Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2010

Vyposlechnuto: Daniela Fischerová - Nevděčné děti, ČRO3-Vltava

Neznám nezdolnější setrvačník, než je polechtaná ješitnost. A je fakt jedno, jestli mužská nebo ta druhá... Před pár lety se mi zmínila teta, že v nočním rádiu slyšela jednu z krátkých povídek Daniely Fischerové a že by ráda knížku " Jiskra ve sněhu " měla doma. V jí dostupných knihkupectvích byla už dávno vyprodaná, tak jsem coby rodinný rekordman v písmenkožroutsví byla požádána já. Nakonec mi nezbylo než napsat přímo do nakladatelství Vyšehrad, protože ani "má" kamenná, ani internetová knihkupectví tehdy žádný výtisk nenabízela. No a protože poštovné se pro jednu knížku skutečně nevyplatí i já si tu knížku pořídila, přestože jsem před tím od Daniely Fischerové nečetla nic, slovy NIC. Už po prvních pár stránkách jsem zjistila, že jsem našla, co jsem ani nehledala. Od té doby se snažím neminout žádnou příležitost cokoliv si této od autorky přečíst nebo poslechnout. Skutečně neznám moudřejší dámu, které bych dokázala porozumět. Minulý týden vysílala Vltava premiéru

S.Zhlédnuto: Zachraňte Edwardse (Dagmar Smržová, Febio, HBO, 2010)

Informace se už dávno staly nejcennější komoditou, ale já se v posledních měsících učím říkat: Já to nechci vědět! Vždycky ale nemáme možnost se rozhodnout, jestli něco chceme nebo nechceme vědět... O tom, že moje kolegyně má maličkou, těžce nemocnou vnučku, která se narodila přesto, že to její rodiče věděli už v průběhu těhotenství, jsem se dozvěděla "jen tak na okraj" jiné zprávy - té nejradostnější. Když se před pár měsíci narodila její druhá vnučka, Amálka. Neradostnou informaci jsem kdesi uvnitř sebe hluboko zapouzdřila, neodvážila jsem se něco dalšího zjišťovat nebo dokonce se ptát. Takže jsem úplně přesně nepochopila, co bude námětem filmu, na jehož předpremiéru mě ona kolegyně zvala slovy: "...film o té naší Juliánce..." Jenomže pak se na nástěnce objevil graficky velmi pronikavý plakát z dílny Tomáše Padevěta (jakmile přestal být aktuálním, okamžitě jsem si ho z nástěnky ukradla)a i místní tisk se předpremiéře časosběrného dokumentu Zachraňte Edwardse a tí

Vyposlechnuto:Longital - Teraz(Slnkorecords,2010)

Obrázek
Psát o CD ještě v den, kdy oficiálně vychází, by pro ne-novináře byla pěkná troufalost. Ovšem já už v pořadí čvrté společné album dvojice Shina Lo a Dan Salontay poslouchám dobrý týden. Podruhé se totiž bratislavští Longital rozhodli svým příznivcům dát streamově "do placu" novinku v plném znění a ne jen v obvyklých několikadestivteřinových ukázkách. Nezasvěcenému by se mohlo zdát, že takové jednání je přímou cestou do hladu, ale... Možná, že i tohle gesto přispívá k ochotě fanoušků zaplatit si audio či .mp3 verze téhož, přestože na webu si je mohou bez omezení libovolně přehrávat. Jednak tím vyjadřují své uznání jejich originální tvorbě a návdavkem pak získávají krásně graficky provedené booklety. Ten aktuální opět vychází z grafik polského výtvarníka, který si říká Pio . Na rozdíl od puristicky černobílého provedení předpředposledního CD Výprava je Teraz vysláno do světa v širší barevné paletě. Ale nečekejte retušované obrázky jak z lifestylových magazínů. V jednoduchosti,

Zůstalo za nehty z prázdnin: Září Zlín-Opuka-8(=Osmička)

