sobota 31. července 2010

Z cest(y) + Vyposlechnuto: Karolína Kamberská(26.7.2010, Šachova synagoga, Holešov)

Tuhle jsem zaslechla něco málo z už-sólového repertoáru Karolíny Kamberské a dost se mi to zalíbilo. Když jsem zjistila, že brzy bude hrát v rámci Týdne židovské kultury v holešovské Šachově synagoze, bylo rozhodnuto, že se tam vypravím stůj, co jeď. Táhla mě tam před dvěma lety nasátá atmosféra koncertu Ridiny Ahmed. Tenkrát to totiž bylo absurdně krásné:
Sedím si v synagoze, ukrytá v rohu na plastové židli, obloukovým oknem se dívám na únikové schodiště místního domu pro seniory a poslouchám Ridinu, jak jako přídavek dává spirituál Sometimes I Feel Like a Motherless Child a pak vyjdu ze dveří a tam Ridinin partner na rukou nosí jejich několikaměsíční mimino, které se hlasitě dožaduje svého nezpochybnitelného práva na maminku.

Během dne ustal déšť, slunko vysušilo kaluže, takže jsem se nemusela vázat na veřejnou dopravu a mohla vyrazit na kole. Zpočátku všechno probíhalo v naprostém pořádku. Cestu autem znám, bicyklové nábližky/vyhýbačky hlavní cestě jsem si osahala při cestách za vodou resp. k míškovickému kostelu sv. Antonína(podle návrhu architekta F.L.Gahury, vysvěcen 1927).

Jenomže v Zahnašovicích jsem začala přemýšlet, tzv. hlavou. Ukazatel rozhodně velel „Holešov – 5 km – doleva“. Jenže já si říkala, to přijedu z opačné strany města, od Hulína, když to střihnu naopak doprava, tak přejedu krátký ve 2D rovný úsek a napíchnu se na novou cestu z Martinic. Jo, jenomže krátký úsek z pohledu spolujezdce v autě se od identického úseku v sedle bicyklu liší právě tou délkou. Možná to bylo tím lehkým protivětrem, ale brzy jsem měla pocit, že ta nová cesta přede mnou utíká. A na severním horizontu už známé siluety města Holemoshe. Vždyť tu přece musí vést nějaká polňačka! Ano, sice trochu rozblácená, ale kdyby se mi podařilo projet bez zastavení/podklouznutí, mělo by to i mé supermaketové městské kolo Olpran s úzkými plášti zvládnout. Po zhruba 150 m další levo-pravé dilema. Doprava by to bylo zase k té pohyblivěpískové asfaltce, tak teď pro změnu doleva. Směr by ucházel, ale polňačka končí a já se octnu na břehu čerstvě zregulovaného potůčku s neodolatelným jménem Mojena. Je mi jasné, že bych se potřebovala dostat na druhý (obyčejný, s malým písmenem, ne ten janotovský) břeh, ale furt se mi něco nezdá. Tam, kde by byly vhodné přešlapné kameny, je zase moc prudký výchozí nebo cílový břeh, tak pokračuju dál v bláhové naději, že už to příští místo bude to pro přeskok správné. Chvílemi jedu, chvílemi musím kolo vést, vážně by to chtělo širší ráfky (ach, kde jsi, moje staré dobré červené kolo zn. Genesis? – „v garáži, s přehazovačkou, kterou jsi mi zničila právě ty“ … téměř slyším jeho ublíženou odpověď). Dorazila až k místu, kde už končí pokosené břehy a přede mnou jen křoví, křáčí a mlází. Už není nad čím přemýšlet, na řadě je skok přes potok o kole (podle gramaticko-atletického vzoru „o tyči“). Naučila jsem se v loni u Oder při návratu od Černého jezírka (úžasné místo!). Letošní už druhá repríza proběhla bez kapky vody v botách. Tak ještě jednou a přes cíp vojtěškového pole na násep té cesty, jenž se už nade mnou, všudezpocenou, s potrhanýma silonkama, sukní od kolomazu a ráno bláhově umývanýma botama, smilovala. Pro jistotu (stejně bych nedokázala šlapat rychleji) se na čas v mobïlu raději vůbec nekoukám, ale tuším, že mě tohle zdržení bude stát zahájení koncertu. Na náměstí dorazím, když bije čtvrt, oficiálně měl být začátek v celou. Věžičky oblíbených domů nestačím ani pozdravit (ale u Pythona je stejně v PO zavírací den), z oken nechvalně proslulého cikánského domu muzika zní, ale já jedu za jinou, tak rychle, tuhle cestu už si nespletu nikdy … ještě malý slalom mezi peškyjdoucími a jsem u synagogy. Jsem v jiném světě. Ve světě krásných černých klobouků s kulatým dnem, bílých košil, černých sak, jarmulek. Dámy své vyznání oblečením nepřiznávají (anebo se po nich prostě nekoukám). Stojan na kola je plně obsazený, tak to své jen opřu o rám sušáku na prádlo, kdo by se zdržoval zamykáním, pár schodů a jsem v synagoze… celkem překvapivě zaplněné do posledního zase-plastového místečka. Překvapuje, že účinkující je tentokrát dovoleno stát přímo na almemoru (bimě? tevě?) Zůstávám stát vzadu u pultíku s prodávanou literaturou, rychle cvaknu první dva obrázky,
ale cítím, že svým luzným zjevem (nebo to bude dobrodružstvím na kole získaná neokázalá „vůně“?) kazím knihprodejské kšefty, tak se raději uklidím na židli, kterou opustil někdo, komu se na rozdíl ode mě Karolíniny písničky nelíbily. Dobře vidím, skvěle slyším, akorát všechny fotky budou přepálené, fotit v protisvětle oken i žárovek pořád ještě nezvládám. Navíc, všichni Loudalové z Trousilova naprosto neomylně poznávají, že když zamíří mým směrem, budu to já, kdo se bude cítit provinile, že zavazí a uhne. Takže poposedávám, vstávám, nakláním se a snažím se nepustit přitom v ruce pořád svíraný foťák.

