sobota 29. května 2010

Přečteno: Joanne Harrisová - Jiné světy, jiní lidé (Knižní klub, 2005)


Ani si nevybavím, kdy a kým jsem si pořídila svou náklonnost k povídkám. Naopak vím určitě,kdy se k nim vědomě uchyluji: buď ve mně po přečtení nějakého rozsáhlejšího, složitějšího, se mnou hodně propleteného románu zůstává natolik neuklizeno, že nemám kapacitu pustit se do nové dlouhodobé "read-affair" (a přitom svou posedlost psaným slovem nedokážu udržet nakrátko ani jeden jediný den) anebo chci dát nějakému zatím pro mě neznámému spisovateli spravedlivější příležitost přidat se k mým vyhledávaným.

V okamžiku, kdy jsem si domů odnášela povídkovou sbírku Jiné světy, jiní lidé (zase!? Proč takovýto název, když v originále titul zní: Jigs and Reels?) od Joanne Harrisové, jsem se nacházela dokonce ve společném bodě těch dvou situací. Někde na pozadí mi sice probleskla filmová verze její Čokolády, ale ta byla na můj vkus poněkud moc hollywoodsky učesaná, až přeslazená. Přesto jsem to zkusila, ve snaze dopřát si něco lehčího. Vůbec tím nemyslím, že napsat dobrou povídku je snadnější než napsat dobrý román. A vlastně ani čtení některých povídek, přestože jsou skvělé, není zrovna jednoduché (z poslední doby mi to jasně dokázala třeba druhá česky vydaná knížka Alice Munroové).
Ale ta dvaadvacítka zařazená do první sbírky povídek Joanne Harrisové je jednak většinou skutečně jen párstránková, takže se dá oblouk příběhu sklenout na jedno začtení se, jednak si berou na pomoc dvě diamterálně odlišné, ale srovnatelně funkční "zbraně". Nadsázku, ironii, humor místy i černý (Ošklivá sestra, Gastronomikon, Poslední vlak do Dogtownu, Ročník 1981, Ryba, Místo na slunci, Svobodný duch) a na druhé straně hluboké lidské pochopení, až soucit (v původním, nezdeformovaném pojetí; Hope a Faith jdou nakupovat, Čaj s ptáky, Malá mořská víla).
Nevím, jestli je to tím, že své povídky autorka takhle souhrnně publikovala poprvé, a nedokázala je tedy poslat do světa jen tak bez svého rodičovského doprovodu, ale každá z nich je uvedena alespoň pár slovy popisujícími genezi jejího vzniku resp. jiným krátkým dovysvětlením.
To, že jsou některé z nich založeny na obecné známosti výchozího příběhu - ať už pohádky (v případě povídek Ošklivá sestra, Malá mořská víla) nebo filmové klasiky (Snidaně v Tescu) mi nepřipadá vůbec jako snaha přiživit se na jejich slávě. Naopak všechny variace, nebo spíše odražení se od předloh, mi připadají originální a povedená.
Svět, ve kterém žijí hrdinové těchto povídek mi není jiný a na povídkových knihách je osvobozující jejich uvnitř uložené právo nemuset se líbit úplně všemi zařazenými příběhy.
Kdybych měla vybrat jeden jediný, pak by to byla povídka Čaj s ptáky. Nádherná ilustrace známého faktu, že teprve kvůli druhému dokážeme být aspoň občas a na chvilku lepšími, než bychom ve své osamocené setrvačnosti jinak byli:
Připomínal mi ptáka, kterého jsem jednou zahlédla v provinční ZOO. Malý a na pohled jednotvárný, schoulený ve své kleci v rohu, sotva se pohnul, jako by se omlouval, že přitahuje tolik pozornosti. V očích měl jen věk a smutek. Nápis pod klecí oznamoval: Odchován v zajetí. Spatřila jsem ten výraz ve tváři pana Tamaokiho. Tenkrát jsem ho dobře znala, vídávala jsem ho každé ráno v zrcadle, ve své vlastní koupelně. Někdy - i když teď už ne tak často - ho vídám ještě pořád.
...
Pan Tamaoki mi pokynul, abych se posadila a s lehkostí dlouholetého cviku nalil čaj. Byl to nějaký neznámý nálev, nazelenalý a vonící ostrou, pronikavou vůní. Pan Tamaoki pečlivě nalil tekutinu do malých mističek a bambusovým šlehačem ji zpěnil. Chutnala tak, jak voní posečená tráva: teple a kouřově zeleně. Čas od času na mě pan Tamaoki kývl a usmál se. Žádnou konverzaci nezapřádal; předpokládal jsem, že jeho angličtina nestačí na udržování nenuceného klábosení. Ve vzduchu mezi námi poletovala zrnka prachu. Poprvé v životě jsem se cítila s nějakou jinou osobou zcela uvolněně, v tichu.
Konečně se pan Tamaoki zvedl s úsměvem zamířil do kuchyně a otevřel dvířka lednice. Pokynul mi, abych se šla podívat. Následovala jsem ho.
Skříňka byla plná ptáků. Oranžových, žlutých, zelených, šarlatových. Voliéra ptáků všech představitelných tvarů. ... Všichni byli tiší a strašidelně nehybní.
Když jsem se podívala znovu, uvědomila jsem si, že je to zelenina, kterou každé ráno v půl šesté doručovali pod moje okno, teď vyřezaná a poskládaná do těchto složitých vzorů. ... Muselo tu být více než sto řezeb ze zeleniny, každá pečlivě uložená na polici, čekající, až ji pan Juzo Tamaoki přenese do košíku a odnese jako ozdobu na mísu jasmínové rýže nebo zázvorové krevety, kde ji možná bude krátce někdo obdivovat, nebo si jí spíš ani nevšimne...
Tak tohle bylo tajemství pana Tamaokiho. Tahle voliéra magických ptáků. Společnost, možná, pro někoho, kdo vyrostl v zajetí. Hleděla jsem na ně s údivem a radostí. Snoví ptáci, neschopní létat, bez hlasu, ale překypující barvami.
"Jsou krásní," vydechla jsem.
"Jste příliš laskavá", odpověděl pan Tamaoki, oči mu zářily.
Brzy potom se odtěhoval.
...
Vedle výlevky ležel malý balíček v rýžovém papíře. Roztřeseným hůlkovým písmem na něm stálo mé jméno. Tenký papír byl mezi mými prsty jako uschlé okvětní lístky. Když jsem balíček otevřela, náhle mě v nose ostře, překvapivě zašimrala vůně, vůně jako večer pálení čarodějnic, podzimní ohýnky a střelný prach. Něco se mi drolilo v prstech, uvědomila jsem si, že uvnitř je čaj, japonský zelený čaj, rozřezané lístky plné vůně.
Toho večera jsem si ho uvařila, snažila si vybavit si přesně, jak ho chystal Juzo, páru jsem rozháněla rukou, abych uvolnila vůni. Byl dobrý, něčím uspávající. Měla jsem pocit, že po něm budu dobře spát, možná líp, než kdy dřív. Ráno pozvu svou novou sousedku, nepřátelskou ženu, která nikdy nepronese ani slovo, abych se s ní rozdělila o zbytek balíčku. Možná bude ráda, když ji v ulici přivítá přátelská tvář. Když jsem dopíjela šálek, všimla jsem si, že v pološeru mého pokoje, kde oheň vrhal na stěnu dlouhé červené stíny, vypadala stoupající pára jako třepetající se ptačí křídla, připravená vzlétnout.

Žádné komentáře:

Okomentovat