sobota 4. prosince 2010

Vyposlechnuto: Daniela Fischerová - Nevděčné děti, ČRO3-Vltava

Neznám nezdolnější setrvačník, než je polechtaná ješitnost. A je fakt jedno, jestli mužská nebo ta druhá...

Před pár lety se mi zmínila teta, že v nočním rádiu slyšela jednu z krátkých povídek Daniely Fischerové a že by ráda knížku "Jiskra ve sněhu" měla doma. V jí dostupných knihkupectvích byla už dávno vyprodaná, tak jsem coby rodinný rekordman v písmenkožroutsví byla požádána já. Nakonec mi nezbylo než napsat přímo do nakladatelství Vyšehrad, protože ani "má" kamenná, ani internetová knihkupectví tehdy žádný výtisk nenabízela. No a protože poštovné se pro jednu knížku skutečně nevyplatí i já si tu knížku pořídila, přestože jsem před tím od Daniely Fischerové nečetla nic, slovy NIC.

Už po prvních pár stránkách jsem zjistila, že jsem našla, co jsem ani nehledala. Od té doby se snažím neminout žádnou příležitost cokoliv si této od autorky přečíst nebo poslechnout. Skutečně neznám moudřejší dámu, které bych dokázala porozumět.

Minulý týden vysílala Vltava premiéru její nejnovější rozhlasové hry Nevděčné děti. Téma, které mnou sice už hýbe o trošku míň, protože jsem přijala za své jedno už ani nevím od koho opsané tvrzení:
Žádná vděčnost neexistuje. Jediné, co na světě existuje, je jen OČEKÁVÁNÍ vděčnosti.

Přesto jsem si avízo velmi ráda proměnila ve skutek. A dostala, čeho si cením snad vůbec nejvíc. Pohledu, který naruby převrací zavedená klišé. Absurditu situace, kdy na hodinovou návštěvu do penzionu pro seniory příjdou mladší "vydání" některých klientů. A to, co my otloukáme o hlavu svým dětem, vyčítají oni těm starším sobě samým.
Těžko zazlívat autorce, že jsou to právě a jen pouze ženy, které jsou zpodobněny jako ty, které se dovtípí takřka okamžitě a při vědomí vyjití za rámec pravděpodobnosti jim dojde, co toto setkání po letech znamená. A "v poslední hodině" správně uznají, že teď už nezbývá než projevit pochopení, odpustit, najít velkou míru tolerance a vzdát se svých předsudků. Hra končí velkou, až idealistickou nadějí, ale potřebujeme teď v době adventu něco jiného?

Hra byla v plném znění k poslechu dostupná po dobu 7 dní ve streamovém archivu ČRO.

pondělí 15. listopadu 2010

S.Zhlédnuto: Zachraňte Edwardse (Dagmar Smržová, Febio, HBO, 2010)

Informace se už dávno staly nejcennější komoditou, ale já se v posledních měsících učím říkat: Já to nechci vědět! Vždycky ale nemáme možnost se rozhodnout, jestli něco chceme nebo nechceme vědět...
O tom, že moje kolegyně má maličkou, těžce nemocnou vnučku, která se narodila přesto, že to její rodiče věděli už v průběhu těhotenství, jsem se dozvěděla "jen tak na okraj" jiné zprávy - té nejradostnější. Když se před pár měsíci narodila její druhá vnučka, Amálka. Neradostnou informaci jsem kdesi uvnitř sebe hluboko zapouzdřila, neodvážila jsem se něco dalšího zjišťovat nebo dokonce se ptát. Takže jsem úplně přesně nepochopila, co bude námětem filmu, na jehož předpremiéru mě ona kolegyně zvala slovy: "...film o té naší Juliánce..."

Jenomže pak se na nástěnce objevil graficky velmi pronikavý plakát z dílny Tomáše Padevěta (jakmile přestal být aktuálním, okamžitě jsem si ho z nástěnky ukradla)a i místní tisk se předpremiéře časosběrného dokumentu Zachraňte Edwardse a tím tedy i příběhu jeho hrdinů věnoval docela obšírně.

Něco málo jsem si o nemoci, kterou dnes téměř tříletá(!) Juliánka trpí, přečetla a celý víkend jsem se psychicky vyztužovala na to, abych tu projekci zvládla. Ale ani na okamžik mě nenapadlo tam nejít. Chtěla jsem se pokusit na základě filmu uhodnout, kde se v člověku vezme taková síla a čím a jak se v čase obnovuje.

Dorazila jsem pár minut před začátkem a protože jsem byla uchráněna nutnosti hledat místo k parkování, zbylo na mě v téměř už plném sále jedno liché sedadlo. Ještě naposledy jsem si v duchu proběhla svá zaříkání o tom, jak jsem připravená, silná a proto rozhodně nebudu brečet přímo v sále.

Po krátkém představení autorky námětu, scénáristky a režisérky Dagmar Smržové a sponzorky Jany Jochové Trlicové (ano, správně, to jméno jste už někde slyšeli), která darovala peníze nutné pro rozběh natáčení, ještě dříve než se přidali oba mediální partneři, už film začal.

Prozrazovat jeho děj den po premiéře, to jako obvykle neudělám, ale aby měl tento zápis aspoň jakýs takýs smysl, něco prozradit musím.

Mladí manželé Šárka a Marcel čekají své první plánované a toužebně vyhlížené dítě, když se při jednom z vyšetření, které všechny budoucí maminky podstupují, objeví podezření, že miminko by mohlo trpět tzv. Edwardsovým syndromem. Vrozenou genetickou poruchou, která má téměř nulovou prognózu naděje. Děti postižené tímto onemocněním buď umírají ještě v matčině těle, případně brzy po porodu nebo v několika prvních týdnech či měsících po něm a mívají mnohočetná kombinovaná psycho-fyzická postižení. Pro vyloučení nebo potvrzení této poruchy je provedeno už specializované vyšetření, a to nedopadne dobře. A teď přichází pro mě osobně snad největší ZLO celého příběhu. Budoucí maminka se tuto zprávu dozvídá od renomovaného zkušeného genetika telefonicky a jedním dechem s pokyny pro vyplnění formuláře pro žádost o přerušení těhotenství.
(Tady bychom měli přestat číst a počkat stejně jako ti dva - pár desítek hodin, jeden nekonečný víkend)
Nastávající rodiče se rozhodnou vzepřít se názoru (jiné slovo začínající stejnými písmeny nepoužívám vědomě, nebyla jsem u toho) lékařů, svých vlastních rodičů a dalších blízkých, kterým se se svým dilematem svěřili, a nechat věcem volný průběh.
A před vánoci 2007 se narodí holčička Juliánka, která sice opravdu Edwardsovým syndromem trpí, ale zatím ji bezprostředně na životě neohrožuje. Původně mělo natáčení skončit dnem Juliánčiných prvních narozenin, ale právě v té době se ukázalo, že se rodina rozroste o dalšího člena. Proto byl dokument natáčen až do šťastného okamžiku narození naprosto zdravé Amálky.