Co napsat ke Karolíniným písničkám? Nic, je potřeba si je poslechnout. Hrála na španělku, dvě písničky zazpívala jen tak a capella. Texty naprosto odrážející mé vidění vztahů a jejich odrazu v holčičí, ne … má taky tři děti … ženské duši, ironie, nadhled, sarkasmus. Naprosto bez rozpaků se přizná, že píseň o beznaději nemá ani moc nacvičenu, protože když se o ni doma pokusí, její nejmladší spustí nesouhlasný jekot. Pro text Madoniny písně si klidně zaběhne do kabelky… žádné hvězdné manýry, žádný přehnaný ostych z vážnosti místa a situace.Těším se na její první sólové CD, mělo by vyjít na podzim. Další program navazuje hned v 19:00, takže nám musí stačit jediný přídavek. Stejně si stěžuje, že jí dochází repertoár, protože ty rychlejší, rockovější by se díky akustickým odrazům od členité klenby staly nesrozumitelnými. Ejhle, na textech jí záleží v první řadě, jak už jsem říkala, můj člověk!

Mělo se pokračovat besedou s Arnoštem Lustigem, ale ten už týden leží v nemocnici s těžkým zápalem plic (ale už se prý lepší), takže na pódiu jsou „jen“ ředitelka Společnosti Franze Kafky Markéta Mališová a spisovatel František Cingr. Povídají (o A.L.) vtipně, přirozeně, zajímavě, ale mě čeká zpáteční cesta (světlo na kole nemám ani jedno) a pak … letos už jsem nasbírala několik hrstí kamínků, ale nepoložila ještě ani jediný. Tak mizím ze synagogy, hřbitov je naštěstí ještě neuzamčený (je přece ten Týden židovské kultury) a na něm jen já. Nikomu tedy nebude vadit, že z chodníčku sejdu do trávy, protože k těm mým oblíbeným malým pomníčkům kolem zdí žádný nevede.
Rozdám všechny kamínky, co u sebe mám (s jedinou výjimkou),
udělám pár fotek náhrobků, které ještě nemám v archívu

a u Šachovy tumby

vložím papírek se svým letošním přáním do kovové schránky, o které si bůhvíproč myslím, že je k tomu určená. Byly v ní ale zbytky svíček… To přání by bylo identické s těmi minuloročními ….kdyby mě před 14 dny nepopadla v papírnictví touha koupit si nejobyčejnější inkoustovou plničku. Tehdy jsem nechápala proč, dnes už to vím, aby první větší déšť ta písmenka smyl a následné teplo jim umožnilo vypařit se tam, kde prý žije? ten jediný, který přání MŮŽE (nikoliv musí) splnit. My lidi jsme v tomto nespolehliví...
Když nasedám na kolo, cítím v kabelce charakteristické chvění. Telefon. „Jsi doma?“Mám si den zapatlat lží, která není bezpodmínečně nutná? Proč? Tenhle výlet je fakticky naprosto morálně čistý. Lokalizuju se, slibuju, že pojedu opatrně a že ihned, jak dorazím domů, ohlásím se SMSkou. Co se v nedospění bere jako omezování osobní svobody, už považuju za projev zájmu a jsem za něj vděčná. Ani po všech těch letech se o mě ještě nepřestali bát a navíc se nebojí mi to nahlas přiznat. O kolika dalších bych to mohla říct?
Nazpět jsem byla už dopravního značení poslušna. Bez problémů dojedu až do Sazovic a tam se (opět!) nechám vyprovokovat vápnem napsanými, metr vysokými písmeny skládajícími slovy NESCHOPENKA!!! Ne, nepojedu po břehu potoka, ještě vyšlapu ty dva kopečky a stavím se na chvilku u Jakuba.Brána je nastavena tak, aby jen pěší prošel, tak se i s kolem nějak proháčkujem, opět zkouším pár záběrů, takhle za tmy jsem svůj oblíbený kostelík ještě nikdy nefotila.

Navíc, je sezóna mečíků (nebo jim po-krylovsku říkáte gladioly?) takže zdobí spoustu hrobů. I ten s bustami manželů Šuterových.
Před pár dny jsem se do katalogu k výstavě jejich snachy Olgy dívala na význam jednotlivých zastavení Křížové cesty. Já, starý neznaboh, totiž nevěděla, k symbolu čeho jsem to umístila své obětiny. Rozhodla se podle zcela soukromého klíče … a to je tedy dobré… chcete lepší důkaz, že amygdala je opravdu nejchytřejší oblastí mozku?
Domů dorazila doprovázena dvojím světlem. Pouličních lamp a úplňkového měsíce (aha, tak už vím, na koho ZASE můžu hodit vinu za svoji citovou nevyrovnanost).
Známá poučka pedagogických psychologů říká, že chce-li si člověk něco zapamatovat, musí si k tomu vytvořit nějaký vztah. Dá se jen tak, bez nikým nechtěné mozkové příhody, zapomenout cesta tam, vlastní koncert i cesta zase zpátky? Jistěže dá, ale proti tomu bylo přeci vymyšleno písmo, ne?

pátek 30. července 2010

Malé absurdity: Díl první - Dešt(n)íkový

Od té doby, co mám tzv. sociální sítě jako pracovní úkol, pořád přemýšlím, jestli něco nedělám špatně, když tu sázím jeden zápis delší než druhý. A taky ta moje promořenost patosem a odkápávající emoce...prostě nejdu s dobou. Žádá se stručnost a hlavně hláškovitost!