Obrázek
(marná a pozdní náhrada nespuštěného potlesku) V průběhu života si většina z nás shromáždí hrstku cizích argumentů, o které se pak k marnému uvztekání svých pravidelnějších příjemců opírá. K mým nejoblíbenějším patří kdysi náhodně v rádiu zaslechnutý výrok jakéhosi psychologa, že je naprosto "fyziologické", když se člověk na určitém stupni svého posluchačsko-muzikálního vývoje zastaví a všechno, co přijde "pak", už pro něj prostě HUDBOU není... Dlouho jsem si myslela, že elektronická muzika už pro mě nemá příběh a náladu. Při rodinných generačně-akustických masážích jsem (samozřejmě marně) argumentovala tím, že v téhle muzice neslyším nic než schéma, opakování a studený zámysl. Pak jsem ovšem poznala bratislavské Longital (vlastně tehdy si ještě říkali Dl'hé diely). Duo, které Xi-Di-Nima a Lemur Jazz Mutanta používají z mého pohledu velmi organicky. Jako prodloužení své pódiové čtyřručnosti a současně jako faktor násobící čas v písničkové tvorbě, i když zá

Kolonizace pracovního "doma"

V pracovní části mého času došlo k určité změně. Formální, ale pro tu, která vyznává důležitost detailu, svým způsobem důležité. A snad proto, že se to stalo v souběhu s dosavdním vrcholem léta, kdy se mi díky světlu, teplu, kolu, volnu a vodě žije podstatně lehčeji, otrnulo mi. Otrnulo=začala jsem být i v té práci troufalejší. Dokonce jsem si předem vypsala takovou mini-mezi-prémii. Slíbila jsem si, že když k tomu dojde, oslavím to sama se sebou tím, že si tam koupím novou čajovou konvici, abych si i v práci mohla vařit čaje hodné toho jména a ne jen pytlíkáče. Jak už to u takovýchto mých impulsivních nápadů bývá, když je neproměním v čin okamžitě, nadšení vyprchá v přímé úměře k odstupu výplatního dne. Ten obchod k tomu vlastně vůbec nebyl vhodný, ale zato do cesty je mi denně stavěný. Nejprve jsem si do košíku přidala klasické "laboratorní sklo", v němž se rozvíjející se čajové lístí pěkně pozoruje, ale potom si všimla v dolním regále konvičky (přesněji, celého čajového so

Malé absurdity: Díl čtvrtý - Bylo, není, nebude

Obrázek
Bylo, opravdu BYLO, ale bohužel už dávno tomu, co jsme si posílali slovní fotky. Tedy (marné) pokusy popsat slovy to, co se nám nepodařilo vyfotit. Třeba proto, že jsme neměli u sebe foťák, nebyli jsme dost pohotoví, nebo nebyly vhodné světelné podmínky, záběr se nezdařil (a nedal se zopakovat), celek se nevešel do objektivu anebo (a to bývával především můj důvod) protože v ten okamžik stud bránil vytáhnout fotoaparát a cvaknout. Dnes jsem si na ten terminus technicus vzpomněla v už typicky myšlenkově nejplodnější části dne (tj. na kole cestou z/do práce). Podle zákona gradace bych teď měla nabídnout tři takové fotky, ale příkaz doby (jen žádné dlouhé nebo citově zatížené kecy!) velí jinak. Popíšu jen dvě (ale na oplátku mně přiměřeně dlouze :-)) Záběr č.1: Vracím se ve tmě sobotní noci skrz celé nedaleké městečko, protože mi samozřejmě ujel poslední vlak a připravuju se na to, že i tu zpáteční cestu budu muset absolvovat pěšourem. Jsem hysterická poplašenka i za denního světla, ne ta

Malé absurdity: Díl třetí - Studánkový

Obrázek
Kousek "za naším", v lese, je tradiční poutní místo zvané Svatá voda , oficiálně Kaménka (ale zkuste se zeptat domorodce na cestu k tomuto cíli a uvidíte :-)). Trasa k němu je vyznačená z několika stran a po úvodním stoupáku už je to příjemná procházka, která se dá absolvovat třeba i s kočárkem nebo na kole. Je to častý cíl výprav místních i vzdálenějších poutníků a výletníků, dokonce opředený pověstí o tom, že zde křtili a kázali Cyril a Metoděj. I já tam byla nepočítaněkrát. Některé cesty zůstávají nezapomenutelné. Jako třeba ta, když tam (a zpět) Lucie a Jana došly poprvé po svých. Nebyly jim ještě ani celé tři roky, každá měla na zádech ten nejmenší z baťůžků a já se celou cestu jen vrtěla jak na obrtlíku a střídavě volala do příslušného směru: "Janičko, počkej" a "Luci, pojď už". Anebo ta se S.,J. a Chelsea, která už bohužel navždy bude patřit do kategorie nezopakovatelných. Včera jsem se tam vypravila zkontrolovat, v jakém stavu jsou pěšiny po deští