Věřím tomu, že složitou skutečnost někdy pomůže charakterizovat pár detaily, v jejichž průsečíku si vnímavý čtenář/divák dokáže udělat představu o její podstatě. Na rodičích těchto dvou malých holek je mi sympatické, že z Juliánky nedělají "tu naši chudinku", kterou by opatrovali v laboratorních podmínkách, ale snaží se jak to nejvíce jde žít životem bežné mladé rodiny. A tak obě parádnice dostávají hned po svém narození první ženskou ozdobu - náušničky, malá Juliánka je přijata do trampské osady, jezdí na procházky, výlety atd. I když teda takhle důvěrně, jak to zobrazuje dokument, bych fenku Terezku a mimčo seznamovat opravdu nenechala :-)

V dokumentu samotném bylo pár míst, kde jsem se zavrtěla nesouhlasem, ale o to přece vůbec nejde. I samotné aktéry, kteří definitivní podobu filmu také viděli v neděli poprvé, prý překvapilo, že i při tam silném a vlastně krutém námětu se v průběhu projekce v sále několikrát ozval spontánní a aspoň na chvilku ulevující smích publika.

V povídce Pilot (od koho jiného, než mého oblíbeného Jana Balabána?) říká postava Ivana Satinského:
"Takové věci by měly nebýt!"
"Ale ony jsou..." kontruje mu jeho partner.

Ano, a vždycky budou. Přemýšlení o tom, zda je to vůle Boží nebo prostě nešťastná shoda přírodních faktorů, nechám Vám chytřejším.
Tohle dítě "nás" o nic neokrádá, tohle dítě po nás nic nechce. Nepotřebuje žádné léky, s ohledem na její křehkost Juliánku rodiče po dohodě s lékaři nevystavili riziku žádné operace, nejsou na ní patrny žádné známky toho, že by trpěla chronickou bolestí. Ono jenom potřebuje nekonečnou péči a lásku svých blízkých (už jenom proto, že bohužel nedokáže přijímat jídlo jinak než sondou). A ti se nejenomže rozhodli ji dávat (ač byli na počátku jenom SAMI DVA) ale oni ji své holčičce každým okamžikem dávají. Naprosto tedy nechápu, proč by měli být opakovaně vystavováni ústrkům a jedovatostem ze strany úředníků a (některých) zdravotníků. Jenom proto, že se odvážili nepodlehnout jejich technokratické bohorovnosti?

Závěrečnou filmovou klapkou se samozřejmě život těchto čtyř nezastavil. Pár detailů přidal už zmíněný místní tisk. Co je důležité pro život rodiny už ale nemusí vědět všichni. I tak můžeme rodičům obou holčiček s hlubokou úctou a obdivem poděkovat, že s natočením části svého příběhu souhlasili. Kéž by jeho shlédnutí přinutilo aspoň část z nás přemýšlet o osudu, lásce, oběti a nutnosti/možnosti volby.

Pokud byste sami chtěli vidět duši urputného bojovníka ukrytou v těle křehkého (asi na-její-vždy) dítěte, pak film momentálně můžete zhlédnout v kterémsi z pražských multikin. Jestli se dostane do běžné distribuce nevím. Ale 18. listopadu jej uvede placený kanál HBO v rámci cyklu Bez cenzury. A já jenom doufám, že se časem objeví třeba i ve formě DVD. Protože takový film by měli povinně vidět všichni, kdo se rodiči stát chtějí nebo mají, o (současných i budoucích) zdravotnících nemluvě. Ovšem všichni víme, jak účinné jsou věci, které prostě musíme absolvovat. K lidskosti a soucitu se asi musíme prožít na vlastní kůži.

Juliánka má svůj web.
A tady můžete pomoci obstarat jí speciální židličku, která jí umožní dívat se na náš krutě krásný svět zpříma i v okamžicích, kdy náruč jejích rodičů bude obsazena oprávněnými požadavky její mladší sestřičky.

Ze všech mně známých definic zázraku se mi nejvíce líbí ta od Daniely Fischerové:
"Zázrak je slib boží, že nic není nemožné." (z románu Happy end)

Juliánko, jestli je pravdou, že duše dětí si své rodiče vybírají, pak Ty sis zvolila dobře. To, co pro Tebe dělají Tví lidé, by pro druhého udělal jen málokdo z nás.

pátek 22. října 2010

Vyposlechnuto:Longital - Teraz(Slnkorecords,2010)