A tak ve mně dnes uzrálo rozhodnutí zavést novou rubriku (sama jsem zvědavá, jak dlouho mi to odhodlání vydrží a jestli se budu schopná vtěsnat do znakového limitu :-))

O deštnících a trhlém (samozřejmě v realitu neproměněném) nápadu

Nejsme v rodině příliš dárkově nápadití (čti: jsme líní přemýšlet), takže je celkem běžné, že se vzájemně ptáme, co by si ten, který je právě v kalendáři zatržen, čili má porozeniny (krásný novotvar, zdůrazňující, že náš aktivní podíl na této životně důležité události je vskutku nulový, © R.M.) přál jako dárek. Existuje ještě mnohem nižší úroveň dárkové pokleslosti, ale k té se nepřiznám ani za nic na světě.

Takže když jsem byla před několika málo lety dotázána, co bych si přála, odvětila jsem, že potřebuju nový deštník, protože ten předchozí, co mi darovala maminka, když jsem odcházela studovat do nejvelkočeskoměsta, už je opravdu okolí nebezpečný, jak z něj trčí dráty všemi směry. "A chceš si ho vybrat sama?", zněla další otázka."Ne, ať mám alespoň nějaké překvapení!" V dalším hovoru jsem vyjevila ještě další dvě přání, aby byl skládací a pokud možno nenápadný.

A tak ... jsem z balícího papíru vybalila deštník pánský, černo-šedě kostičkovaný, o trochu větší rastr něž klasická francouzská kostička. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy a neurazila tak dárce, přece mi vyhověl, jak nejlépe uměl, že.
Stejnako: deštník s sebou nosím sice skoro pořád, ale roztahuji jen v případě vážného nezbytí. Mnohem časteji jsem k potkání v podobě zmoklé slepice, které deštník provokativně trčí z kabelky. Doteky dešťových prstů mám ráda...tedy když vím, že se brzy budu moct převléct do suchého nebo že stejně brzy uschnu.

Ale dnes přes polední pauzu pršelo skutečně provazově, tak jsem šla s tím šedým baldachýnem nad hlavou. A na celkem frekventované komunikační zóně potkala pána, který se skrýval pod deštníkem zářivě růžovým. Dobře jsem se bavila představou, jak by asi zareagoval, kdybych k němu přistoupila a zeptala se: Nechcete si ho se mnou vyměnit? Ale naštěstí (pro něj) nemám odvahu ani k zdaleka rozumnějším a oprávněnějším skutkům, takže zůstalo jen u představ a mého úsměvu. Deštník jsem schovala ale už zanedlouho, to když mi kamarádka potvrdila, že to, co jsem vyhodnotila jako jeden z odpadních produktů mé poněkud zpuchřelé fantazie, je čistá, ničím neředěná pravda. Potřebovala jsem se zchladit resp. nechat omýt.

Závěr: Zatím nejkrásnější deštník, jaký jsem kdy viděla, měl můj ex-kolega. Zvrchu - běžný rodinný holový deštník tmavovmodré barvy...ale uvnitř, tedy na spodní straně potahu...má vytištěna souhvězdí noční oblohy. Jak mi celkem nedělá problém druhým věci nezávidět, tak tohle ti, Bobe, závidím naprosto nepokrytě. Mít v záloze své vlastní nebe a v případě potřeby si ho rozestřít nad sebou ... jó, to by bylo něco...pro Pagandu...
**********************************************************************************
DODATEČNĚ:Už nemusím! Hned jak budu příště...tam...

sobota 24. července 2010

Přečteno: Javier Marías - Černá záda času (BB Art, 2010)

Z nezasvěcené dálky to vypadá, že furt jenom někam trajdám a VŮBEC nečtu, tak přednostně dopíšu tento příspěvek. S předem připraveným úmyslem... A taky co jiného dělat než psát, když se přesmyčku toho infinitivu nedaří rozlousknout :-)