Malé absurdity: Díl druhý - Tři minuty v ráji

Obrázek
Ani při pátku se mi nepodařilo odrazit se z práce natolik včas, jak jsem si ještě ráno představovala. Doma jsem byla už blízko podvečeru, ale nezopakovala jsem včerejší chybu a po krátké servisní přestávce znovu nasedla na kolo a zajela se okoupat. Ozdoby pláže už byly dávno v čudu, všechny oči dost daleko, tak jaképak rozpaky. Voda téměř plavcůprázdná, čistá, teplá tak akorát. Po nějakých sto tempech už člověk (nebo aspoň já )cítí, jak z něho odpadávají všechny smutky a bolístky a najednou jako by se znovuzrodil prvotní klid, rovnováha a čistota. V (jistěžě marné) snaze udržet si ten pocit co nejdéle zamířím až k protějšímu břehu. Tam se u mola chytím jednoho "očka" pneumatikového nárazníku a pokračuju v bytí tam, kde bych sice být chtěla, ale nejsem. A do toho zazní důvěrně známý zpěv. V prvním okamžiku jsem vážně netušila kdo a kde jsem, ale za pár vteřin se jako obvykle situace přísně logicky vysvětlila. To si jen místní country kapela snaží nastavit svou aparaturu (a n

S.Zhlédnuto: Divadlo na vodě: Mašíni - cestou samurajů

Obrázek
Měla jsem k dispozici pár hodin dělící noc od svítání, uličky jednoho krásného města, žijícího ten týden ve zvláštním režimu, svoje nohy a hlavu k tomu, abych si prochodila a propřemýšlela slova, která ráno napíšu kamarádovi, který mě naprosto zaskočil jedinou větou v našem poměrně (a netypicky) dlouhém telefonickém rozhovoru. Ať jsem se snažila začít se na věc dívat z kterékoliv strany, vždycky jsem skončila u obecně uznávané pravdy, že nejkřehčí "věc" na světě je důvěra. Jenomže, to je řeč o důvěře zklamané, porušené. Pokud je ale důvěra pomalu budovaná na základě vlastní zkušenosti a dobře oboustraně opečovávaná, pak naopak může být tím lanem nejpevnějším. Jak jsem se dostala k letním představením brněnského Divadla v sedm a půl jsem podrobně vylíčila už vloni . A myslím, že moje nadšení z něj ten zápis odráží naprosto prokazatelně. Takže letos jsem začala na jejich diskusním fóru dotazem otravovat hned jakmile jaro přislíbilo, že by mohlo mít i následníka. A kupodivu po p

S.Zhlédnuto: Afghánistán - hrdost a odvaha(Herbert Slavík, prap.Daniel Hlaváč a jmény nekompromitovaní fotografové 601. skupiny speciálních vojsk AČR)

Vezli jsme kamaráda pod hrad L., jako poděkování za to, že se improvizovaně nechal vytáhnout z vlaku, abychom spolu mohli být aspoň na pár desítek minut, nemáme totiž těchto přímých příležitostí zase tolik. Projíždíme rozpáleným městem a naši pozornost upoutají venkovní výstavní panely umístěné v parčíku na nábřeží. V hlavě mi okamžitě šlehne vzpomínka na jinou venkovní fotovýstavu Yanna Arthuse Bertranda , kterou jsme spolu procházeli na Kampě asi před třemi lety (a v ploskách chodidel ten pocit, kdy jsme se bosky procházeli po mapě světa v vlaječkami zobrazujícími přesné lokace pořízení jednotlivých snímků, Gulliverka v Irsku...). To není určitě jen tak samosebou, takže v následujících dnech se snažím zjistit, o jakouže výstavu se jedná tentokrát. Googluji špatně, z plochy počítače zjistím virtuální nic. Přesto(=právě proto) mi to nedá pokoje, něco mě tam táhne. Rozhodnu se obětovat tomu zjištění jednu přespolední povinně strhávanou pauzu. Jen...zase ta logistika...vzít si s sebou f

