středa 27. ledna 2010

Přečteno: Rubem Fonseca - Černý román a jiné povídky (ARGO, 2001)

Asi to už fakt s těmi jmény přeháním: je to pár měsíců, co jsem se s jedním na patře probudila a naprosto nevěděla, kam ho zařadit. Ještě že jsou některá hledání v dnešní době TAK jednoduchá! Je-li tedy Rubem Fonseca jeden z nejznámějších brazilských spisovatelů a zároveň věřím, že slova a obrazy, kterým se podaří přejít nejistou hranici mezi spánkem a bděním opravdu není radno ignorovat, pak jsem se (netypicky) vůbec nemusela ptát "A co já s tím?".

Rozhodování se nakonec smrsklo do jednoduché volby: román nebo povídky? První nahlédnutí cestou kratší formy se mi už několikrát osvědčilo, tak bez váhání: B je správně! A z rozhodnutí, zpětně označeného jako dobré, se vyklubal výlet za hranice mých čtenářských preferencí a to dokonce výlet paradoxně osvěžující.
Takhle drsnou literaturu normálně nevyhledávám. Proč bych měla o světě, kde vztahy jsou ryze účelové, identity téměř výhradně převlečené a naděje je dávno zapomenutý pojem, ještě i číst, když se reálný svět takovým opravdu může zdát být (hlavně mediálním pohledem - viz třeba povídka Osamělá srdce)? Ze dvou důvodů: jednak ve většině z osmi povídek autor tu drsnost vyvážil něčím, co mi dovolilo "odpustit" ji. Druhak se mi při čtení často otevíraly vzpomínky na "mé" lidi, situace a už přečtené knížky. Pokaždé, když se mi podaří na chvíli si uvědomit, jak ty události dosedají na zatím neobsazené body mřížky, pocítím vděčnost pavoukovi, který pro mě tuhle záchrannou síť souká. Bez ní si netroufám ani na chodník, ne tak na lano napjaté ve výšce. Ale po čase, bohužel žalostně krátkém, je ze mě zase ta obvyklá nepoučitelná nevděčnice.

Ilustrace prvního: povídku Placebo bych asi nepřijala, kdyby nekončila závěrečným kouzelným odstavcem o velmi speciální hodinářské zakázce. Absurdita myšlenky,
že na získání času je potřeba projevit doposud s pohrdáním odmítanou trpělivost a bez protestu čekat, mě baví i zpětně. Jenom ... mé obvyklé pochybovačství ... jak dlouho tomu náhle polepšenému vydrží onen v názvu zmíněný placebo efekt?

Povídka Pohled dovádí úvodní řečnickou otázku: "Může jediný pohled změnit člověku život?" k naprosto absurdnímu autokanibalistickému finále.

Ilustrace druhého: nejkratší (slovo "koncizní" jsem se taky naučila až na přebalu právě této útlé knížky) povídka Hrdost. Zrcadlovou (nebo spíše pozitivní, v povídce hraje důležitou roli barva černá, ve skutečně prožité chvíli to byla bílá barva vany a dlaždiček v koupelně :-)) verzi tohoto příběhu mi jednou vyprávěla pro mě velmi významná dáma. Takže, kdybyste někdy náhodou ztratili dech ne obrazně ale doslovně, pak vězte, že je potřeba nikoliv marně se snažit vzduch vdechnout, ale naopak VYDECHNOUT!

Nebýt toho, že jsem jednou pro kamarádku digitalizovala Srdce temnoty, nevěděla bych, čí že to deník nám Fonseca podvrhnul ve své povídce Plameny ve tmě, aby ilustroval, že (nejen) mezi spisovateli se druhému úspěch neodpouští.

A tenhle odkaz na skutečně žijící a píšící osoby a jejich díla není ojedinělý, možná že úplně jiný zážitek z povídek by mohl mít ten, kdo je lépe než já obeznámen s bio~ a biblio~grafií anglicky píšících autorů 20. století. A vůbec okolo psavců a psaní se děje točí velmi často.

Třeba v titulní povídce Černý román. Ta mi jedním z motivů (jak pošetilé, protože nebezpečné, je ždímat z druhých jejich tajemství) připomenula zase román Javiera Maríase Srdce tak bílé nebo film Tomáše Hubáčka Návrat do červeného města. A z rozdílu temnosti tajemství mužských a ženského - alespoň tedy promítnutých v hlavních postavách - je mi smutno pokaždé, když o povídku jenom zpětnou myšlenkou zavadím. Vážně nás takové vidíte? Anebo ještě hůře: Vážně takové jsme?

A co když to všechno byla jenom obálka, z níž na mě měla vykouknout tahle jediná věta:
"Některé věci se neodpouštějí ani těm nevinným." ?

Žádné komentáře:

Okomentovat