V zápiscích vezdejších se někdy možná až zbytečně křečovitě snažím neprozradit kompletní děj, zápletku či pointu přečtených knížek. V tomto případě bych to tedy měla mít víc než snadné. Ona totiž žádný příběh
(s jeho počátkem, očekáváním a konečným tichem)
neobsahuje, nebo - jinak nakouknuto - obsahuje tolik drobných mikropříběhů, že po přečtení knížky v hlavě zůstává guláš ze Všech duší (promiň, Martine, ale asi jsi mi tím, čím Mariásovi Shakespeare :-)), müsli z reality a fikce. Tentokrát mě ale nic nenutilo si na papír načmárat pavouka vztahů, jako kdysi u Happy endu.
Výchozí situace: Marías sám působil po dobu dvou let na univezitě v Oxfordu jako profesor španělské literatury a teorie překladu a tuto svou akademickou/životní zkušenost promítl do románu Všechny duše (španělsky vydáno 1989, česky 2007). Po vydání (a přečtení) ho ale za "román v klíči" začala považovat nejen část literární kritiky, ale i skuteční, reální lidé, se kterými se někdejší lodgeovský hostující profesor v Oxfordu více či méně, důvěrně, ještě důvěrněji či naopak formálně stýkal. Nejen, že začali identifikovat románové postobrazy druhých, ale někteří se dokonce sami v románu "našli" a začali své údajné - tedy jen jednotlivým postavám připsané rysy, vlastnosti a způsoby chování adoptovat do svého vlastního života.
Celkem vzato je víc pokořující neinspirovat než inspirovat, nebýt než být hodný fikce. Nejhorší je nefigurovat tam, kde se figurovat dalo
A naopak, jediná skutečná postavu románu Všechny duše - v jeho mládí za-génia-považovaný anglický spisovatel John Gawsworthy byl většinově považován za postavu veskrze literární, snad proto, že jeho životní příběh se může zdát být skutečně poněkud přepatnáctěný.
Odtud se tedy Marías = vypraveč = hlavní hrdina odráží k volnému asociování na téma vztahu a vzájemného ovlivňování reality a fikce, času, paměti, vzpomínek, vyprávění a čtení.
Nejsem první a nebudu poslední spisovatel, jehož život se obohacuje, zatracuje anebo jen prostě mění tím, co vymyslel, nebo vyfabuloval, napsal a vydal.

Všechno ztrácíme, poněvadž všechno zůstává, jenom my ne. Proto je možná každý způsob posmrtnosti příkořím, a možná je tedy příkořím i jakákoli vzpomínka.

Hodlám mluvit o několika skutečných mrtvých, s nimiž jsem se nesetkal, a budu tak pro ně nečekanou a vzdálenou formou posmrtnosti. Budu jejich paměť, aniž bych je kdy viděl, aniž mě mohli ve svém ztraceném čase předvídat, budu jejich přízrak.

Člověk může v životě ledacos změnit, napravit či nahradit, dokud se příběhneuzavře smrtí, která příjde a ohraničí, a hlavně vyprávěním o obojím, životě i smrti. Co se ale člověku přisoudí ve fikci, to se opravit nedá, nebo jen málo, list nejde obrátit, nelze to přepsat. Je psáno, a bez slitování i naděje se to opakuje stále stejně - toto je ten příběh a toto jsou jeho slova - při každém čtení, zalistování nebo nahlédnutí to vypráví a říká pořád totéž, podobně jako děj zmrazený v obraze nikdy nepokročí dopředu ani se nevrátí zpátky.

Cestou do toho připlete část své rodinné historie, když vypráví o svém bratříčkovi, který mohl být jeho starším sourozencem, ale prostě jim toto štěstí nebylo (do)přáno.
Poněvadž za noci odcházíme jako PŘESTUPNÍ ubožáci.

Všechno minulé se jeví jako naivní.

Přídá osudy dalších bizarníků i historii svého pustého literárního království - ostrova Redondy.
Oči měl modré, s pohledem na číhané, anebo ještě spíš ze zálohy, oči, které jako by si dělaly úsudek, dokonce i když působily roztržitě nebo ospale nebo nepřítomně. Oči, které myslí samy, bez zásahu mysli, a posuzují. Patřil k těm, kdo nikdy nežádají ani nekárají, ale člověk se před nimi zpravidla cítí nedostatečný, pokud se úplně nezbavil reflexů mládí, nic nevytknou, nedají najevo nespokojenost a přesto nám připadá, že jsme stále na pokraji jejich tichého neschválení.

Člověk tak poctivý a rovný, že většině lidí musí jít na nervy. Takových jako on se dneska moc nenajde, leda pár žen. A přitom pružný chlapík s mimořádným smyslem pro humor. Jeden z těch vzácných jedinců, kteří dokážou být vážní i žertovat takříkajíc v témže odstavci, a obojí upřímně.

Je to román veskrze postmoderní, text je prošpikován skutečnými? fiktivními? dokumenty, mapami, fotografiemi, kopiemi novinových článků atd.; je zde zrecyklována jedna celá pasáž z "odrazného" románu Všechny duše.
Musím udělat vsuvku - tohle je kniha vsuvek, jenže i s nimi se postupuje

Ale přesto ta knížka není pastvou jen pro hrstku vyvolených salónních intelektuálů. I obyčejný čtenář jako já ji dokáže přečíst a může mu z ní zůstat na tváři lehký úsměv přikývnutí. Jinak řečeno, ani tímto ne-románem si Marías nepodkopal moji přízeň. Onu nepodmíněnou citovou vazbu, jakou (v ideálním případě) zakoušíme k dětem, dlouholetým přátelům a pravým láskám. Ale ta musí být nejen na něčem vystavěna (v tomhle případě na dříve přečtených románech Srdce tak bílé a právě Všech duších), ale i pěstována (Vzpomínej na mě zítra při bitvě, ta na mé přečtení teprve čeká. A co fotbalové fejetony Divoši a citlivky? Možná dokážu překvapit i sama sebe!)
Byl to právě ten pocit časové závrati nebo zrušeného času, jaký zakoušíme, držíme-li v ruce předmět, který úplně nezamlčuje svou minulost.

Pocítil bázeň, tu krátkou snesitelnou bázeň, která nás přepadne, když vidíme věci příliš přesně a nečekaně zapadnou do sebe, bázeň, že svět je možná víc v pořádku, než se nám chce věřit, anebo lépe uspořádaný námi samými.

