě vlastní zkušenosti a dobře oboustraně opečovávaná, pak naopak může být tím lanem nejpevnějším.

Jak jsem se dostala k letním představením brněnského Divadla v sedm a půl jsem podrobně vylíčila už vloni. A myslím, že moje nadšení z něj ten zápis odráží naprosto prokazatelně. Takže letos jsem začala na jejich diskusním fóru dotazem otravovat hned jakmile jaro přislíbilo, že by mohlo mít i následníka. A kupodivu po pár dnech jsem dostala odpověď od samotného pana principála, že i letos pro diváky okolo Baťova kanálu připraví Divadlo na vodě nové představení a že tématem budou Mašíni.

No, to je tedy pěkně třaskavá směs, pomyslela jsem si v prvním myslihnutí, ale ani na jeden jediný okamžik jsem nezaváhala, jestli "to" chci vidět. Samozřejmě, že ano, po zkušenosti z minulých dvou let jsem jim nejen (dů)věřila, že to nebude prvoplánová politická agitka, ale zároveň jsem si tykadla své pozornosti nastavila směrem na fakta o této zásadní české historické události. A to jsem ještě netušila, co život připraví za souběhy.

Že se opět vracím mezi "své" mi naznačil už program, který nám na břehu řeky M. nabízely (ne vnucovaly) krásné slečny "od divadla". A teď nemyslím to, že byl velmi vtipně doplněn o trefný sponzorský dar ve formě repelentu (poučení z minula :-)). Takováto forma sponzorství mě vůbec neuráží, právě naopak, příjde mi přímo "namístná". Až budu příště potřebovat nějaké větší balení, určitě se po výrobcích "místního výrobce" v regálech obchodů sáhnu mnohem raději, než po globálních značkách (Takhle uvažovat mě naučila Simulacra, díky moc, Jani:-)).
Co mi opět připomnělo, že Divadlu v 7 a půl zdá se podobně jako já ví o síle detailu (a věří v ni) byla forma, v jaké je vyveden vlastní program. "Obyčejné" listy běžné kancelářské Áčtverky jsou "koníkem" všity do obálky-složeného střeleckého terče. Použitého terče, na němž některé zásahy jsou rádoby zakryty malými kulatými papírovými "záslepkami" příslušné barvy. Mráz po zádech poprvé...

Jako jeviště letos slouží slouží především loď, kterou pro tyto účely postavil Stanislav Hampala, asi zásadní dobrodinec těchto letních projektů, nástupní můstek na ni a samozřejmě voda Baťova kanálu. V jednotlivých scénách se loď mění ve vězení, dům statečné sudetské Němky Zuzany, kolbiště vysoké mezinárodní politiky, korunu stromu, popravčí "špalek". Můstek je naopak samovazbou, lesní pasekou anebo ložem pro milostné hrátky. A voda...voda je nejčastěji cestou úniku...

Spojení příběhu odbojové skupiny batří Mašínů s japonským samurajským kodexem Bushido mi vůbec nepřišlo samoúčelné ani násilné. Témata, která obě linky otevírají jsou v čase i prostoru sdí(lit)elná a přenosná.

Pravděpodobnost, že by se v jednom jediném člověku sešly všechny tři premisy:
1. je "můj" čtenář
2. bydlí v okolí Baťova kanálu
3. chtělo by se mu spatřit Mašíny na vlastní oči
je nulová a proto se nebojím výjimečně sem napsat, "jak to dopadlo".

Samozřejmě na pódiu. Jak to nedopadá v životě, se můžeme dočítat na stránkách docela aktuálních novin: Milan Paumer zemřel v průběhu zkoušení inscenace a ani to nebylo důvodem, proč by oba v USA žijící bratři Mašínové do České republiky alespoň na pár hodin zavítali. To mluví samo za sebe. A vůbec toto téma rozděluje českou laickou i odbornou veřejnost vyhroceně a radikálně. Jak v uvedení představení řekl pan principál, na to, abychom tento útěk zhodnotili (a už vůbec ne soudili), nás od události dělí příliš krátká doba.

Jestli jsou tedy Mašínové hrdinové nebo kriminálníci jsme se nedozvěděli, to ani nebylo ambicí autorů. Přesto, představení MÁ svého jednoznačně kladného hrdinu. Tedy hrdinku. Tou je postava maminky bratří Mašínů, Zdeny st. Prostřednictvím ní autoři, herci a herečky vzdávají hold těm ženám, které nezapomněly, že jejich vlastním údělem (a obětí) je svým malým i velkým "bojovníkům" neustále připomínat, že jediným správným kormidlem je srdce a že projevený cit není slabostí.

Druhým mrazivým vrcholem představení pro mě byla scéna, v níž se představitelé poválečných mocností dohodují, co s bratry Mašínovými bude. Ten naprosto civilní rejstřík, který herci v této scéně nasadili v kombinaci s důkazem, že politika je sice nejdůležitější, ale obchod má přesto navrch.

Představení, které vede člověka k otázkám typu:
Může člověk druhému odpustit čin, jehož "adresátem" byl někdo třetí?
Existuje na světě aspoň jediný člověk, který dokáže odpouštět ne "jen" rozumem, charakterem, přesvědčením, ale i citem a tedy emocionálně ZAPOMÍNAT?
není "propagací teroristů" jak prý hlásal plakát na jednom z přístavišť, kde se Mašíni dávali, ale uměním. Dokonce uměním se svědomím.

