Přečteno: Arthur Machen - Otevření dveří (Aurora, Praha 1999), Vnitřní světlo (Aurora, Praha 1993)

Kolikrát musí podnět zaťukat na okno člověčí pozornosti, aby se dovtípil a otevřel?

Jméno Arthura Machena ke mně poprvé dorazilo na loďce mého neskonalého obdivu k tvorbě řezbářů a sochařů Martiny a Jiřího Netíkových . V roce 2007 se zúčastnili sympózia ve velšském Caerleonu, Machenově rodišti, a Jiří se inspiroval jednou z jeho nejproslulejších povídek Velký Bůh Pan.

Podruhé sehrála poněkud obskurní společnost obdivovatelů (nebo jen sběratelů?) Machenova díla svou skromnou, ale pro děj důležitou, roli v románu Všechny duše Španěla Javiéra Maríase .

Pak nechal Martin Němec v povídce - přímém přenosu jedné divadelní zkoušky - s názvem Hřích hlavního padoucha (nazývá ho sice Mistrem, ale ... nevěřme všemu tištěnému...) vyslovit následující repliku:

Můj přítel Machen v jedné své knize napsal asi toto: "Hřích sídlí ve vůli pronikat zakázaným způsobem do jiné a vyšší sféry. Pak pochopíte, proč je tak vzácný." A v jiné části toho textu píše něco v tom smyslu, že hřích je hluboce proti přírodě. Slyšíte? Hluboce! To je důležité slovo!

A to už mi začalo být podezřelé. Je-li A.M. i sepisovatelem doslovu k jednomu z českých výborů jeho povídek považován za nejenom zapomenutého, ale přímo přehlíženého autora, pak už tohle trojí náhodné vyplynutí před mýma očima asi nese nějaký význam.

Kritériem zařazení povídek do obou výborů prý mělo být hlavní téma. Zatímco Otevření dveří má obsahovat povídky mystické, Vnitřní světlo pak ty hororové. Osobně ale v nich vůbec žádnou ostrou dělící linii nevidím. Arthur Machen by jen stěží mohl být označen za tvůrce akčních thrillerů. Při nesoustředěném čtení jednotlivých povídek můžete mít dokonce pocit, že se vlastně nestalo vůbec nic. Naprosto největší prostor je věnován popisu prostředí, v němž se příběh udál. Ani dialogů moc nenajdete a charaktery hrdinů jsou taky naznačeny spíše zařazením do určité společenské vrstvy a nanejvýš tak ještě popisem jeho běžných každodenních činností. Ale pak stačí jen pár slov... Opakovaně jsem si po čtení připomínala povídky Antonia Tabucchiho ze souboru Pohled z druhé strany.
I v nich jako by se nic nedělo, nebo přesněji, všechno jako by se dálo jenom pod povrchem a je na nás, abychom se dohadovali. Jenomže Machen takhle psal téměř o sto let dříve. A hlavně, většina jeho zmínek o zázracích, tajemství či zlu spočívá v konstatování, že vypravěč jej uviděl. A vlastně už skoro nic navíc. Žádný naturalismus, žádně explicitní popisy. Doslov v jedné z knih to připisuje času vzniku těchto povídek, v té době se opravdu psalo v mnohém jinak, než se smí (tj. musí, chcete-li prorazit=prodávat) dnes. Ale co když Machen jako jeden z moudrých vyznával ono cimrmanovské "my nesmíme ani naznačovat?"

Co mi tedy přetrvává? Určitě povídka Velký návrat. O dobru, které je tak velké, že může do života vstoupit asi jenom výjimečně a zvenčí. Ze stejné povídky pak termín "ym mharadwys".

Naděje, že byl-li zázrak možný v Holbornu, pak proč by ... aspoň ten zdánlivě malý a všední ... Na tohle vždycky myslívám, když ještě před východem slunka čekávám na zelenou v ulici, která se lehce zvedá k východu.

Polechtaná ješitnost z nálezu, že někdo znalejší než já už kdysi zapsal do slov "zásadu skládačky", jíž věřím i já sama.

Stejně hluboce jako zážitky z povídek mi ale zůstává jedna na první pohled nevinná větička z doslovu Michala Peprníka. Pro pochopení je asi nutný ale citát obsáhlejší:

... na přelomu léta a podzimu 1899 dosáhl [Machen] pomocí určitých praktik, jež blíže nikdy nevysvětlili, mystického stavu osvícení, kdy v jeho mysli došlo "k jedinečnému uspořádání světa", jak to popisuje v druhém díle pamětí Věci blízké a vzdálené (Things Near And Far, 1923). Ve vzduchu cítil vůni kadidla, připadal si, jako by kráčel zpěněnou stezkou, jež ho někam unášela, obrazy v pokoji se chvěly, jako by se měly rozpustit a navrátit do stavu chaosu. Poté ho prostoupil pocit absolutního pokoje a klidu, jako by všechny rány a bolesti byly najednou vyléčeny, a cítil nevídané, nekonečné potěšení. Tento stav mu vydržel po celý podzim a zimu 1899 a pak pod tlakem každodennosti začal ustupovat. Machen tento prožitek přirovnal k účinku svatého grálu. ... Když vyprchaly poslední ozvěny mystického stavu, osmatřicetiletý Machen podnikl v roce 1902 něco naprosto něčekaného. ... Přidal se k herecké kočovné společnosti.

"Pod tlakem každodennosti?"Vždycky jsem si myslela, že ti, kteří dojdou osvícení už o svoji vyrovnanost nepříjdou. Bylo to snad v Machenově případě proto, že použil nějakou "urychlující" techniku?

Snad to nebude "zaúčtováno" jako rouhání, ale v onom druhém, údajně hororovém svazku, mě rozesmála "teorie nepravděpodobnosti":

...řídím se teorií nepravděpodobnosti. Dejme tomu, že stojím na schodech svatopavelského chrámu a vyhlížím slepce, chromého na levou nohu, až půjde mimo. Je zřejmě nepravděpodobné, že po hodině čekání spatřím takovou osobu. Čekám-li dvě hodiny, zmenšuje se nepravděpodobnost, ale je dosud ohromná, a čekání po celý den může přinést jistou možnost úspěchu. Ale dejme tomu, že zaujmu totéž postavení den po dni. A týden po týdnu, chápete, že se nepravděpodobnost ustavičně zmenšuje - že je den po dni nepatrnější? Nevidíte, že dvě čáry, které nejsou rovnoběžné, se postupně k sobě přibližují, jak postupují stále blíže k styčnému bodu, až se konečně setkají, a nepravděpodobnost docela zmizela? (povídka Rudá ruka)

Stačí tedy opravdu jen svá přání příliš brzy neopouštět? Čili zůstat jim věrní?
A co když si přejeme něco, co ani pro nás samotné není "dobré"? Anebo přímo toužíme po průniku rovnoběžek ne až v nekonečnu, ale už "teď a tady", dokud tu jsem my sami? :-)

A zdá se, že machenovská "breadcrumb trail" pro mě ještě nekončí. Jako jednoho ze svých inspirátorů ho jmenuje (ve vskutku tep akcelerujícím seznamu) americký spisovatel, skladatel, textař, zpěvák, muzikant, schopný sebe-promotér(a přesto zdá se bezprostředně plachý člověk) Rich Shapero, na jehož tvorbu jsem narazila přes... Ale to by už byl zase jiný příběh... Mohl by se jmenovat třeba Chvála kamarádství (a hyperlinku). Možnost pro příště?