Všechno se musí říkat zas a znovu, aby se to neztratilo, dokud nebude řečeno všechno a víc už toho nebude.

úterý 20. července 2010

Z cest(y): Rešovské vodopády (věnováno nejneočekávanější telefon-zvednuvší ježbabce posledních dní - Vti)

O tom, že za vodopády nemusíme vždycky do vysokých a tedy dalekých hor, ale jedny (a hned KRÁSNÉ) mi leží takřka za humny, jsem se poprvé dozvěděla z webu asi před čtyřmi lety, když jsem se "zrcadla" zeptala, k čemu by mi mohla být poprvní návštěva modelářské letiště Dvorce.
Vědoma si svého proslulého orientačního nesmyslu snažím se zaonačit svá první navštívení tak, aby mě z případných zkratek a vracení se příliš nebolely nohy. Jenomže s člověkem, který je zvyklý dojít jenom k nejbližšímu parkovišti a nemá potřebu odpovídat na otázky typu "Co je ještě za touto 'poslední' zatáčkou" si výletů do neznáma jedna moc neužije. Takže tentokrát bylo jasné, že tam zamířím radši sama.

Na (vzdušnou čarou měřeno) nějakých 40 km tam i zpět jsem si v kopečkách, panujícím horku a s očekávaně aktivovaným těžištěm na kole (přestože se mu přes jeho takřka slumový původ dostalo naprosto neočekávané pocty být zvěčněno - tedy zchvilkováno - v galerii skutečných cyklistů) opravdu netroufala a tak jsem zvolila kombinaci vlaku a pěškobusních turistických značených tras. A zvolila správně, protože co je pro místní šedě průhledná každodenní nuda-rutina, pro věčně spěchající čmeláky děsný kodrcák, je pro lufťačku romantickou vyjížďkou krásnou krajinou s neodolatelnými místními jmény jako Jamartice nebo Velká (Malá) Štáhle.



Vystoupivši z vláčku se "se specifickým způsobem odbavování cestujících" (já se tedy bavila skvěle, nejen už zmíněnou krajinou, jmény zastávek - "Břidličná-les" a pozorováním spolucestujících) měla jsem oči pro každý rozcestník, strom a patník, protože jsem neměla žádnou mapu a musela se tedy spolehnout na práci KČT. A tak se mi už na prvních metrech cesty skrz město Rýmařov do zorného pole připletl půvabný plakátek zvoucí na retrospektivní výstavu Jaroslava Dostála. Jméno výtvarníka mi sice vůbec nic neříkalo, ale nevsadila bych na sebe ani pětník, že odolám lákání názvu výstavy. Dopadlo to tak, že jsem se musela vrátit k pokladně s dotazem, zda se smí fotit. Mohlo:



Lávka s dvěma lucernami, 1946


Ticho, 1995


Rozhovor dobrého se zatvrzelým, 2001


Rozednívání, 1989-1993



Pocta A, 1999



Písmo kamene I.Minulost, 1997

Až následně, doma, jsem si dohledala, že povoláním lékař Jaroslav Dostál byl zeťem Josefa Čapka, přítelem Václava Boštíka...

Ke dvěma hodinám, které jsem ztratila (ne získala! Na takovou procházku v okolí malého nádražíčka s vlaštovčím hnízdem přilepeným pod trámem olupující se dřevěné střechy bych jinak nikdy "neměla čas"!) ráno naprostým podceněním logistiky, jsem přidala ještě jednu další, protože v muzeu jsem kromě výše zmíněné výstavy prošmejdila všechny expozice (už jenom ty názvy exponátů v "kabinetu" nerostů a minerálů stály za to a hra "na objevovanou" s fotobuňkou v místnosti věnované hedvábnictví s ukázkami ornátů/brokátů jakbysmet).

Ale pak už byl nejvyšší - téměř polední - čas vydat se bez dalších odboček vzhůru do kopce, protože k "Rešákům" je to z náměstí změřených 10 km. Zelená turistická značka mě k vodopádům přivedla z opačné strany než většinu automobilových návštěvníků, tedy nikoli od parkoviště u hospody v Rešově, ale pozvolným klesáním po proudu říčky Huntavy (Nomen omen - druhý den jsem chodila jak kyčelně-kolenní rehabilitant) od vesnice Skály ("Na skok" tam ten den zrovna přijela spousta pěstěných koňských krasavců!). Turistů na neomrzení zdravení, borůvek tolik, aby zbylo na každého, kdo při cestě sbírá prsty a ne hřebenem a motýly jsem nestačila ani registrovat, natož tak počítat nebo každému "psát" na křídla nějaký ten vzkaz.

Les voněl horkem, pryskyřicí a dětskými prázdinami na Šaštíně:


Kdo byl, vzpomene si sám, kdo ještě ne, stejně by mu moje slova nedokázala vylíčit tu krásu. A nepodaří se to ani těm několika statickým obrázkům. Ale přesto...











Vypravte se, než i do této soutěsky dorazí přeopatrnické, politicky sterilní, naddimenzované normy pečující o neohrozitelnost euroobčanů.
Divočina to není, bez udržovaných dřevěných mostků, lávek a schodišť byste toho zdaleka nemohli vidět tolik jako s nimi, ale přesto tu pořád zůstává několik nespoutaných úseků, kde je nutné mít pevné boty a zatnout zuby sebezapření.