Jak už to ale chodí, každá mince má dvě strany. Ale moje důvěra v Divadlo na vodě přežila i tu druhou sponzorskou reklamu vloženou do programu. Naštěstí jsem ji objevila až ráno poté, takže mi neovlivnila bezprostřední dojem. Přenesla jsem se přes ni vzpomínkou na větu z románu Ali Smithové Hotel Svět:
"Nejenom umřít, ale i žít se musí"
A já si ještě přisazuju. Ale i žít se musí - a za něco.

Takže: Příští rok v podobnou dobu, na podobném místě?!

Cituji z programu:
Konec je důležitý u všech věcí.

************************DODATEČNĚ:************************************************
Vskutku nádherné DIVADELNÍ fotky můžete shlédnout v těchto galeriích:
http://divadlonavode.zbrojovkapul.cz/galerie/album/2010-Masini%20vol.2/index.html
a
http://divadlonavode.zbrojovkapul.cz/galerie/album/2010-Masini/index.html

úterý 3. srpna 2010

S.Zhlédnuto: Afghánistán - hrdost a odvaha(Herbert Slavík, prap.Daniel Hlaváč a jmény nekompromitovaní fotografové 601. skupiny speciálních vojsk AČR)

Vezli jsme kamaráda pod hrad L., jako poděkování za to, že se improvizovaně nechal vytáhnout z vlaku, abychom spolu mohli být aspoň na pár desítek minut, nemáme totiž těchto přímých příležitostí zase tolik. Projíždíme rozpáleným městem a naši pozornost upoutají venkovní výstavní panely umístěné v parčíku na nábřeží. V hlavě mi okamžitě šlehne vzpomínka na jinou venkovní fotovýstavu Yanna Arthuse Bertranda, kterou jsme spolu procházeli na Kampě asi před třemi lety (a v ploskách chodidel ten pocit, kdy jsme se bosky procházeli po mapě světa v vlaječkami zobrazujícími přesné lokace pořízení jednotlivých snímků, Gulliverka v Irsku...). To není určitě jen tak samosebou, takže v následujících dnech se snažím zjistit, o jakouže výstavu se jedná tentokrát. Googluji špatně, z plochy počítače zjistím virtuální nic. Přesto(=právě proto) mi to nedá pokoje, něco mě tam táhne. Rozhodnu se obětovat tomu zjištění jednu přespolední povinně strhávanou pauzu. Jen...zase ta logistika...vzít si s sebou foťák mě nenapadlo, takže tentokrát bude zápisek nudně bezobrázkový.

Kdybych byla jenom o špetku chytřejsí, než reálně jsem, napověděly by mi už ty velmi bytelné a vtipně pospojované výstavní panely, že se nebude jednat o nějakou DIY prezentaci místních fotografů. Na sebe celkem netypicky nejdu proti směru prohlídky a hledám identifikační údaje na prvním stojanu. A v první chvíli se mě pokouší zmocnit cosi jako zklamání: Co mě, pacifistku, tu která se (i potenciálním) konfliktům zbaběle vyhýbá a "raději" se nechá sama zranit, než by vědomě ubližovala druhým (což ale jinak samozřejmě pravidelně dělá nevědomě, jako všichni...) mohou naučit naši vojáci nasazení v mírové misi v Afghánistánu?
Ale to už se ke slovu dostává má druhá půlka a směje se: No právě, no právě! Nejsou ty dvě v názvu vyjmenované vlastnosti přesně tím, co ti tak žalostně schází? Navíc, profesionální kvality fotografa Herberta Slavíka jsou nezpochybnitelné a jeho kolegové v uniformách za ním tentokrát vůbec nezaostávají. A dále, do Afghánistánu se nikdy jinak než takhle zprostředkovaně nepodíváš. Podtrženo, sečteno, hned tři rozumové důvody pro podrobné prozkoumání obrazové části.

Ke se slovu ale samozřejmě dostává i druhá stránka, ta proklínanější, nesená (jak jinak u mě, že?) doprovodnými texty. Je mi věnováno jednak paštunské rčení: "Když Alláh stvořil svět, zůstala mu v dlani hrst kamení. Tak je hodil přes rameno za sebe a ... vznikl Afghánistán." Pozadí vyprahlé, drsně krásné krajiny jednotlivých snímků svědčí o jeho pravdivosti velmi přesvědčivě.

Pod fotkou letadla, které ze své zádi vypustilo spoustu malých padáčků se zásobami jídla je napsáno, že jedním z údajných leitmotivů vojenského života je: "Hlavně žádnou pravidelnost!" Zašklebím se dovnitř kousavou poznámkou, že by stálo za to zeptat se i nějaké ženy/dívky, která si vojenskou dráhu zvolila, co ONA na to!? Jestli je takové uvažováním skutečně vymodelováno profesí nebo jestli je to spíše znak většinového chlapského pohledu na svět.

U záběru zachytávajícího rozhovor vojáka s místnímu obyvateli je napsáno, že ve vztahu k nim spojenci praktikují zásadu Heart and Mind. Tedy snahu praktickou, každodenní, "drobnou" pomocí se postupně, pomalu ale trvale zapsat do srdcí a povědomí místních obyvatel, aby k mírovým silám získaly tak vysoký stupeň důvěry, že jsou ochotni vojákům prozradit informace nejcennější, skutečně životně důležité: Kdo je tady nepřítel, a kde VŠUDE se skrývá.

Ještě jsem se nepropracovala k tak poučenému postoji, o jakém zpívá jedna z mých velkých inspirátorek Shina Lo ("Všetko, čo ku mne príde, prijímam") ale tahle výstava mi skutečně na těch pár minut dala pocit, že jsem jednou byla tam, kde měla být. Paradoxně.