Přečteno: Paolo Giordano - Osamělost prvočísel (Odeon, 2009)

Tahle útlá knížka se mnou prolinkovala od úvodního věnování ("Eleanoře, protože jsem ti to mlčky slíbil") až po závěrečný výčet neznámých jmen, kterým bylo potřeba poděkovat a z nichž prý "každý ví proč". Přidala se tak k těm, kterou jedna poprvé otevřela a druhá (=už jiná) dočetla.

Hlavní hrdiny, Alici a Mattiu sledujeme (i když v časových skocích) od dětství až do faktické (nerovná se úřední) dospělosti. Hojně kopírovaná vydavatelská anotace zdůrazňuje, že oba si sebou nesou trvalé následky dětského špatného rozhodnutí, ale podle mě vede kořen jejich obtížného vztahování se ke světu a lidem zvlášť ještě dále a jejich vina je rozhodně "jen" odvozená. Kdyby existovalo něco jako seznam doporučené literatury pro ty, kteří se rozhodli (a měli pak to štěstí) anebo se jim přihodilo, že vychovávají děti, měl by tam tenhle příběh patřit.

Na postavě Mattia je zajímavé, že přestože se nejlépe cítí v jistém světě učení se, mechanického opakování a matematických axiómů, neodmítne nikoho z té hrstky, kteří se nedají odradit jeho obranným štítem a sami ho osloví. Platí to jak o Alici, která si jej vybrala ponejprv očima, tak pro spolužáka Denise a později pak pro akademického kolegu Alberta i Nadiu, která je Mattiovi v dobrém úmyslu "naservírována".
O tom, že i lidé s poruchou autistického spektra potřebují někoho blízkého (možná, že ještě více než ti "normální") svědčí předehra k přelomové scéně románu. Téměř geniální teoretický matematik Mattia se chystá na promoci. Rodičům přímo zakáže se slavnosti zúčastnit a svým jediným přátelům Alici a Denisovi o tom významném dni prostě neřekne. A pak vyjde z onoho sálu a je mu líto, že tam nikdo není jen kvůli němu.

Oběma protagonistům, kteří se k sobě mají jako ta prvočíselná dvojčata z nádherné matematicko-poetické metafory, která dala románu jméno, je společný i sebedestruktivní vztah k vlastnímu tělu. Alice si svým dlouhodobým jídla-odpíračstvím vědomě zničí část své ženskosti, Mattia si zase dokazuje, že ještě žije, bolestí, kterou si sám způsobuje řeznými ranami na svých rukou. V mezičasech, kdy jsem nemohla číst, ale jen nad osudy obou přemýšlet, jsem v této souvislosti opakovaně myslela na knížku, která mě zpočátku tak provokovala svým názvem (Eva-Maria Zurhorstová: "Maj rád seba samého a je jedno, koho si vezmeš"; a to rozhodně ne proto, že je nazvána touhle podivuhodnou slovensko-českou slovní míchanicí :-)), ale které dávám v mnohém za pravdu. Jestli si můžu pošetile troufnout přát hlavním hrdinům něco za hranici poslední stránky (a přitom doufat, že autor Paolo Giordano odolá tlaku napsat pokračování své tolik úspěšné prvotiny), tak je to právě, aby se druhou půlkou svého života propracovali k soběodpuštění. I kdyby už mělo být "na všechno pozdě". (Paolo Giordano, jak se píše v doslovu, absolvoval dva semináře na literární škole Holden, kterou založil Alessandro Baricco! Copak by se to mohlo neprojevit?)