Psát o CD ještě v den, kdy oficiálně vychází, by pro ne-novináře byla pěkná troufalost. Ovšem já už v pořadí čvrté společné album dvojice Shina Lo a Dan Salontay poslouchám dobrý týden. Podruhé se totiž bratislavští Longital rozhodli svým příznivcům dát streamově "do placu" novinku v plném znění a ne jen v obvyklých několikadestivteřinových ukázkách. Nezasvěcenému by se mohlo zdát, že takové jednání je přímou cestou do hladu, ale... Možná, že i tohle gesto přispívá k ochotě fanoušků zaplatit si audio či .mp3 verze téhož, přestože na webu si je mohou bez omezení libovolně přehrávat. Jednak tím vyjadřují své uznání jejich originální tvorbě a návdavkem pak získávají krásně graficky provedené booklety. Ten aktuální opět vychází z grafik polského výtvarníka, který si říká Pio. Na rozdíl od puristicky černobílého provedení předpředposledního CD Výprava je Teraz vysláno do světa v širší barevné paletě. Ale nečekejte retušované obrázky jak z lifestylových magazínů. V jednoduchosti, v níž se rozkládá do dalších stran slovensko-anglického bookletu titulní Piův obrázek "500 důvodů k radosti" vidím krásu, prostou, pravou.
O svém vztahu k muzice této dvojice nemusím explicitně nic psát, protože se mi promítl do většiny mých zápisků vezdejších. Za šest let, po které je vyhledávám a poslouchám, plynule přerostli šuplík "oblíbených muzikantů" a stali se (sice asymetrickými, ale přesto) přáteli, na jejichž koncerty nechodím za onou tolik vzývanou zábavou nebo s kriticky nabroušeným dalekohledem/lupou, ale proto, abych se na vlastní oči, uši a dlaně přesvědčila, jak se jim daří a co jim život na cestách za muzikou přinesl. Abych svůj typický nesnesitelný patos zase patřičně cynicky shodila, napíšu že jsem asi ZASE neuhlídala míru své bezpřemýšlivé důvěry: když se na stránkách jejich vydavatelství Slnkorecords před pár týdny objevila nenápadná zmínka o tom, že se nové CD bude jmenovat "Letí, letí" pyšně jsem svůj "objev" šířila a ještě jsem dovozovala, že jistě bude odrážet Dankovu opakovaně deklarovanou náklonnost k letadlům, letcům a létání vůbec. Do chvíle, než jsem v přímém přenosu části koncertu uspořádaného ve studiu olomouckého veřejnoprávního rádia (ojedinělá série Mimo formát) zjistila, že se bude jmenovat Teraz.
Můžu si dovolit ten luxus přenechat kritický rozbor jednotlivých písní hudebním kritikům a napsat jenom souhrnný dojem z osmi písní a kratičkého instrumentálního dovětku, vydýchnutí. Naprosto se shoduju s míněním svého kamaráda Slávka, že v jednotlivých písních člověk narazí na místa, která jako by byla přímými směrníky k dosavadní tvorbě dvojice. Zároveń ale cítím, že se posunuli dál, především v ještě propracovanějším vrstvení vokálních partů, které třeba v písni "Von von" našlapují až téměř k ambientní muzice (Anebo opačně? K textem podrývavé reklamní znělce jisté nejmenované nadnárodní kosmetické společnosti, která jistě má své "lady" i na slovenském území? :-)). Anebo v hned navazující "Drak mrak".
Jednou jsem slyšela někoho z hudebních "producentů" říkat, že ve vinylových dobách se ta píseń,na které autorům nejvíce záleželo, umisťovala jako předposlední na B-stranu elpíček. Jestli tuto dramaturgickou zásadu ctí i dnešní autoři, nevím, ale pro mě se tou nejsilnější písní z Teraz opravdu stala předposlední "A to je všetko?". Možná za to může souběh tehdy panující fáze měsíce, Shinina věnování této písničky při mém prvním vyslechnutí v už výše zmíněném radiopřenosu a mého aktuálního psychického stavu ("... a to je všetko?..."), ale ihned jak byla ta vzduchem šířená část koncertu odpískána časovým znamením, musela jsem si jít na chvilku lehnout. Je pro mě z rodu těch písní, o nichž prý Vladimír Merta kdysi řekl, že ji skutečný umělec musí jednou napsat.
Na veřejných ne-hudebních částech vystoupení dvojice Longital mě fascinuje jedna věc. A to jakou pozornost projevu toho druhého věnují. Jak se vzájemně poslouchají a nejen to, jak se snaží toho druhého zaujmout až rozesmát. Že by se v jejich případě skutečně podařilo naplnit ono zadání, které i třeba já uvnitř sebe cítím, ale které mi do slov přeložila teprve poslední přečtená psycholologická příručka pro nečtenáře? V teorii komunikace se prý tomuto vztahu říká koluze (sic!), ale protože slovník cizích slov vykládá tento pojem značně odlišně, uvedu i verzi laickou: "Hledejte takového partnera, který vám tím, jaký je, umožní stávat se tím, čím chcete být!" Důležitý je ten průběhový tvar, nedokonavý vid - stávat se. Limita v nekonečnu.
V okamžiku, kdy tohle smolím, v Bratislavě asi vrcholí koncert, na němž bylo Teraz pokřtěno. Předpokládám, že rukou mého oblíbence nejjasnějšího Glena Hansarda nebo Mar (Irglové). Parafrázuju si proto pro sebe Václava Hraběte:
"..tak si tu vymýšlím,
tohleto povídání,
abych to nějak vydržela,
bez tebe,
dokud vlastně?..."

A cituju z textu písně Zlatá:
"... ak sa bojíš hl'bky, tak len sama seba, zlatá"

*************************CODA**********************************
Všechny kýče podzimu
Jan Těsnohlídek ml.

          a co chtít víc?
místo takovýho toho

          a to je všechno?

(závěrečná báseň sbírky "násilí bez předsudků")

čtvrtek 7. října 2010

Zůstalo za nehty z prázdnin: Září Zlín-Opuka-8(=Osmička)

(marná a pozdní náhrada nespuštěného potlesku)