Voda v říčce měla i v tom tropickém dnu teplotu osvěžující pouze tak prvních 30 vteřin, pak už jsem začínala tuhnout od základů.


Ale přesto jsem do ní nohy opakovaně nořila, protože mě čekalo zpátečních 10+5 km po vlastní ose. A když jsem chtěla vyfotit jeden z největších vodo(s)pádů, náhodou jsem objevila místo, kde se voda tříštila do kapiček tak drobných, že byly sice ještě okem viditelné, ale (aspoň tedy mým) fotoaparátem nezachytitelné.

Krásně (c)hladily na každém kousku rozpálené kůže.



Protože strach je z motorů nejsilnějších, poslední spoj do Valšova jsem stihla i s drobnou rezervou, a to jsem ještě nakoukla a malinké spočinutí našla v rýmařovském kostele. Ve vláčku už zbývalo jenom nezávidět slečně taky-turistce v "kupé" za mnou, která si masáž chodidel, kotníků a lýtek zasloužila už veřejně a na místě.
A pak hlavně ukázněně vystoupit na správné zastávce a nenechat se "omylem" zavézt až na konečnou. Do láhve načepovat ze stometrové hloubky prýštící Ondrášovku a vydat se zpět přes celé město a ještě kus za něj.
Došla na hranici světla a (samozřejmě jen zdánlivě :-) svých neotužovaných sil. Ale nakonec došla, zcela pod vlivem v duchu přehrávané Back Broke.
Nádhera, která se dá prožít jen osamotě. Anebo prý ve dvou stejných. Prý.

čtvrtek 15. července 2010

S.Zhlédnuto: Zdeněk Šmíd (KGVU Zlín,2010)

Obdivuji nejvíc, čeho se mně samotné nedostává: fantazii, hravost, prostorovou představivost a potřebu zanechat po sobě stopu.
Na webu mě baví jeho schopnost přivést člověka (je-li k tomu svolný) tam, kam by ho vědomě vůbec nenapadlo jít. To jsem onehdá (ale ne poránu) začala hledat vysvětlení jednoho matematicko-topologického pojmu a "skončila" u obrázků M. C. Eschera. Nejvíc mě na nich fascinuje, že v době, kdy vznikaly, počítače už sice existovaly, ale rozhodně nebyly osobní a měly z dobového hlediska důležitější software, než grafické (vektorové) editory. Tedy že to, co dnes dosáhneme pár kliky a tahy, musel umělec pracně počítat, vyměřovat a ručně kreslit. Mimochodem, ten způsob, jakým Droste-efekt, jež M.C.Escher použil třeba tady, získal své jméno, je tak prostý, že by si ho snad žádný vypravěč netroufl vyprávět.

Když jsem se chystala na výstavu sochaře Zdeňka Šmída, domnívala jsem se, že jeho díla neznám. Ale sotva jsem vešla do expozice, která nezačínala "hotovými" díly, ale jejich drobnými modely (tohoto dovolení nahlédnout umělci "pod ruce" si tedy velmi cením), zmocnil se mě intenzívní pocit déjà vu. Naštěstí mě milé paní kustodky vybavily kromě návodu (=kurátorské prosby), jak se v expozici chovat, i katalogem, takže jsem si mohla šedé na v bílém potvrdit, kde jsem už některé objekty mohla vidět. Tančící věž byla součástí putovního projektu Orbis Pictus a Venuše byla vystavena v rámci kteréhosi ze Zlínských salónů.
Ještě k tomu katalogu: jeho laskavé zapůjčení bylo víc než vítané, protože ani modely ani vlastní sochy nebyly z nějakého mnou tedy skutečně nepochopitelného důvodu označeny ani názvem ani rokem vzniku. A vážně by mě zajímalo, co vedlo grafika, který jinak velmi pohledný katalog zpracovával, k tomu, že pro texty zvolil drobounký font s téměř vlasovou tloušťkou čáry, navíc opravdu šedé barvy na bílém papíře. Prostě nám už-ne-příliš-ostříšům, pokud jsme chtěli texty rozluštit, nezbylo než postavit se k oknu a předpažením experimentálně zkoušet nalézt optimum vzdálenosti, která by slovům dovolila vystoupit z rozmazanosti.

Jistě, Šmídovy sochy-kinetické objekty můžete vidět i od pracovního stolu na jeho webu, některé dokonce i s animací, simulující pohyb, ale prostě si na ně nesáhnete a nestanete se tedy na iluzivní okamžik prvotním hybatelem.
To já, osmělena oním už zmíněným písemným svolením, že šetrné dotyky jsou tentokrát výjimečně povoleny a skutečností, že jsem byla v galerii sama, jsem si skutečně sáhla (nebo zafoukala) na každý z objektů, prestože u tří bylo už z jejich podstaty zauzlení jasné, že je k ničemu nepřiměju.

Kdybych musela vybrat jen jediný objekt, pak by to byl Kohout II. Jednak pro to téměř cívkové vinutí cínového drátu a asi nejintenzívnější do-služeb-zapřáhnutí principu setrvačnosti.


Do uzavírací doby galerie ještě zbývala k personálu dost zdvořile dlouhá doba, takže jsem mohla zaskočit i do stálé expozice, abych zvizitýrovala, jak se daří mým oblíbencům. Olejům Jakuba Schikanedera, autoportétu Bohumila Kubišty a Ženě na červeném pozadí ex-režimem zneužívaného Václava Chada. Jak jsem byla rozdotýkaná, tak jsem tentokrát neodolala svodům mramorového Torza Bedřicha Stefana z roku 1929. A jak moje levá dlaň přejela přes hranu boku...Byla ta andrenalinově-endorfínová smršť v mých žilách vyvolána překročením hranice dovoleného nebo snad mám na tuhnoucí kolena znovu zaměřovat hranice své doposud nezpochybňované orientace?

