Kolonizace pracovního "doma"

V pracovní části mého času došlo k určité změně. Formální, ale pro tu, která vyznává důležitost detailu, svým způsobem důležité. A snad proto, že se to stalo v souběhu s dosavdním vrcholem léta, kdy se mi díky světlu, teplu, kolu, volnu a vodě žije podstatně lehčeji, otrnulo mi. Otrnulo=začala jsem být i v té práci troufalejší.

Dokonce jsem si předem vypsala takovou mini-mezi-prémii. Slíbila jsem si, že když
k tomu dojde, oslavím to sama se sebou tím, že si tam koupím novou čajovou konvici, abych si i v práci mohla vařit čaje hodné toho jména a ne jen pytlíkáče. Jak už to u takovýchto mých impulsivních nápadů bývá, když je neproměním v čin okamžitě, nadšení vyprchá v přímé úměře k odstupu výplatního dne. Ten obchod k tomu vlastně vůbec nebyl vhodný, ale zato do cesty je mi denně stavěný. Nejprve jsem si do košíku přidala klasické "laboratorní sklo", v němž se rozvíjející se čajové lístí pěkně pozoruje, ale potom si všimla v dolním regále konvičky (přesněji, celého čajového sortimentu!), který jako by nepatřil ani do toho supermarketu ani do tohoto času. A že to není jen můj dojem, mi potvrdila i paní pokladní (byl všední den, odpoledne ještě docela brzké, nakupujících spíš míň než víc a ona byla buď brigádnice anebo si prostě jen sama chtěla zrytmizovat svou moderní pásovou otročinu pár "zbytečnými" slovy): "Podobnou mívala moje babička!" Odpověděla jsem s úsměvem něco v tom smyslu, že právě proto mi padla do oka. Je kameninová, ne zas až tak úplně čistě bílá, ozdobená stylizovanými obrysy malých modrých květů se žlutým středem (pomněnky!?) a je to jógínka. Tedy, vyznává jen velmi uměřený náklon při nalévání, protože jinak začne čaj podtékat pod víčkem. Když se snažím uvolnit sítko nalévací hubičky profouknutím, vždycky si s úsměvem vzpomenu na těch pár Andrew's-English-Oxalis-Tea-Lessons ještě ve Slévárně. Z domu si přinesla pár zbytků čajových sypaných dárků a s dárci jsem minimálně těch pár vteřin, kdy sypu lístky do konvičky, optimálně pak každým lokem. A už jsem si pořídila i speciální sezónní Milk Oolong historkou téměř Mr. Beanovskou. Ale o tom možná někdy jindy anebo raději ne, stejně by mi nikdo nevěřil, že každých zhruba dvacet let prožiju na vizuální živo scénku jak ukradenou ze života některé jiné.

Dalším stupněm mé troufalosti je vnesení vyššího stupně nadsázky do vnitro"firemní" e-mailové komunikace(když jsem se ale o totéž pokusila osobně, dopadlo to fiaskem, kolegyně mě vzala vážně..., nafackovat si je MÁLO...). Když už musím "úřadovat", tak proč šedivě a usedle, ne? Zbláznit se přece nemusíme hned! Mně to pracovní dobu zpříjemňuje, jsem jen zvědavá, kdy za to sklidím na ředitelském koberečku výtku tzv. "dobře míněnou" nebo dokonce před nastoupenou jednotkou.

Posledním a asi časově nejomezenějším zdomácněním jsou moje okenní mise muzikou. Moje nejčastější sídlo je v přízemí, v poměrně rozlehlé místnosti, s velkými okny nepříliš vysoko nad zemí, pod kterými vede docela frekventovaný chodník vybíhající z přilehlého parku. Z domu si nosím osobně už dlouho dobře naposlouchanou, ale delší dobu nepřehrávanou muziku a vždycky, když ráno dorazím, větrám a vyřizuju první porci svých mechaničtějších povinností, pustím si k tomu nějaký ten hudební podkres (v dobré víře, že tím ani autory, ani interprety, ani muziku samotnou neurážím, protože i když na pár vteřin uši signál nepředají, protože pozornost je něčím zaujata a mozek se mžikově soustředí, jiná jeho část tu pauzu hravě překlene, protože skladba už je v paměti dávno uložena). Většinu času opravdu zní jen jako tichý podklad určený pouze mně. Ale když přijde na řadu nějaká pro mě významná písnička, pootočím knoflíkem Volume doprava a ... nechám tu muzikou prostoupit okolím. V bláhové naději, že někdy, možná, jednou, (až pak), někdo nakoukne do okna a zeptá se: "Co to je za muziku?" Anebo (ještě větší fantasmagorie): zaklepe na dveře se slovy: Tu mám taky rád(a)!

NEPOUČITELNÁ.