V průběhu života si většina z nás shromáždí hrstku cizích argumentů, o které se pak k marnému uvztekání svých pravidelnějších příjemců opírá. K mým nejoblíbenějším patří kdysi náhodně v rádiu zaslechnutý výrok jakéhosi psychologa, že je naprosto "fyziologické", když se člověk na určitém stupni svého posluchačsko-muzikálního vývoje zastaví a všechno, co přijde "pak", už pro něj prostě HUDBOU není...
Dlouho jsem si myslela, že elektronická muzika už pro mě nemá příběh a náladu. Při rodinných generačně-akustických masážích jsem (samozřejmě marně) argumentovala tím, že v téhle muzice neslyším nic než schéma, opakování a studený zámysl. Pak jsem ovšem poznala bratislavské Longital (vlastně tehdy si ještě říkali Dl'hé diely). Duo, které Xi-Di-Nima a Lemur Jazz Mutanta používají z mého pohledu velmi organicky. Jako prodloužení své pódiové čtyřručnosti a současně jako faktor násobící čas v písničkové tvorbě, i když zásadně bohužel ne-radiového formátu (chyba je samozřejmě na straně většiny rádií, ne v Longitalu).
Když se těsně po prázdninách začaly na nárožích a oficiálních i černých výlepových plochách objevovat graficky krásné i když pro mě obtížně vyluštitelné plakátky zvoucí na dvoudílnou součást širšího projektu Prostor Z(I)LINA, něco mě tam táhlo. Něco, tedy zmínka o tom, že do hraní s názvem Osmička budou "angažovány" reálné zvuky z odpolední směny v kovárně Viva, která sídlí v 92. budové bývalého baťovského areálu. Sama jsem se při smýšlení tohoto zápisu uvrhla v podezření, zda jsem nepodlehla sentimentu, protože okolo této budouvy jsem pár let chodila do své první práce a teď jsem tudy skoro každo-pracovně-denně jezdila do té (zatím?) poslední na kole. Ale asi zapracovaly mozkové vrstvy ještě hlubší a starší...
Rozhodně mě ale ani nenapadlo vzdorovat svému přání tam být. A proč by taky, když to byla jedna z mála akcí, na kterou jsem nemusela vyrazit do vzdálenějšího okolí a odkud by se dalo vrátit (v případě MHD nouze) klidně i pěšky.
Dorazila jsem samozřejmě "s vyplazeným jazykem", na poslední oficiální chvíli. A dostala, co nám "normálně" nikdo nikdy nedává. Půl hodiny času NAVÍC. Jestli se skutečně ještě "ladilo" nebo se čekalo na tmu, nebo jestli šlo o to, divákům trošku unavit nohy, nevím a ani nad tím nechci uvažovat.
Než bych došla "do města", mohla bych se rovnou otočit a jít zpět, na čtení očima už lehce pohasínajícíma taky nebyly k dispozici ty správné luxy, nikoho jsem nemusela "bavit" mnou tak špatně snášenými "small talks", takže jsem mohla věnovat tu chvilku jen vydýchání všednodenního dostihu a malinkému úklidu v sobě. A možná právě proto, že jsem se i já naladila, zažila jsem něco, čemu jsem směle přilípla nálepku hudebně-vizuálně-fyzický zážitek roku.
Vlastní produkce začala k radosti těch několika přivedených dětí terénním lovcem zvuku. Zase: jestli ten člověk s podivným, snad ještě analogovým aparátem na zádech, ty zvuky, které se ozývaly po zaťukání na zábradlí, obrubníky, sloupky a jiné rezonanci slibující prvky prostoru, skutečně nahrával nebo šlo jen o mystifikaci, není ani trošku důležité. Tak jako vůbec nevadí, že jsem s sebou nějaké takové zařízení jako ta "figurka" neměla onehdá u Kaple I., když i mé necitlivé uši slyšely zvuk letní po-bouřky vpíjející se do obilného strniště.
A pak už o židli opřené violoncello, jehož silueta na projekčním plátně do té doby tvořila symbol až funerální, dostalo svého obživitele. A začalo téměř hodinové něco, z čehož zpětně nejsem schopná reprodukovat ani kousek melodie, ani tón, ale pocit z čehož mi zůstane do konce mého příčetného času. Kombinace akustického violoncelového partu, zvuků dvou soundsystémů a reálných zvuků "vystrčených" mikrofony před kovárnu v kombinaci s převážně černobílou projekcí industriálních, ale neagresivních motivů (nádherné pasáže s tzv. JéŽetami! Díky, Slávku, za napovězení!)
vytvořila kouzlo. Kouzlo, které navíc díky přízni největšího z režisérů mohlo pronikat do těla páteří. Ve světě už podle svědectví mé neteře existuje cosi jako 4D kina, kde je divák i hapticky v sedačce manipulován podle situace na plátně, ale tady stačilo sednout si na "normální", nevirtuální zem, aby se mu nesimulované vibrace dostaly pod kůži. Kdo byl, ví o čem píšu, kdo nebyl, tomu sice může napomoci třeba nádherná fotodokumentace z oka, rukou a objektivu už i oficiálně oceněného fotografa JSF ABB, ale pořád mu bude něco chybět. V kterémsi videoarchívu (že by u pořádající agentury Hucot?) musí existovat i videozáznam této performance. Za zavřenýma očima pořád vidím kameramana, jak se pokouší zaznamenat kousek toho večera jakoby z pohledu smyčce (a jehož pohyb jakoby byl identický s pohybem onoho kluka, který jedinkrát cvičil tai-či v parku v mé téměř cílové rovince). Ale ani zaznamenání obrazu a zvuku v reálném čase ještě pořád není dost.
Anebo naopak stačí malounko? Ten úsek cesty pod železničním podjezdem byl až do osmého září kritickým místem mé pracovnědenní cyklocesty. Přece jenom je potřeba se tam trošku razantněji opřít do pedálů a vyšlapat to minimální, ale přece jenom převýšení profilu. Ale od té doby, co jsem TAM (tj. na správném místě a ve správném čase) byla, přímo se na těch pár vteřin těšívávám. Ještě nikdy se mi nestalo, že by byla kovárna tichá! A stačí mi zaslechnout bazální rytmus úderů a odfukování těch těžkých strojů a jsem ZASE ZPÁTKY!
A to ani nemusím (protože nesmím) zavřít oči.

Viva la Opuka,
viva la musica,
viva la Viva!

P.S.: Fotografie jsou publikovány s laskavým svolením autora JSF ABB.
**********************************************************************************
Doplněno po téměř roce a půl:
Nikdy se nedozvím, proč publikování těchto videí trvalo přibližně 2 x 8 měsíců. http://vimeo.com/34557468
Jestli v tom nakonec nebude nějaká symbolika...

sobota 4. září 2010

Kolonizace pracovního "doma"

V pracovní části mého času došlo k určité změně. Formální, ale pro tu, která vyznává důležitost detailu, svým způsobem důležité. A snad proto, že se to stalo v souběhu s dosavdním vrcholem léta, kdy se mi díky světlu, teplu, kolu, volnu a vodě žije podstatně lehčeji, otrnulo mi. Otrnulo=začala jsem být i v té práci troufalejší.

Dokonce jsem si předem vypsala takovou mini-mezi-prémii. Slíbila jsem si, že když
k tomu dojde, oslavím to sama se sebou tím, že si tam koupím novou čajovou konvici, abych si i v práci mohla vařit čaje hodné toho jména a ne jen pytlíkáče. Jak už to u takovýchto mých impulsivních nápadů bývá, když je neproměním v čin okamžitě, nadšení vyprchá v přímé úměře k odstupu výplatního dne. Ten obchod k tomu vlastně vůbec nebyl vhodný, ale zato do cesty je mi denně stavěný. Nejprve jsem si do košíku přidala klasické "laboratorní sklo", v němž se rozvíjející se čajové lístí pěkně pozoruje, ale potom si všimla v dolním regále konvičky (přesněji, celého čajového sortimentu!), který jako by nepatřil ani do toho supermarketu ani do tohoto času. A že to není jen můj dojem, mi potvrdila i paní pokladní (byl všední den, odpoledne ještě docela brzké, nakupujících spíš míň než víc a ona byla buď brigádnice anebo si prostě jen sama chtěla zrytmizovat svou moderní pásovou otročinu pár "zbytečnými" slovy): "Podobnou mívala moje babička!" Odpověděla jsem s úsměvem něco v tom smyslu, že právě proto mi padla do oka. Je kameninová, ne zas až tak úplně čistě bílá, ozdobená stylizovanými obrysy malých modrých květů se žlutým středem (pomněnky!?) a je to jógínka. Tedy, vyznává jen velmi uměřený náklon při nalévání, protože jinak začne čaj podtékat pod víčkem. Když se snažím uvolnit sítko nalévací hubičky profouknutím, vždycky si s úsměvem vzpomenu na těch pár Andrew's-English-Oxalis-Tea-Lessons ještě ve Slévárně. Z domu si přinesla pár zbytků čajových sypaných dárků a s dárci jsem minimálně těch pár vteřin, kdy sypu lístky do konvičky, optimálně pak každým lokem. A už jsem si pořídila i speciální sezónní Milk Oolong historkou téměř Mr. Beanovskou. Ale o tom možná někdy jindy anebo raději ne, stejně by mi nikdo nevěřil, že každých zhruba dvacet let prožiju na vizuální živo scénku jak ukradenou ze života některé jiné.