čtvrtek 8. července 2010

Kam se vracím: Křížová cesta a Kaple I (Pavla Kačírková)

Nemám žádné výtvarně-teoretické vzdělání, v genetické posloupnosti smyslu pro výtvarno jsem to druhé přeskočené koleno, sama nenamaluju ani koně, ale přesto mě baví chodit na výstavy. Ty lokální a občas, když někam musím,se snažím naaranžovat si případný volný mezičas tak, abych aspoň jednu velkoměstskou navštívila. Až přemýšlení před tímto zápisem našlo možný iniciační okamžik: jsme s gymplem asi tak ve třeťáku na školním výletě na Vysočině a náš třídní a současně profesor češtiny (DÍKY!!!) nás vzal na výstavu současného malíře. Jméno autora jsem samozřejmě zapoměla, ne tak název cyklu a především své zděšení: Tahle mazanice má být umění? (Když jsem dnes, "after all these years", zadala to slovo vyhledávači, vrátil mi jméno profesora AVU :-)). Od té doby se snažím průběžně, pomalu a potrhaně dozvzdělávat. Vyhledávám fotovýstavy, grafiku, umění z "okraje" (art-brut, mediumiky&solitéry obecně), řezbáře, ale čemu se zatím nedokážu postavit bez předchozího (anebo aspoň paralelního) nahlédnutí do verbalizovaných autorských záměrů, je nefigurální a konceptuální tvorba. Často se pak zpětně ptám: Co bych si asi tak pomyslela, kdybych nevěděla?
Mladou, talentovanou, krásnou a skromnou, původem přerovskou výtvarnici Pavlu Kačírkovou jsem poznala prostřednictvím muziky mé oblíbené skupiny Květy. Výrazným způsobem se podílí na grafickém ztvárnění jejich CD i vinylů od dob (zatím) předposledního CD Střela zastavená v jantaru, natočila pro ně několik klipů, z nichž ten snad ničím nepřekonatelný k písničce Cirkus byl dokonce zařazen americkou hudební televizí Link TV’s do kolekce “The Best Video Finds of 2008".
Její hlavní doménou jsou ale sochy a prostorové realizace vůbec.
Nezaslouženou shodou okolností mám (už) dvě z jejich děl "na kopečcích" za domem. Poprvé jsem se vydala na Křížovou cestu nad vesnicí Šarovy 28. října 2008. Neznajíc ještě tu snadnější cestu (která ale znamená poprvé projít cestou v opačném pořadí zastavení) nechtěla jsem riskovat netrefení a zeptala se přímo ve vesnici dvou dam dělajících (si) čisto na svém vlastním prahu. Po krátkém domlouvání se mezi sebou mi sice přeložily popis cesty z terminologie založené na znalosti místních poměrů (typu "za chalupů starého Vojty") do obecných termínů (rovně, doprava a do kopce :-)), ale okamžitě jsem vycítila, že těmhle dvěma se autorka křížů i její pan profesor Jan Ambrůz, který je autorem celkového krajinného řešení, tedy do nápěvu nestrefili.
Já "dopadla" jinak.

Dorazila na místo, položila kolo do trávy před prvním křížem a začala stoupat úvozem. Sama. Zmizeli všichni a všechno, co by rozhodovalo o mém čase a pocitech. Ještě než jsem došla k poslednímu zastavení, naprosto jsem tomu místu propadla. A samozvaně se prohlásila jeho občasným dokumentátorem a donašečem k pozornosti jiných. Čtrnáct "prázdných" křížů z tzv. pohledového betonu, od sebe odlišených jen železnými deskami s římskou (jakou jinou, že?) číslicí a (hlavně!) svým umístěním v prostoru a porostu úvozu. Tvoří ... aspoň pro mě ... "rámy příštích obrazů" (pan Kainar promine, už jenom z pýchy, že má tak šikovnou myšlenkovou "vnučku"). Možná, že jim jen podsouvám svůj vlastní obsah, ale jako by bylo důležitější, co je těmi "zaměřovači" vidět, tedy ty měnící se výseky krajiny v rytmu čtvera ročních období.

Anebo druhý význam průhlednosti a prostupnosti křížů? Většina z nás sice časem pochopí a uzná, že svůj kříž si každý vleče (a současně často i teše a na hrb nakládá) sám, ale přesto někteří slaboši mého kalibru chtějí, aby bylo toto břemeno druhými uznáno, tedy bylo viditelné a pro ostatní vysvětlovalo(=omlouvalo) naše drobné i větší škobrtnutí.

Nebo do třetice všeho možného? Jsou to kříže nebo siluety lidí v (marné?) touze vzlétnout?