Z cest(y) + Vyposlechnuto: Karolína Kamberská(26.7.2010, Šachova synagoga, Holešov)

Obrázek
Tuhle jsem zaslechla něco málo z už-sólového repertoáru Karolíny Kamberské a dost se mi to zalíbilo. Když jsem zjistila, že brzy bude hrát v rámci Týdne židovské kultury v holešovské Šachově synagoze , bylo rozhodnuto, že se tam vypravím stůj, co jeď. Táhla mě tam před dvěma lety nasátá atmosféra koncertu Ridiny Ahmed. Tenkrát to totiž bylo absurdně krásné: Sedím si v synagoze, ukrytá v rohu na plastové židli, obloukovým oknem se dívám na únikové schodiště místního domu pro seniory a poslouchám Ridinu, jak jako přídavek dává spirituál Sometimes I Feel Like a Motherless Child a pak vyjdu ze dveří a tam Ridinin partner na rukou nosí jejich několikaměsíční mimino, které se hlasitě dožaduje svého nezpochybnitelného práva na maminku. Během dne ustal déšť, slunko vysušilo kaluže, takže jsem se nemusela vázat na veřejnou dopravu a mohla vyrazit na kole. Zpočátku všechno probíhalo v naprostém pořádku. Cestu autem znám, bicyklové nábližky/vyhýbačky hlavní cestě jsem si osahala při cestách

Malé absurdity: Díl první - Dešt(n)íkový

Od té doby, co mám tzv. sociální sítě jako pracovní úkol, pořád přemýšlím, jestli něco nedělám špatně, když tu sázím jeden zápis delší než druhý. A taky ta moje promořenost patosem a odkápávající emoce...prostě nejdu s dobou. Žádá se stručnost a hlavně hláškovitost! A tak ve mně dnes uzrálo rozhodnutí zavést novou rubriku (sama jsem zvědavá, jak dlouho mi to odhodlání vydrží a jestli se budu schopná vtěsnat do znakového limitu :-)) O deštnících a trhlém (samozřejmě v realitu neproměněném) nápadu Nejsme v rodině příliš dárkově nápadití (čti: jsme líní přemýšlet), takže je celkem běžné, že se vzájemně ptáme, co by si ten, který je právě v kalendáři zatržen, čili má porozeniny (krásný novotvar, zdůrazňující, že náš aktivní podíl na této životně důležité události je vskutku nulový, © R.M.) přál jako dárek. Existuje ještě mnohem nižší úroveň dárkové pokleslosti, ale k té se nepřiznám ani za nic na světě. Takže když jsem byla před několika málo lety dotázána, co bych si přála, odvětila jsem,

Přečteno: Javier Marías - Černá záda času (BB Art, 2010)

Obrázek
Z nezasvěcené dálky to vypadá, že furt jenom někam trajdám a VŮBEC nečtu, tak přednostně dopíšu tento příspěvek. S předem připraveným úmyslem... A taky co jiného dělat než psát, když se přesmyčku toho infinitivu nedaří rozlousknout :-) V zápiscích vezdejších se někdy možná až zbytečně křečovitě snažím neprozradit kompletní děj, zápletku či pointu přečtených knížek. V tomto případě bych to tedy měla mít víc než snadné. Ona totiž žádný příběh (s jeho počátkem, očekáváním a konečným tichem) neobsahuje, nebo - jinak nakouknuto - obsahuje tolik drobných mikropříběhů, že po přečtení knížky v hlavě zůstává guláš ze Všech duší (promiň, Martine, ale asi jsi mi tím, čím Mariásovi Shakespeare :-)), müsli z reality a fikce. Tentokrát mě ale nic nenutilo si na papír načmárat pavouka vztahů, jako kdysi u Happy endu . Výchozí situace: Marías sám působil po dobu dvou let na univezitě v Oxfordu jako profesor španělské literatury a teorie překladu a tuto svou akademickou/životní zkušenost promítl do ro