Dalším stupněm mé troufalosti je vnesení vyššího stupně nadsázky do vnitro"firemní" e-mailové komunikace(když jsem se ale o totéž pokusila osobně, dopadlo to fiaskem, kolegyně mě vzala vážně..., nafackovat si je MÁLO...). Když už musím "úřadovat", tak proč šedivě a usedle, ne? Zbláznit se přece nemusíme hned! Mně to pracovní dobu zpříjemňuje, jsem jen zvědavá, kdy za to sklidím na ředitelském koberečku výtku tzv. "dobře míněnou" nebo dokonce před nastoupenou jednotkou.

Posledním a asi časově nejomezenějším zdomácněním jsou moje okenní mise muzikou. Moje nejčastější sídlo je v přízemí, v poměrně rozlehlé místnosti, s velkými okny nepříliš vysoko nad zemí, pod kterými vede docela frekventovaný chodník vybíhající z přilehlého parku. Z domu si nosím osobně už dlouho dobře naposlouchanou, ale delší dobu nepřehrávanou muziku a vždycky, když ráno dorazím, větrám a vyřizuju první porci svých mechaničtějších povinností, pustím si k tomu nějaký ten hudební podkres (v dobré víře, že tím ani autory, ani interprety, ani muziku samotnou neurážím, protože i když na pár vteřin uši signál nepředají, protože pozornost je něčím zaujata a mozek se mžikově soustředí, jiná jeho část tu pauzu hravě překlene, protože skladba už je v paměti dávno uložena). Většinu času opravdu zní jen jako tichý podklad určený pouze mně. Ale když přijde na řadu nějaká pro mě významná písnička, pootočím knoflíkem Volume doprava a ... nechám tu muzikou prostoupit okolím. V bláhové naději, že někdy, možná, jednou, (až pak), někdo nakoukne do okna a zeptá se: "Co to je za muziku?" Anebo (ještě větší fantasmagorie): zaklepe na dveře se slovy: Tu mám taky rád(a)!

NEPOUČITELNÁ.

pondělí 23. srpna 2010

Malé absurdity: Díl čtvrtý - Bylo, není, nebude

Bylo, opravdu BYLO, ale bohužel už dávno tomu, co jsme si posílali slovní fotky. Tedy (marné) pokusy popsat slovy to, co se nám nepodařilo vyfotit. Třeba proto, že jsme neměli u sebe foťák, nebyli jsme dost pohotoví, nebo nebyly vhodné světelné podmínky, záběr se nezdařil (a nedal se zopakovat), celek se nevešel do objektivu anebo (a to bývával především můj důvod) protože v ten okamžik stud bránil vytáhnout fotoaparát a cvaknout.

Dnes jsem si na ten terminus technicus vzpomněla v už typicky myšlenkově nejplodnější části dne (tj. na kole cestou z/do práce). Podle zákona gradace bych teď měla nabídnout tři takové fotky, ale příkaz doby (jen žádné dlouhé nebo citově zatížené kecy!) velí jinak. Popíšu jen dvě (ale na oplátku mně přiměřeně dlouze :-))

Záběr č.1:
Vracím se ve tmě sobotní noci skrz celé nedaleké městečko, protože mi samozřejmě ujel poslední vlak a připravuju se na to, že i tu zpáteční cestu budu muset absolvovat pěšourem. Jsem hysterická poplašenka i za denního světla, ne tak ve tmě, v cizím městě. Patřičně vylekaná všemi násilnickými historkami, které se mi "náhodou" okamžitě začaly vršit v paměti, věnuju ostražitou pozornost každému detailu okolí a tak si všimnu pána. Pejska nemaje upoutal moji pozornost tím, že s hlavou v ostrém úhlu vyvrácenou pozoruje nebe nad N. Co se děje nahoře mě vždycky zajímá a tak obrátím oči týmž směrem - a vidím po nebi pomalu postupující asi třicítku konkurentek hvězd. Světýlka rozhodně bližší a jasnější kopírují směr lehkého vánku. Po chvilce se mi tento obraz spojí s jiným. Celé jedno patro místního zámku (s krásným parkem, který ale nový soukromý majitel nedávno zařetězoval pod záminkou jeho nebezpečnosti padajícími větvemi ... grr!!!! mám ... tedy měla jsem ... tam hned několik paměťových míst) bylo nasvíceno! Asi nějaká slavnost a jedním z bodů programu (jistě připraveného nějakou svatební či jinou zábavní agenturou) bylo vypouštění lampionů přání nebo jak se tomu říká. Ale čert vem účel, protože podívaná to byla krásně tiše romantická. Foťák mi visel na krku, takže jsem jej ihned vytasila, ale ... jsem špatný fotograf anebo by to chtělo jinou kategorii HW než nejobyčejnější rodinněobrázkový kompakt? Nevadí, já to viděla, a komu chci, můžu? to popsat.

Záběr č.2
Obědovou pauzu dnes věnuji "návštěvě" úřadu, abych si vyzvedla další z nekonečné řady formulářů, které je třeba vyplnit, podepřít asi 8 dalšími potvrzeními od jiných takystátních institucí, odevzdat a pokorně čekat, vejde-li se jeho případ do tabulek a koeficientů. Je krásné vedro, takže chodba zeje prázdnotou. Jen na lavičce sedí kluk (asi tak v mém věku :-)) a na levé ruce mu spí několikadenní mimino. Bez peřinky, bez čepičky, takže mou pozornost nejprve přitáhla pro takováto novorozeňata nepříliš typická hříva tmavých vlásků. Z toho vteřinového pohledu sálal takový klid a krása, kterou známe snad jenom z obrazů madon. Lidi nedokážu fotit ani normálně, takže i kdybych u sebe foťák měla, nikdy bych si netroufla jim tu nejintimnější chvilku zkazit. Tak se jenom co nejtišeji zeptám, jestli je nepředbíhám a vstupuju do patřičných dveří...
A pak, že po úřadech člověk akorát tak ztrácí nervy, čas a peníze. Já dostala...
Aha, už zase ty moje pro druhé nestravitelné emoce... Musím to rychle shodit nějakým cynickým zástupným tématem:
Obvykle bývá problém od některých podstatných jmen vytvořit ženskou variantu (nejvíc mě asi baví feministická snaha najít ženský ekvivalent slova "host"), ale jak by se řeklo "madona" v mužském rodě? Madon? On-Madona? Anebo ... může se neznaboh rouhat? ... vážně nám J.K. zanechal dědice nejen myšlenkové?
************************************************************************************
Dodatečně:
Ráno po napsání mi došlo, že tento zápis je nulově multimediální a s něčím takovým na "trhu" skutečně nemám šanci uspět. Tak jsem chtěla najít odkaz na myšlenkově poněkud optimističtější písničku Szidi Tobias - "Bylobudenení", ale zrovna jak na potforu tahle na YouTube není (absolutní rým, díky J. da C.). Jak už to ale bývá, namísto toho, co hledala, našla co nehledala, ale co ji velmi těší - obrázek z objektivu Ladislava Baruščáka z předání zlaté desky (ha! setrvačnost pojmu!) za prodej 5000 exemplářů CD Pod obojím.

