Shlédnuto: Valerie a týden divů + Ružové sny


Normálně do kina nechodím. Ale když u nás vypukne filmový festival údajně dětský, snažím se chytit příležitost aspoň za jeden až dva vlásky a zasypat nějaký ten kráter na mapě mé filmové neznalosti. Po animovaných filmech a světové klasice letos na řadu přišly československé poklady z dob, kdy jsem do kina ještě sama nemohla.

Nedělám si iluze, že bych o dnes už učebnicové alegorii o moci, marnivosti, zlu, nevinnosti a jejím ztrácení jakou je Valerie a týden divů, kterýžto film natočil Jaromil Jireš a měl premiéru v roce 1970, napsala něco nového, zajímavého nebo chytrého. Navíc, je to dílko surrealistické, takže kdo ví, jestli a co jsem vůbec (ne)pochopila, že. Tak přičiním jenom dvě poznámky na perforovaný okraj klasického filmového pásu.
Vždycky si povzdechnu, kdy slyším vyprávění pamětníků první republiky, jak bylo mezi běžnou populací zvykem každou neděli chodit třeba do biografu. Já vím, okouzlení zázrakem, neexistence televize atd. atd. Ani se mi nechce vypočítávat, kolikrát je dnes dražší vstupné od dob, kdy se chodilo na Vinetoua do první vrzavé řady kina Lípa. Přesto zdá se(uvědomuju si ale, že to může být výjimka charakterizující právě festival), uvadečku v sále nepohledáš. Co si tedy počít, když zhruba po třetině filmu nabyde nějaký spoludivák dojmu, že jeho litanie je mnohem důležitější nebo snad vtipnější než film samotný? Mám a můžu to být já, kdo se hlasitě ohradí? A jakou formou, když onen doporučovaný humor a nadsázka momentálně není na skladě? Naštěstí ob pár míst sedící mladík zřejmě rozpaky mého druhu netrpěl a jednou větou poměrně hrubého zrna zjednal ticho v hledišti. Jak nemám vulgarity ráda, tentokrát svou účinností prokázala oprávněnost. Vůbec na sobě pozoruju, že začínám být mnohem smířlivější, nebo to jenom víc a víc okorávám?
Druhá poznámka rozvíjí rčení Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Shodou okolností ten večer měla na ČT1 premiéru Brabcova adaptace Máje. Stejně stylizovaná básnická předloha, stejný důraz na výtvarnou stránku, ale ... Tady každá šála vlála ve větru, téměř každý celek byl nasnímám na obzoru proti modro-bíle kudrnaté obloze, každá postava byla až (pře)krásně romaticky rozervána. Anebo prostě moje vnímavost tak vysokou koncentraci umění v jednom dni po tak dlouhém půstu už nevydržela.
Originální plakát k filmu Ružové sny,

K vypravení se na druhý festivalový film mě nepřimělo nic méně vznešeného, než přání vidět na plátně mladičkou Ivu Bittovou. A opět: čím míň čekáš, tím více můžeš dostat. Film režiséra Dušana Hanáka z roku 1976 s časem nic ze své krásy neztratil. Příběh "Romea a Julie zo slovenského vidieka" je poetický, laskavě humorný a přitom nic nepřikrášlující. Člověk si nad ním musí uvědomit, jak zásadně se proměnil za těch necelých pětařicet let náš většinový okolní svět (čestnou výjimku představují pouze interiéry rychlíkových vozů ČD :-), trošku i lidé na svém povrchu (dodnes mi v uších zní ono až štítivé zašumění v hledišti ve scéně, kdy si mladá cikánka Jolanka opatřuje náležitosti pro kouzlo, které má v nádherně ušatém pošťákovi Jakubovi - hraje ho Juraj Nvota - probudit lásku k její osobě), ale uvnitř, uvnitř zůstáváme pořád stejní.
Stejné rasové předsudky, stejný nepřehlušitelný hlas krve, stejně rychlé vzdání se romantických ideálů, když se pokusíme postavit na vlastní nohy a ono to jde jen velmi vrávoravě.

S úsměvem jsem zaznamenala jeden typický filmařský nonsens. V nádherné kuchyňsko-skládankové scéně z kratičkého intermezza, kdy se Jolanka a Jakub snaží utéci "malosti" své vesnice a zkouší se sami protlouci ve městě, kde by snad jejich rozdílný etnický původ nemusel nikomu vadit, Jolanka říká: "Kúpila som ti vtáčie mlieko". A to se sice dá s láskou pro druhého připravit, ale snad s žádným rozvojem kulinářských "technologií" NE koupit a v prostoru a čase přepravovat na "domácí stůl" :-)

Závěrečný tip nemá se starými filmy a novými časy nic společného. Anebo jen to, že taky dokazuje, jak životabudící občas dokáže být vystoupení z obvyklých schémat chování:
Ani televizi příliš svých očí a času nedávám. Ale dočasně byvše "dámou ovladače" náhodně jsem přelupkala na sobotní okolopůlnoční pořad Pozdní sběr a přihodilo se mi akutní hudební uchvácení! Kladenská skupina Zrní. Sice jsem to jméno znala, před pár týdny se o nich víc než pochvalně zmínil jeden mé-důvěry-hodný člověk, ale nějak jsem si na ně do té doby neudělala čas. A bylo to dobře, protože zatímco na jejich prvním CD s názvem Voní mi projev zpěváka Jana Ungera i kapely celé bůhvíproč dost připomíná Ivana Gajdoše a Bratry Orffy, tak v televizním studiu živě zahrané ukázky z připravovaného CD s názvem "Hrdina počítačové hry jde do světa" už jsou opravdu soběvěrně samostatné.
Na řetízkáč odkazů je možno nastoupit třeba Jabloněmi:
Díky, Radůzo, tenhle pro širší-publikum-objev nebude moci být připsán nikomu jinému než Vám.

P.S. Obrázky obou původních filmových plakátů jsem našla na úžasném webu. Probudil ve mně odhodlání z letošní filmovky absolvovat alespoň tu výstavní sekci.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

S.Zhlédnuto: Zachraňte Edwardse (Dagmar Smržová, Febio, HBO, 2010)

Z cest(y): Rešovské vodopády (věnováno nejneočekávanější telefon-zvednuvší ježbabce posledních dní - Vti)

Milý deníčku...(3)