Od té doby se na místo občas vracím, pozoruji fotím a porovnávám. Zásadní změnu jsem zaznamenala včera, cesta už je označena způsobem, který naprosto vyhovuje i věčným reptalům jako jsem já. Bohužel v rodinném "Vařila myšička kašičku ..." na mě včera zbyla jen nezáznamová optika, takže opisuji z železné desky, do níž je prosekán text začínající těmito slovy:
KŘÍŽE
CESTY
SOCHY
KRAJINA
LIDĚ
Na památku těm co úmornou prací
přetvářeli tuto krajinu
v úrodné pruhy polí
v hranice úzkých mezí
v řady třešní jabloní a trnek
na památku tě, co projezdili tento úvoz
co vyšlapali tuto cestu


Na poslední předprázdninový den byla ohlášena vernisáž druhého objektu, Kaple I, na křižovatce polních cest mezi vesnicemi Salaš a Šarovy. A protože jsem pár dní předtím poprvé to místo, jehož vznikání jsem do té doby sledovala jen virtuálně na autorčiných stránkách, poprvé navštívila fyzicky a nepokorně se napráskala zasláním další várky dokumentačních fotek, vydyndala jsem si pozvání i já.

Cesta po kopcích v horkém podvečeru - na kole v trhací sukni zalézající tentokrát "jenom" do brzd - dopadla naštěstí dobře, protože původně ohlášený čas začátku byl lehce akademicky posunut. Proto, aby mohlo být do neviditelnosti (=nerušitelnosti toho místa) odvezeno auto, kterým byly ke kapli přivezeny (a do obilného pole zpětně nalezitelně uschovány) potřebné propriety. Už jenom takovýmto detailem je pro mě naznačeno, kdo a jaká (asi) P.K. je.
Úvodní slovo pana profesora Jana Ambrůze
bylo jako sandwich obloženo vystoupením improvizovaného performerského tria Ola Hořavová - Martin Evžen Kyšperský - Roman Zelenák (nástrojové obsazení:stébla trav&megafon&budík&zárodek stabilitou netrpících bicích - jako paliček použito site-specific větviček :-))
A pak už mohlo dojít k onomu slavnostnímu okamžiku, kdy měl být z kaple (opět, nečekejte žádnou zdobnost, je to "jen" prostý železný plát o rozměrech 6000x2000x18 mm zasazený do země) sejmut oděv, který ji jako cudně-smyslnou ženu stejnou měrou skrýval i odhaloval. Jenomže provázek se z netkané lehkosti přehozu, který ve spolupráci s pofukujícím vánkem měnil v ty chvíle kapli v plachtoví archy, vytrhl hned při prvním zatáhnutí.
Naštěstí umělci dokáží bleskurychle na místě improvizovat a přidáním dalšího páru ochotných rukou bylo Odhalení skutečně provedeno. Jen na vrcholku zůstal malý cár textilie jako praporek ukazující další směr.

Romantikům, kteří se nebojí drobného kýče (anebo poučeně vědí, že příroda je na repertoáru nemá) podotýkám, že se tento poslední kousek se z přídi uvolnil přesně v okamžiku, kdy byla vernisáž slavnostně ukončena rozchodem hostů do sobě určených směrů. Praporek se zvedl nadnesen závanem větru a snesl se do obilí. Kdo chce, ať bádá, byla-li to náhoda nebo naopak souhlasné pokývnutí přírody či toho nad námi, že na rozdíl od místních ona/on s umístěním dalšího směrníku/označníku právě na toto místo souhlasí. Všimla jsem si zajímavé skutečnosti: Přestože z dálky je kaple (mj. i díky jasně oranžové barvě rzi, která ji za pár dní po instalaci oděla) velmi dobře viditelná ze všech směrů, pokud se k ní blížite zvrchu, polní cestou směrem ze Salaše, na několika metrech, kdy se osa cesty dostane do zákrytu s jednou z os kaple, se najednou pro poutníka stane Kaple I neviditelnou a je-li to takový malověrec jako já, mohl by propadnout pochybám, je-li na správné cestě. Je to jen z další ze symbolů, který byl autorčiným předem připraveným (=vypočítaným) úmyslem? A stejně tak, věděla, že si Kaple aspoň dočasně ponechá stopy některých dlaní, které se jí dotknou?


Přijďťe svou vlastní velikost s Kaplí poměřit sami!
Mým ježbabkám se samozřejmě nabízím za průvodkyni, ostatní najdou mapy s přesně zaměřenými souřadnicemi na Pavlině webu. Třeba se pak nás víc bude těšit, až se podaří vztyčit i další dvě kaple trojúhelníku, který bude opakem toho Bermudského.

A já na svých prázdninových cestách navštívím ještě i její ovečky pasoucí se v kroměřížské Květné zahradě, protože si chci na vlastní oči potvrdit svůj předpoklad, že jim to v přirozeném prostředí bude slušet ještě více než na zdi Kateřinské zahrady v Praze (výstava Nic na odiv, léto 2009) anebo na střeše brněnského Domu umění (Brno Open Art, léto 2009). Možná se mi přit té příležitosti podaří prohlídnout i výstavu jejího staršího kolegy Salvatora Dalího nebo výstavu Renaty Klogner Štolbové v obrazárně Arcibiskupského zámku s názvem Prosluněné obrazy - nejen ze Sardinie.
A až pojedu v září do Prostějova na výstavy mých oblíbenců - Martiny a Jiřího Netíkových, podívám se i na Pavlinu pamětní desku generálu Josefu Dudovi.

To všechno se dá, dokud si můžeme vybírat kudy a s kým.
***************************************************************************
DODATEČNĚ: Na vlastní TV můžete Křížovou cestu a Kapli I vidět na ČT2 v pořadu Kultura.cz v sobotu 24.7.2010 po 18:35. Reprízu resp. následný odkaz na iVysilání si jistě snadno dohledáte sami.
Nejsme přeci FBG.