Zdůrazňuji ještě jednou podstatné jméno slovesné PRODEJ!
Gratuluju Szidi a moc se těším na další CD, které prý právě s Peterom, Milankom a celou kapelou "kujete".
*********************************************************************************
JEŠTĚ DODATEČNĚJI:
Tak se mi po nějakých čtrnácti dnech před oči postavil Záběr do třetice:
Tentokrát by mi nebyl foťák nic platný, protože fotit v protisvětle neumím. Zatím.

Nad placku podřevnického údolí nejvýše vystupuje Tlustá hora. I když možná, že je to jen optický klam způsobený tím, že se na vrcholu se vytahuje radio-televizně-mobilovým vysílačem. Mám v blízkosti jedno ze svých jinak-komunikačních míst, takže sem oči obracím každou cestou tam-a-zpátky. A dnes z ranní všude kolem se povalující mlhy vystupovala jasným tunelem, který vyhřálo slunko šplhající se po jejím úbočí. Kýč to nebyl, aspoň tedy barevně ne. O kompozici nic nevím ... Tak snad jen ten myšlenkový obsah.

pondělí 16. srpna 2010

Malé absurdity: Díl třetí - Studánkový

Kousek "za naším", v lese, je tradiční poutní místo zvané Svatá voda, oficiálně Kaménka (ale zkuste se zeptat domorodce na cestu k tomuto cíli a uvidíte :-)). Trasa k němu je vyznačená z několika stran a po úvodním stoupáku už je to příjemná procházka, která se dá absolvovat třeba i s kočárkem nebo na kole. Je to častý cíl výprav místních i vzdálenějších poutníků a výletníků, dokonce opředený pověstí o tom, že zde křtili a kázali Cyril a Metoděj.

I já tam byla nepočítaněkrát. Některé cesty zůstávají nezapomenutelné. Jako třeba ta, když tam (a zpět) Lucie a Jana došly poprvé po svých. Nebyly jim ještě ani celé tři roky, každá měla na zádech ten nejmenší z baťůžků a já se celou cestu jen vrtěla jak na obrtlíku a střídavě volala do příslušného směru: "Janičko, počkej" a "Luci, pojď už".
Anebo ta se S.,J. a Chelsea, která už bohužel navždy bude patřit do kategorie nezopakovatelných.

Včera jsem se tam vypravila zkontrolovat, v jakém stavu jsou pěšiny po deštích minulých dní. Na úterý jsem se totiž samozvaně prohlásila za kopečkového šerpu a povedu na Šarovy malou výpravu mých ježbabek. Nejmenší z nás, Lucince (shoda jmen je jen náhodná a tahle navíc je zatím tak maličká, že pokud protestuje proti tomu titulu resp. zdrobňování svého křestního jména, pak jí ještě nerozumíme:-)) jsme totiž s její maminkou "naplánovaly" "poO" spaní v kočárku.

Na lavičce před kamenným (ale zaskleným) oltářem se soškou Panny Marie Lurdské
seděla nějaká starší paní (poměřováno mnou). Na pozdrav mi sice odpověděla, ale ještě jsem ji neminula ani dvěma kroky a už se přežehnávala. Připadalo mi marné vysvětlovat, že žádný anciáš nejsem, že to "jen" tak zdivočele vypadám. Místo toho jsem začala uvažovat, zda bych přece jenom neměla zase absolvovat onu mučivou půlhodinku na trestném křesle. Ještě, že mám stále po ruce tu univerzální výmluvu...
Sejdu po betonových schůdcích dolů k místu, kde z železné trubky třemi praménky vyvěrá ten svedený pramen. Za tu dobu, co sem chodím, jsem už zažila ledasjaký předmět, kterým se dá (a může) voda nabírat. Plastové kelímky, porcelánové hrnky, zavařovací sklenice, jednou dokonce nerezový cestovní hrneček s neuměle vyškrabaným nápisem (už ani nevím, co za sdělení to tam tenkrát bylo) připevněný na řetízku .
Ale ten včerejší ... to snad někdo mohl myslet jen jako pokleslý vtip nejhrubšího zrna. Osobně se mě to sice bezprostředně ne(do)týká, protože já si ten prehistorický zážitek pít z dlaní dopřávám i v zimě(a to jsem v hranicích doposud objeveného světa ten druhý nejzimomřivější člověk - promiň, Katko :-)), ale i kdybych z domu vzala a na betonovou zídku položila i ten nejotřískanější, naprasklý hrnek bez ucha (just vyberu nějaký zánovní, pohledný a bez závazků), tak si myslím, že by pramenitá voda z něj chutnala lépe, než z plastové odměrky na prací prášek, ještě k tomu zlatou barvou předstírající luxus. Fuj, to se vážně nesmí!