Z cest(y): Rešovské vodopády (věnováno nejneočekávanější telefon-zvednuvší ježbabce posledních dní - Vti)

Obrázek
O tom, že za vodopády nemusíme vždycky do vysokých a tedy dalekých hor, ale jedny (a hned KRÁSNÉ) mi leží takřka za humny, jsem se poprvé dozvěděla z webu asi před čtyřmi lety, když jsem se "zrcadla" zeptala, k čemu by mi mohla být poprvní návštěva modelářské letiště Dvorce. Vědoma si svého proslulého orientačního nesmyslu snažím se zaonačit svá první navštívení tak, aby mě z případných zkratek a vracení se příliš nebolely nohy. Jenomže s člověkem, který je zvyklý dojít jenom k nejbližšímu parkovišti a nemá potřebu odpovídat na otázky typu "Co je ještě za touto 'poslední' zatáčkou" si výletů do neznáma jedna moc neužije. Takže tentokrát bylo jasné, že tam zamířím radši sama. Na (vzdušnou čarou měřeno) nějakých 40 km tam i zpět jsem si v kopečkách, panujícím horku a s očekávaně aktivovaným těžištěm na kole (přestože se mu přes jeho takřka slumový původ dostalo naprosto neočekávané pocty být zvěčněno - tedy zchvilkováno - v galerii skutečných cyklistů ) opra

S.Zhlédnuto: Zdeněk Šmíd (KGVU Zlín,2010)

Obrázek
Obdivuji nejvíc, čeho se mně samotné nedostává: fantazii, hravost, prostorovou představivost a potřebu zanechat po sobě stopu. Na webu mě baví jeho schopnost přivést člověka (je-li k tomu svolný) tam, kam by ho vědomě vůbec nenapadlo jít. To jsem onehdá (ale ne poránu) začala hledat vysvětlení jednoho matematicko-topologického pojmu a "skončila" u obrázků M. C. Eschera . Nejvíc mě na nich fascinuje, že v době, kdy vznikaly, počítače už sice existovaly, ale rozhodně nebyly osobní a měly z dobového hlediska důležitější software, než grafické (vektorové) editory. Tedy že to, co dnes dosáhneme pár kliky a tahy, musel umělec pracně počítat, vyměřovat a ručně kreslit. Mimochodem, ten způsob, jakým Droste-efekt, jež M.C.Escher použil třeba tady, získal své jméno, je tak prostý, že by si ho snad žádný vypravěč netroufl vyprávět. Když jsem se chystala na výstavu sochaře Zdeňka Šmída, domnívala jsem se, že jeho díla neznám. Ale sotva jsem vešla do expozice, která nezačínala "

Kam se vracím: Křížová cesta a Kaple I (Pavla Kačírková)

Obrázek
Nemám žádné výtvarně-teoretické vzdělání, v genetické posloupnosti smyslu pro výtvarno jsem to druhé přeskočené koleno, sama nenamaluju ani koně, ale přesto mě baví chodit na výstavy. Ty lokální a občas, když někam musím,se snažím naaranžovat si případný volný mezičas tak, abych aspoň jednu velkoměstskou navštívila. Až přemýšlení před tímto zápisem našlo možný iniciační okamžik: jsme s gymplem asi tak ve třeťáku na školním výletě na Vysočině a náš třídní a současně profesor češtiny (DÍKY!!!) nás vzal na výstavu současného malíře. Jméno autora jsem samozřejmě zapoměla, ne tak název cyklu a především své zděšení: Tahle mazanice má být umění? (Když jsem dnes, "after all these years", zadala to slovo vyhledávači, vrátil mi jméno profesora AVU :-)). Od té doby se snažím průběžně, pomalu a potrhaně dozvzdělávat. Vyhledávám fotovýstavy, grafiku, umění z "okraje" (art-brut, mediumiky&solitéry obecně), řezbáře, ale čemu se zatím nedokážu postavit bez předchozího (anebo a