středa 5. května 2010

Přečteno: Haruki Murakami - Sputnik, má láska


O některých spisovatelích se říká, že celý život píšou jednu a tutéž knihu. Kdo ovšem rozhodne, kdy se jedná o věrnost sobě samému, svému stylu, svému přemýšlení, svému pohledu a kdy naopak jde o vykrádání svých vlastních nápadů resp. snahu opakovat čtenářsky (=obchodně) ověřený model?

Samozřejmě, že udělat to musí každý čtenář sám za sebe, tím, zda je ochotný si přečíst ještě i další knížku takového autora. Já na tuto "fuzzy" hranici narazila u posledně tolik opěvovaného Haruki Murakamiho. A můžu si za to JAKO VŽDY jen a jen já sama. Kdybych odolala lákání rychloobrátkové police a NEpůjčila si "Sputnika, mou lásku" v situaci, kdy ve mně
ještě dozníval Konec světa&Hard-boiled Wonderland, možná bych si ničeho nevšimla a mohla mít k psaní H.M. nekomplikovaně jednoznačný vztah.

Ne, že by byl "Sputnik" knížka špatná. Hned úvodní expozicí si mě k sobě přitáhl a nepustil, dokud jsem poprvé nedošla na konec. Ne snad, že bych si mezi stránky nevložila dostatečný počet záložek, které mě v následném vypisovacím kole měly upozornit, že právě tady je pasáž, kterou chci mít možnost číst si opakovaně. Ne snad, že bych nad tím významově "rozeklaným" koncem v duchu nepronesla "právě takhle to mám ráda". (Pro mě je použití přítomného času v poslední kapitole výrazem sobě samému rozumem podkládané naděje učitele K., že k tomu vytouženému "velkému obratu" ještě někdy přece jenom dojde, přestože všechna dosavadní fakta tomu protiřečí. A po té bolestné zkušenosti absolutní ztráty by najednou ten velký obrat nemusel znamenat ani to dříve vzývané přestoupení na vyšší - nebo právě nižší? - hladinu důvěrnosti. Najednou by úplně stačil prostý návrat Fialky na "tuhle stranu světa".)

Tak co si tedy vlastně stěžuju? Zádrhel je v tom, že jsem si někde v první pětině náhle začala uvědomovat, že tenhle postřeh, tuhle myšlenku, tento detail jsem už v některé jeho předchozí knížce četla. A znáte to, jak jednou něco nakrmíte svou pozorností, už nedokážete zabránit tomu, aby to nezačalo žít svým vlastním životem. Takže se pod vlastním čtením najednou začal odehrávat proces dělání čárek a na to by nad originální knihou neměl "zbývat čas".

Vůbec autorovi nevyčítám, že hrdinové jsou opět lidé z okraje. Nemyslím okraj spoolečenský - jejda, to je ale pěkný překlep, ten tu rozhodně chci nechat!-, ekonomický (to snad neplatí ani o "nejníže postavené" Fialce, která se tam navíc sama postavila svým rozhodnutím - z důvodu věku a romantického okouzlení beatniky a Jackem Kerouackem obzvláště naprosto pochopitelným - revoltou), ale spíše okraj psychologický.
Moc hezky to vyjádřil J.B. v jednom z rozhovorů "Spisovatel přece nemusí napsat všechno, stačí, když dobře napíše to, co zná." To slovo "dobře" je důležité, k tomu se sama Fialka pokoušela propsat svými z přetlaku chrlenými dílky.

Jde mi spíš o to, že jsem v určitých pasážích cítila, jako by bylo potřeba dodržet
"plánovaný" rozsah stránek a že nejjednodušším způsobem bylo použít střípky už jednou použitého. Pár příkladů?

Motiv průvodce na cestě (objevil se už v Kafkovi na pobřeží), krátkodobého vzplanutí věkově výrazně "odstoupených" partnerů (Norské dřevo, Kafka na pobřeží), muž vařící ženě (všechny mnou doposud přelouskané knížky :-)), jediné následné náhodné a letmé setkání na ulici (s Izumi v Na jih od hranic, na západ od slunce, zde Mjú v tmavomodrém autě na křižovatce), sektorování lásky na tu tělo-saturující a tu pravou (Norské dřevo, Za jih od hranic, Konec světa ...), motiv spisovatelského psaní jako způsobu hlubokého uvědomování si (Norské dřevo), devastující vliv ztráty rodiče - speciálně matky - v ranném dětství (Kafka na pobřeží).

Jistě, na vině může být české vydávání Murakamiho románů v jiném pořadí, než byly napsány a publikovány v originále. Co bylo napsáno jako příprava, odrazový můstek, může v opačném pořadí čtení vypadat jako sebe-plagiát.

Při čtení o nejzakopanějším (že by jen z mého pohledu?) psu celého příběhu jsem si vzpomněla na tento útržek z A. Schopenhauera:"Člověk může dělat cokoli, co chce, ale nemůže chtít, aby chtěl". To platí jak pro vztah Fialky vůči učiteli K., tak "na oplátku/za trest(?)" vztah Mjú k Fialce.

Ale protože jsem člověk raději chválící než vyčítající, chci ještě vypsat jak se autorovi povedlo přesně dosvědčit, co s člověkem (jeho hranicemi, jeho ustrojením) udělá takové osudové zamilování se:
Cítím se skoro, jako by mě něčí ruce rozebraly na kusy a pak zase ve velkém spěchu složily zpátky, zatímco já samotná tvrdě spala. Ať se obhlížím, jak se obhlížím, jsem to pořád jenom já, cítím se ale nějak jinak než obvykle. Jenomže si zároveň ani nedovedu vzpomenout, jaké to vlastně bývalo "obvykle". ... Pořád si prostě nesvedu zvyknout, že já, která jsem právě tady, a já, jak o sobě samé přemýšlím, jsou vlastně jen jedna a ta samá osoba. Když to řeknu ještě jinak, mám pocit, že bych tu vlastně ani nemusela být.


A stejně tak, jak člověku pomůže, když má někoho, komu věří natolik, že mu něco tak intimního může svěřit:
Zdá se, že jak ti tu takhle píšu, stačil ten "zvláštní pocit, že jsem rozložená na kusy", o něco zeslábnout. Už mě tolik netrápí. Cítím se přesně tak, jako kdybych po strašně dlouhém nočním telefonátu s tebou vylézala z budky. Máš snad doopravdy takovou moc?

A do třetice všeho z kontextu vytrhnutého:
"Podívejte, když někoho trefí kulka, vždycky teče krev". Mám tu repliku moc ráda. Možná proto, že je tak hluboce zakořeněná v realitě. Přijímá složité a neoddělitelné jako složité a neoddělitelné.


Myslím si, že v románu zmiňovaná symbolická krev, kterou musíme pomalovat kosti v branách svých měst, aby získaly svou magickou schopnost obrany a ochrany našich vnitřních prostor, musí být vždycky a jen ta naše vlastní.

Podle svědectví těch nejen čtenářsky pokročilejších je Murakamiho další knížka Afterdark hodně odlišná, ale já si dávám bobříka nečtení aspoň na půl roku. Jenomže ... a vracíme se zpět k tématu Sputnika: Je to ještě ta čistá, pravá láska, když ji začínáme rozumem řídit a plánovat?

Žádné komentáře:

Okomentovat