pátek 13. srpna 2010

Malé absurdity: Díl druhý - Tři minuty v ráji

Ani při pátku se mi nepodařilo odrazit se z práce natolik včas, jak jsem si ještě ráno představovala. Doma jsem byla už blízko podvečeru, ale nezopakovala jsem včerejší chybu a po krátké servisní přestávce znovu nasedla na kolo a zajela se okoupat. Ozdoby pláže už byly dávno v čudu, všechny oči dost daleko, tak jaképak rozpaky. Voda téměř plavcůprázdná, čistá, teplá tak akorát. Po nějakých sto tempech už člověk (nebo aspoň já )cítí, jak z něho odpadávají všechny smutky a bolístky a najednou jako by se znovuzrodil prvotní klid, rovnováha a čistota. V (jistěžě marné) snaze udržet si ten pocit co nejdéle zamířím až k protějšímu břehu. Tam se u mola chytím jednoho "očka" pneumatikového nárazníku a pokračuju v bytí tam, kde bych sice být chtěla, ale nejsem. A do toho zazní důvěrně známý zpěv. V prvním okamžiku jsem vážně netušila kdo a kde jsem, ale za pár vteřin se jako obvykle situace přísně logicky vysvětlila. To si jen místní country kapela snaží nastavit svou aparaturu (a nalákat posluchače) hlasitým přehráváním CD Druhé trávy. A která jiná písnička by měla 13. tropického předbouřkového srpna zaznít jako první, než
Letní romance?
Je ráno pěknej den
jako nejeden
a brána k štěstí otevřená
a světlem přikrytá
vedle leží ta
která je a není moje žena
Ať žije lidskej tvor!
Je osmej termidor
a lid za oknem volá sláva
a ona po chvíli
v mojí košili
vstává
tiše vstává

Pod blůzou z Marseille
však má dvě kameje
hezčí než má senešálka
a já je propíjím
s jednou bestií
která je a není moje válka
Jó v malým pokoji
ve tmě a ve zbroji
se rázem kroků nedostává
když země kdekoli
je v letní řeholi
plavá
tolik plavá

Léto uzraje
a tahle holka je
moc bílá na to aby žila
jen ze svých kamejí
a s mojí nadějí
v který je a není moje síla
Jó je mi do tance
tahle romance
je možná ženská nebezpečná
možná krvavá
možná nepravá
ale věčná
bože věčná

Chvilka, kterou je potřeba si vmžiku uvědomit a pak honem rozum zahodit a jen si ji prožít. Do konce.

Nebyl by to ovšem lidský ráj, kdyby neměl své trhliny. Nad mailem, který přišel někdy v tu dobu, už bych si mohla zpívat spíše...kdy končí pokora a kdy začíná strach?. Kdybych to uměla.

středa 4. srpna 2010

S.Zhlédnuto: Divadlo na vodě: Mašíni - cestou samurajů


Měla jsem k dispozici pár hodin dělící noc od svítání, uličky jednoho krásného města, žijícího ten týden ve zvláštním režimu, svoje nohy a hlavu k tomu, abych si prochodila a propřemýšlela slova, která ráno napíšu kamarádovi, který mě naprosto zaskočil jedinou větou v našem poměrně (a netypicky) dlouhém telefonickém rozhovoru. Ať jsem se snažila začít se na věc dívat z kterékoliv strany, vždycky jsem skončila u obecně uznávané pravdy, že nejkřehčí "věc" na světě je důvěra.

Jenomže, to je řeč o důvěře zklamané, porušené. Pokud je ale důvěra pomalu budovaná na základě vlastní zkušenosti a dobře oboustraně opečovávaná, pak naopak může být tím lanem nejpevnějším.

Jak jsem se dostala k letním představením brněnského Divadla v sedm a půl jsem podrobně vylíčila už vloni. A myslím, že moje nadšení z něj ten zápis odráží naprosto prokazatelně. Takže letos jsem začala na jejich diskusním fóru dotazem otravovat hned jakmile jaro přislíbilo, že by mohlo mít i následníka. A kupodivu po pár dnech jsem dostala odpověď od samotného pana principála, že i letos pro diváky okolo Baťova kanálu připraví Divadlo na vodě nové představení a že tématem budou Mašíni.

No, to je tedy pěkně třaskavá směs, pomyslela jsem si v prvním myslihnutí, ale ani na jeden jediný okamžik jsem nezaváhala, jestli "to" chci vidět. Samozřejmě, že ano, po zkušenosti z minulých dvou let jsem jim nejen (dů)věřila, že to nebude prvoplánová politická agitka, ale zároveň jsem si tykadla své pozornosti nastavila směrem na fakta o této zásadní české historické události. A to jsem ještě netušila, co život připraví za souběhy.

Že se opět vracím mezi "své" mi naznačil už program, který nám na břehu řeky M. nabízely (ne vnucovaly) krásné slečny "od divadla". A teď nemyslím to, že byl velmi vtipně doplněn o trefný sponzorský dar ve formě repelentu (poučení z minula :-)). Takováto forma sponzorství mě vůbec neuráží, právě naopak, příjde mi přímo "namístná". Až budu příště potřebovat nějaké větší balení, určitě se po výrobcích "místního výrobce" v regálech obchodů sáhnu mnohem raději, než po globálních značkách (Takhle uvažovat mě naučila Simulacra, díky moc, Jani:-)).
Co mi opět připomnělo, že Divadlu v 7 a půl zdá se podobně jako já ví o síle detailu (a věří v ni) byla forma, v jaké je vyveden vlastní program. "Obyčejné" listy běžné kancelářské Áčtverky jsou "koníkem" všity do obálky-složeného střeleckého terče. Použitého terče, na němž některé zásahy jsou rádoby zakryty malými kulatými papírovými "záslepkami" příslušné barvy. Mráz po zádech poprvé...

Jako jeviště letos slouží slouží především loď, kterou pro tyto účely postavil Stanislav Hampala, asi zásadní dobrodinec těchto letních projektů, nástupní můstek na ni a samozřejmě voda Baťova kanálu. V jednotlivých scénách se loď mění ve vězení, dům statečné sudetské Němky Zuzany, kolbiště vysoké mezinárodní politiky, korunu stromu, popravčí "špalek". Můstek je naopak samovazbou, lesní pasekou anebo ložem pro milostné hrátky. A voda...voda je nejčastěji cestou úniku...

Spojení příběhu odbojové skupiny batří Mašínů s japonským samurajským kodexem Bushido mi vůbec nepřišlo samoúčelné ani násilné. Témata, která obě linky otevírají jsou v čase i prostoru sdí(lit)elná a přenosná.

Pravděpodobnost, že by se v jednom jediném člověku sešly všechny tři premisy:
1. je "můj" čtenář
2. bydlí v okolí Baťova kanálu
3. chtělo by se mu spatřit Mašíny na vlastní oči
je nulová a proto se nebojím výjimečně sem napsat, "jak to dopadlo".

Samozřejmě na pódiu. Jak to nedopadá v životě, se můžeme dočítat na stránkách docela aktuálních novin: Milan Paumer zemřel v průběhu zkoušení inscenace a ani to nebylo důvodem, proč by oba v USA žijící bratři Mašínové do České republiky alespoň na pár hodin zavítali. To mluví samo za sebe. A vůbec toto téma rozděluje českou laickou i odbornou veřejnost vyhroceně a radikálně. Jak v uvedení představení řekl pan principál, na to, abychom tento útěk zhodnotili (a už vůbec ne soudili), nás od události dělí příliš krátká doba.