Ještě jedna věc mi připadá zajímavá: Ač je příběh přiveden vlastně až do nejžhavější současnosti (poslední kapitola je datována rokem 2007), naprosto v něm chybí technické výdobytky, bez nichž si většina z nás už nedokáže život představit. Že Alicin šéf fotí nadále analogově, to by ještě bylo nejsnáze pochopitelné, je to přece umělecký fotograf (že se ovšem jakž-takž snaží uživit focením svateb, je prostě skutečnost z prstu nevycucaná; krásný detail: teprve Alicina trvalá asistence v ateliéru ho po letech přiměje znovu si vyfotit něco jen pro své potešení). Když Mattia přisuzuje sobě číslo 276 088 996 649 (a Alici pak samozřejmě jeho provočíselné dvojče 276 088 996 651), nečiní tak nad monitorem počítače, kterému by úkol generovat provočísla zadal, ale nad hromadou ručně popsaných papírů.
Alice po devítiletém odloučení Mattiu přivolává z jeho severského akademického exilu zpět do rodného města ne tím, že by mu poslala SMSku, mail, nebo mu zavolala, ale svěří starý polaroidovský snímek s jedinou větou na rubu papírové obálce a čapkovským poštovním skřítkům. A on...samozřejmě, jako vždy, Alici poslechne a na druhý den je na místě. Zbytečně, taky samozřejmě...

Se škodolibostí sobě občas vlastní jsem si uvědomila, že až se bude knížka (má šanci, téma je nadčasové a zrovna on do ohně osamělosti neleje vodu, ale benzín.) vydávat pro následující generace čtenářů (budou! věřím!), neobejde se asi scéna Aliciny pomsty její bývalé dětské trýznitelce Viole Bai bez poznámky pod čarou, která by vysvětlila její podstatu.

Příběhu, nebo možná spíše jeho autorovi, je v recenzích vyčítána absence "normální" postavy, která by alespoň občas cítila radost a štěstí. Já JE tam přesto vidím, zpočátku by tím nejžhavějším kandidátem mohl být Alicin manžel Fabio. Ale i ten se nakonec stává obětí, která se provinila stejně málo jako Mattiova ztracená sestra Michela. Nechtěl vlastně až tak moc, jen "obyčejné" štěstí. Dá se ale něco takové zažívat ve vztahu, který je od počátku založen sice na drobném, ale zásadním předstírání a který je spíše demonstrací, truc-akcí, která měla "potrestat" Mattiu, jenž ale vůbec není schopen tuhle rovinu mezilidských vztahů spatřit, natož tak pochopit a na sebe vztáhnout.

A teď zase kousky originálními slovy:

Alice (o Mattiovi, při seznámení na základní škole):

Ve způsobu, jakým skláněl hlavu, bylo něco, co v ní vzbuzovalo chuť jít až k němu, zvednout mu bradu a říct mu, koukni se na mě, tady jsem.

Vypravěč (o pubertálním, ještě nevinném mejdanu):

Ostatní si tehdy jako první všimli toho, co měli Alice s Mattiou pochopit teprve o mnoho let později, vešli do místnosti a drželi se za ruce, neusmívali se a jejich pohledy sledovaly rozbíhající se trajektorie, ale bylo to, jako kdyby se jejich těla
plynule přelévala jedno do druhého, skrze paže a dotýkající se prsty vznikl mezi nimi společný prostor, jehož hranice nebyly jasně vymezené, a zdálo se, že v něm vůbec nic neschází a vzduch v něm je nehybný, ničím nenarušitelný.

Vypravěč:

Roky na gymnáziu byly otevřená rána, která se Mattiovi s Alicí zdála tak hluboká, že se už nikdy nezacelí. Prošli jimi se zadrženým dechem, on odmítaje svět a ona s pocitem, že ji svět odmítá, a uvědomili si, že v tom nakonec není žádný velký rozdíl. Vybudovali si neúplné a asymetrické přátelství, tvořené dlouhými pauzami a spoustou mlčení, jakýsi prázdný čistý prostor, kam se oba mohli vracet a nadechnout se, když je školní zdi sevřely natolik, že už dál nemohli ignorovat pocit, že se dusí.
Pak, časem, rána dospívání srostla. Okraje kůže se k sobě přiblížily nepostřehnutelným, ale nepřetržitým pohybem. Při každém dalším odření se strup odloupl, ale pak se zase tvrdošíjně utvořil, tmavší a tlustší než dřív. Nakonec nová vrstva kůže, hladká a pružná, nahradila tu chybějící. Původně rudá jizva vybledla, až nebyla k rozeznání od všech ostatních.

