sobota 24. července 2010

Přečteno: Javier Marías - Černá záda času (BB Art, 2010)

Z nezasvěcené dálky to vypadá, že furt jenom někam trajdám a VŮBEC nečtu, tak přednostně dopíšu tento příspěvek. S předem připraveným úmyslem... A taky co jiného dělat než psát, když se přesmyčku toho infinitivu nedaří rozlousknout :-)

V zápiscích vezdejších se někdy možná až zbytečně křečovitě snažím neprozradit kompletní děj, zápletku či pointu přečtených knížek. V tomto případě bych to tedy měla mít víc než snadné. Ona totiž žádný příběh
(s jeho počátkem, očekáváním a konečným tichem)
neobsahuje, nebo - jinak nakouknuto - obsahuje tolik drobných mikropříběhů, že po přečtení knížky v hlavě zůstává guláš ze Všech duší (promiň, Martine, ale asi jsi mi tím, čím Mariásovi Shakespeare :-)), müsli z reality a fikce. Tentokrát mě ale nic nenutilo si na papír načmárat pavouka vztahů, jako kdysi u Happy endu.
Výchozí situace: Marías sám působil po dobu dvou let na univezitě v Oxfordu jako profesor španělské literatury a teorie překladu a tuto svou akademickou/životní zkušenost promítl do románu Všechny duše (španělsky vydáno 1989, česky 2007). Po vydání (a přečtení) ho ale za "román v klíči" začala považovat nejen část literární kritiky, ale i skuteční, reální lidé, se kterými se někdejší lodgeovský hostující profesor v Oxfordu více či méně, důvěrně, ještě důvěrněji či naopak formálně stýkal. Nejen, že začali identifikovat románové postobrazy druhých, ale někteří se dokonce sami v románu "našli" a začali své údajné - tedy jen jednotlivým postavám připsané rysy, vlastnosti a způsoby chování adoptovat do svého vlastního života.
Celkem vzato je víc pokořující neinspirovat než inspirovat, nebýt než být hodný fikce. Nejhorší je nefigurovat tam, kde se figurovat dalo
A naopak, jediná skutečná postavu románu Všechny duše - v jeho mládí za-génia-považovaný anglický spisovatel John Gawsworthy byl většinově považován za postavu veskrze literární, snad proto, že jeho životní příběh se může zdát být skutečně poněkud přepatnáctěný.
Odtud se tedy Marías = vypraveč = hlavní hrdina odráží k volnému asociování na téma vztahu a vzájemného ovlivňování reality a fikce, času, paměti, vzpomínek, vyprávění a čtení.
Nejsem první a nebudu poslední spisovatel, jehož život se obohacuje, zatracuje anebo jen prostě mění tím, co vymyslel, nebo vyfabuloval, napsal a vydal.

Všechno ztrácíme, poněvadž všechno zůstává, jenom my ne. Proto je možná každý způsob posmrtnosti příkořím, a možná je tedy příkořím i jakákoli vzpomínka.

Hodlám mluvit o několika skutečných mrtvých, s nimiž jsem se nesetkal, a budu tak pro ně nečekanou a vzdálenou formou posmrtnosti. Budu jejich paměť, aniž bych je kdy viděl, aniž mě mohli ve svém ztraceném čase předvídat, budu jejich přízrak.

Člověk může v životě ledacos změnit, napravit či nahradit, dokud se příběhneuzavře smrtí, která příjde a ohraničí, a hlavně vyprávěním o obojím, životě i smrti. Co se ale člověku přisoudí ve fikci, to se opravit nedá, nebo jen málo, list nejde obrátit, nelze to přepsat. Je psáno, a bez slitování i naděje se to opakuje stále stejně - toto je ten příběh a toto jsou jeho slova - při každém čtení, zalistování nebo nahlédnutí to vypráví a říká pořád totéž, podobně jako děj zmrazený v obraze nikdy nepokročí dopředu ani se nevrátí zpátky.

Cestou do toho připlete část své rodinné historie, když vypráví o svém bratříčkovi, který mohl být jeho starším sourozencem, ale prostě jim toto štěstí nebylo (do)přáno.
Poněvadž za noci odcházíme jako PŘESTUPNÍ ubožáci.

Všechno minulé se jeví jako naivní.

Přídá osudy dalších bizarníků i historii svého pustého literárního království - ostrova Redondy.
Oči měl modré, s pohledem na číhané, anebo ještě spíš ze zálohy, oči, které jako by si dělaly úsudek, dokonce i když působily roztržitě nebo ospale nebo nepřítomně. Oči, které myslí samy, bez zásahu mysli, a posuzují. Patřil k těm, kdo nikdy nežádají ani nekárají, ale člověk se před nimi zpravidla cítí nedostatečný, pokud se úplně nezbavil reflexů mládí, nic nevytknou, nedají najevo nespokojenost a přesto nám připadá, že jsme stále na pokraji jejich tichého neschválení.

Člověk tak poctivý a rovný, že většině lidí musí jít na nervy. Takových jako on se dneska moc nenajde, leda pár žen. A přitom pružný chlapík s mimořádným smyslem pro humor. Jeden z těch vzácných jedinců, kteří dokážou být vážní i žertovat takříkajíc v témže odstavci, a obojí upřímně.

Je to román veskrze postmoderní, text je prošpikován skutečnými? fiktivními? dokumenty, mapami, fotografiemi, kopiemi novinových článků atd.; je zde zrecyklována jedna celá pasáž z "odrazného" románu Všechny duše.
Musím udělat vsuvku - tohle je kniha vsuvek, jenže i s nimi se postupuje

Ale přesto ta knížka není pastvou jen pro hrstku vyvolených salónních intelektuálů. I obyčejný čtenář jako já ji dokáže přečíst a může mu z ní zůstat na tváři lehký úsměv přikývnutí. Jinak řečeno, ani tímto ne-románem si Marías nepodkopal moji přízeň. Onu nepodmíněnou citovou vazbu, jakou (v ideálním případě) zakoušíme k dětem, dlouholetým přátelům a pravým láskám. Ale ta musí být nejen na něčem vystavěna (v tomhle případě na dříve přečtených románech Srdce tak bílé a právě Všech duších), ale i pěstována (Vzpomínej na mě zítra při bitvě, ta na mé přečtení teprve čeká. A co fotbalové fejetony Divoši a citlivky? Možná dokážu překvapit i sama sebe!)
Byl to právě ten pocit časové závrati nebo zrušeného času, jaký zakoušíme, držíme-li v ruce předmět, který úplně nezamlčuje svou minulost.

Pocítil bázeň, tu krátkou snesitelnou bázeň, která nás přepadne, když vidíme věci příliš přesně a nečekaně zapadnou do sebe, bázeň, že svět je možná víc v pořádku, než se nám chce věřit, anebo lépe uspořádaný námi samými.

Všechno se musí říkat zas a znovu, aby se to neztratilo, dokud nebude řečeno všechno a víc už toho nebude.

Žádné komentáře:

Okomentovat