Přečteno: Yann Martel - Pí a jeho život(ARGO, 2004)

Hraju sama se sebou takovou hru. Během roku si tipy na knížky zapisuju na zadní stránky papírového diáře, ale jen velmi výjimečně je nalistuju před knižními regály. A pak ..., většinou právě v tomto období, když si zakládám diář pro další rok ..., vytáhnu tu hromádku už zdánlivě zbytečných ("nepoužitečných") bločků a s chutí přeškrtávám vždy aspoň pár knížek, které se mi dostaly do rukou a před oči jinou cestou. Tahle na mě měla políčeno už od roku 2006. Anebo já na ni ?

Mezinárodní proslulost tohoto příběhu dorazila až do jezevčí nory, takže jsem ještě před otevřením knížky přesně věděla, kdo je Richard Parker, ale nepředstavovalo to vůbec žádnou překážku či čtenářskou újmu. Stejně jsem docela nedávno načapala samu sebe při tom, že čtu převážně knížky, kde spíše než o to, jako "to" dopadne, jde o to, jak "to" letí.

Přestože je vyprávěn příběh velmi výlučný, přesahující obecnou lidskou zkušenost a vyhroceně krutý, prostupuje jím cimrmanovský nebo spíše vyskočilovský humor - za všechny pasáže jmenuji třeba kapitolu, ve které se panové Kumár a Kumár každý po svém rozplývají nad zebrou v ZOO.

Jména vůbec jsou jedním z pilířů, kterými je kniha podepřena. Z textu vybírám větu, z mého pohledu dokonalou:

"Mým jménem příběh o mém jménu nekončí".

Neodpustím si v této souvislosti propašovat sem citát od mého oblíbence Alessandra Barrica. Tematicky by se k Pí a jeho životu sice blíže přimykal novelou "Oceán. Moře", ale tohle napsal do svých Hradů hněvu:

"Věcem, které děsí, se vždycky dávají jména, jak dokazuje skutečnost, že lidé mají pro jistotu hned dvě."

A ještě jednu jedovatost za sebe: svá reálná jména dostáváme (většinou), ale spisovatel jména svých knížek resp. jména jejích hrdinů či hrdinek vědomě a úmyslně volí. Někteří nám právě jimi možná chtějí něco napovědět. A ti, kteří chtějí prorazit resp. vydělat, volí jména svých knih tak, aby zneužili našeho podvědomí resp. jen matného povědomí.


Jak byste volili vy, kdybyste se museli rozhodovat: Raději s potenciálně smrtícím protivníkem nebo v naprosté samotě?

Souhlasím s panem spisovatelem, že zkušenost je nesdělitelná a my si málokdy uvědomujeme, čím (a jak) ubližujeme: dvojice japonských vyšetřovatelů v závěru knížky mluví o svém "umírání hlady" (protože od snídaně už přece uběhlo tolik hodin!) před bývalým trosečníkem, který hlady nezemřel jen díky tomu, že se přinutil zapomenout všechny své civilizačních zhýčkanosti. Co na tom, že používají své mateřštiny, které Pí nerozumí. Jednou vyslovené se přece zapisuje do světa bez ohledu na jazyk...

Trefná je i variace na Hamleta:

"Poznat a být zklamán, nebo nepoznat - toť otázka !"

Některé věci, situace a lidé nás poznamenají natolik, že už se budeme vždycky chovat tak, jako bychom POŘÁD setrvávali v jejich moci, vlivu, dosahu. A oni/y přitom už dávno jsou někde jinde.

Tenhle příběh má hned dva dobré konce, přesto v hlavním hrdinovi zůstává po Richardu Parkerovi nikým jiným neutěšitelný smutek:

"Plakal jsem, protože mě Richard Parker opustil tak lhostejně a neobřadně. Je hrozné, když někdo zpacká rozloučení. Jsem člověk, který věří ve formu, v harmonii řádu. Všude, kde je to možné, musíme dát věcem nějaký smysluplný tvar ... V životě je důležité věci řádně uzavřít. Jen tehdy dokážeme nechat toho druhého jít. Jinak vám v duši zůstanou slova, která jste měl říct, ale nikdy je nevyslovil, a srdce vám navždy sevře lítost. To zkažené rozloučení mě trápí dodnes. Kéž bych se na něj ve člunu ještě jednou podíval, trochu ho vyprovokoval, aby si mě všiml."

A nakonec mé oblíbené téma kontextu, autorství a interpretace:

"Vyprávěním se přece ze všeho stává příběh. Copak není vyprávění o něčem, co jsme zažili, a vlastně i používání slov ... už samo o sobě dílem naší tvořivosti? Copak svět nevytváříme už tím, že se na něj díváme? Svět přece není jen takový, jaký je. Je i takový, jaký jej vidíme a chápeme, nebo ne? A tím, že svět nějak chápeme a vidíme, do něj také něco vnášíme, nebo ne?"

Tenhle zápis věnuju Vám, kteří máte odvahu a sílu věřit "těm lepším příběhům".