Mattia:

Prvočísla jsou dělitelá jen jedničkou a sebou samými. Mají své místo v nekonečné řadě přirozených čísel, mačkají se jako všechna ostatní mezi jinými dvěma čísly, ale jsou vůči nim o krok vzadu. Jsou to podezřelá a osamělá čísla, a proto Mattiovi připadala úžasná. Občas si říká, že se v té číselné řadě ocitla omylem, že tam zůstala uvězněná jako korálky navlečené na niti. Jindy se ho naopak zmocnilo podezření, že i jim by se líbilo být jako všechna ostatní, být jen obyčejná čísla, ale že to z nějakého důvodu nedovedou. Ta druhá myšlenka o něj zlehka zavadila zejména navečer, během chaotického prolínání obrazů, jež předchází spánku, když je mysl už příliš unavená, než by si něco namlouvala.
V jednom kurzu v prváku se Mattia naučil, že mezi provočísly se vyskytují některá ještě podivnější. Matematici jim říkají prvočíselná dvojčata: jsou to dvojice prvočísel, která stojí vedle sebe, vlastně skoro vedle sebe, protože mezi nimi je vždycky nějaké sudé číslo, které jim brání, aby se skutečně dotýkala. Jsou to čísla jako 11 a 13, jako 17 a 19, jako 41 a 43. Když má člověk dost trpělivosti, aby počítal dál, zjistí, že výskyt těchhle dvojic je postupně stále řidší. Naráží na stále osamělejší prvočísla ztracená v tom mlčenlivém a rytmickém prostoru tvořeném pouze číslicemi, a pocítí úzkostnou předtuchu, že dvojice, na něž až dosud narazil, jsou pouhým dílem náhody, a že jejich pravým osudem je zůstat samotná. Pak, když už to chce vzdát, když už se mu nechce dál počítat, neočekávaně narazí na další dvojčata, pevně sevřená v objetí. Mezi matematiky panuje společný názor, že můžeme postupovat, jak daleko chceme, a vždycky tam bude další dvojice, i když nikdo nedokáže říct kde, dokud ji neobjeví.
Mattia si myslel, že tohle jsou oni dva s Alicí, provočíselná dvojčata, osamělí a ztracení, vzájemně si blízcí, ale ne dost,aby se skutečně dotkli jeden druhého. Nikdy jí to neřekl.

Denis (v dospělosti "vyléčený" z dětské lásky k Mattiovi):

Naučil se respektovat propast, kterou si Mattia kolem sebe vyhloubil. Před lety se tu propast pokusil přeskočit a spadl do ní. Teď se spokojil s tím, že může sedět na kraji a klátit nohama ve vzduchu. Mattiův hlas už nezpůsoboval žádný pohyb v jeho žaludku, ale myšlenka na něj byla stále přítomná a měla tak zůstat i nadále, jako jediné skutečné měřítko pro srovnání se vším, co přijde potom.

Alice (o Fabiovi):

Byl tenhle okamžik a byl i nespočet dalších, které si Alice už nepamatovala, protože láska toho, koho nemilujeme, se ukládá jen na povrchu a odsud se rychle vypařuje.

Alice (o Mattiovi, v dospělosti):

Byla si jistá, že on je pořád tam, kam mu párkrát napsala, před mnoha lety. Kdyby se přemístil, nějak by to zaregistrovala, protože ona a Mattia jsou spojeni pružným neviditelným vláknem pohřbeným pod hromadou bezvýznamných věcí, vláknem, které mohlo existovat jen mezi dvěma lidmi jako oni. Mezi dvěma lidmi, kteří jeden v druhém rozpoznali vlastní osamělost.
Naproti ní byl muž, kterého kdysi znala a teď to byl někdo jiný. ... Nebyl to ten Mattia, který se jí usadil v hlavě a stál v cestě všemu ostatnímu, ne naproti ní byl dospělý člověk, který si vybudoval život kolem děsivého jícnu, na sesuté půdě, ale přesto to dokázal.

Alice (po Mattiově [ne-]rozhodnutí):

Damienu Riceovi se zrovna zlomil hlas, než začal zpívat oh coz nothing is lost, it's just frozen in frost.

A ještě odjinud, ale k tématu se snad váže:
J.B.(asi s odkazem na Martina Bubera): Osamělost je pocit, že na mé Já neexistuje žádné Ty.