Jestli jsou tedy Mašínové hrdinové nebo kriminálníci jsme se nedozvěděli, to ani nebylo ambicí autorů. Přesto, představení MÁ svého jednoznačně kladného hrdinu. Tedy hrdinku. Tou je postava maminky bratří Mašínů, Zdeny st. Prostřednictvím ní autoři, herci a herečky vzdávají hold těm ženám, které nezapomněly, že jejich vlastním údělem (a obětí) je svým malým i velkým "bojovníkům" neustále připomínat, že jediným správným kormidlem je srdce a že projevený cit není slabostí.

Druhým mrazivým vrcholem představení pro mě byla scéna, v níž se představitelé poválečných mocností dohodují, co s bratry Mašínovými bude. Ten naprosto civilní rejstřík, který herci v této scéně nasadili v kombinaci s důkazem, že politika je sice nejdůležitější, ale obchod má přesto navrch.

Představení, které vede člověka k otázkám typu:
Může člověk druhému odpustit čin, jehož "adresátem" byl někdo třetí?
Existuje na světě aspoň jediný člověk, který dokáže odpouštět ne "jen" rozumem, charakterem, přesvědčením, ale i citem a tedy emocionálně ZAPOMÍNAT?
není "propagací teroristů" jak prý hlásal plakát na jednom z přístavišť, kde se Mašíni dávali, ale uměním. Dokonce uměním se svědomím.

Jak už to ale chodí, každá mince má dvě strany. Ale moje důvěra v Divadlo na vodě přežila i tu druhou sponzorskou reklamu vloženou do programu. Naštěstí jsem ji objevila až ráno poté, takže mi neovlivnila bezprostřední dojem. Přenesla jsem se přes ni vzpomínkou na větu z románu Ali Smithové Hotel Svět:
"Nejenom umřít, ale i žít se musí"
A já si ještě přisazuju. Ale i žít se musí - a za něco.

Takže: Příští rok v podobnou dobu, na podobném místě?!

Cituji z programu:
Konec je důležitý u všech věcí.

************************DODATEČNĚ:************************************************
Vskutku nádherné DIVADELNÍ fotky můžete shlédnout v těchto galeriích:
http://divadlonavode.zbrojovkapul.cz/galerie/album/2010-Masini%20vol.2/index.html
a
http://divadlonavode.zbrojovkapul.cz/galerie/album/2010-Masini/index.html

úterý 3. srpna 2010

S.Zhlédnuto: Afghánistán - hrdost a odvaha(Herbert Slavík, prap.Daniel Hlaváč a jmény nekompromitovaní fotografové 601. skupiny speciálních vojsk AČR)

Vezli jsme kamaráda pod hrad L., jako poděkování za to, že se improvizovaně nechal vytáhnout z vlaku, abychom spolu mohli být aspoň na pár desítek minut, nemáme totiž těchto přímých příležitostí zase tolik. Projíždíme rozpáleným městem a naši pozornost upoutají venkovní výstavní panely umístěné v parčíku na nábřeží. V hlavě mi okamžitě šlehne vzpomínka na jinou venkovní fotovýstavu Yanna Arthuse Bertranda, kterou jsme spolu procházeli na Kampě asi před třemi lety (a v ploskách chodidel ten pocit, kdy jsme se bosky procházeli po mapě světa v vlaječkami zobrazujícími přesné lokace pořízení jednotlivých snímků, Gulliverka v Irsku...). To není určitě jen tak samosebou, takže v následujících dnech se snažím zjistit, o jakouže výstavu se jedná tentokrát. Googluji špatně, z plochy počítače zjistím virtuální nic. Přesto(=právě proto) mi to nedá pokoje, něco mě tam táhne. Rozhodnu se obětovat tomu zjištění jednu přespolední povinně strhávanou pauzu. Jen...zase ta logistika...vzít si s sebou foťák mě nenapadlo, takže tentokrát bude zápisek nudně bezobrázkový.

Kdybych byla jenom o špetku chytřejsí, než reálně jsem, napověděly by mi už ty velmi bytelné a vtipně pospojované výstavní panely, že se nebude jednat o nějakou DIY prezentaci místních fotografů. Na sebe celkem netypicky nejdu proti směru prohlídky a hledám identifikační údaje na prvním stojanu. A v první chvíli se mě pokouší zmocnit cosi jako zklamání: Co mě, pacifistku, tu která se (i potenciálním) konfliktům zbaběle vyhýbá a "raději" se nechá sama zranit, než by vědomě ubližovala druhým (což ale jinak samozřejmě pravidelně dělá nevědomě, jako všichni...) mohou naučit naši vojáci nasazení v mírové misi v Afghánistánu?
Ale to už se ke slovu dostává má druhá půlka a směje se: No právě, no právě! Nejsou ty dvě v názvu vyjmenované vlastnosti přesně tím, co ti tak žalostně schází? Navíc, profesionální kvality fotografa Herberta Slavíka jsou nezpochybnitelné a jeho kolegové v uniformách za ním tentokrát vůbec nezaostávají. A dále, do Afghánistánu se nikdy jinak než takhle zprostředkovaně nepodíváš. Podtrženo, sečteno, hned tři rozumové důvody pro podrobné prozkoumání obrazové části.

Ke se slovu ale samozřejmě dostává i druhá stránka, ta proklínanější, nesená (jak jinak u mě, že?) doprovodnými texty. Je mi věnováno jednak paštunské rčení: "Když Alláh stvořil svět, zůstala mu v dlani hrst kamení. Tak je hodil přes rameno za sebe a ... vznikl Afghánistán." Pozadí vyprahlé, drsně krásné krajiny jednotlivých snímků svědčí o jeho pravdivosti velmi přesvědčivě.

Pod fotkou letadla, které ze své zádi vypustilo spoustu malých padáčků se zásobami jídla je napsáno, že jedním z údajných leitmotivů vojenského života je: "Hlavně žádnou pravidelnost!" Zašklebím se dovnitř kousavou poznámkou, že by stálo za to zeptat se i nějaké ženy/dívky, která si vojenskou dráhu zvolila, co ONA na to!? Jestli je takové uvažováním skutečně vymodelováno profesí nebo jestli je to spíše znak většinového chlapského pohledu na svět.

U záběru zachytávajícího rozhovor vojáka s místnímu obyvateli je napsáno, že ve vztahu k nim spojenci praktikují zásadu Heart and Mind. Tedy snahu praktickou, každodenní, "drobnou" pomocí se postupně, pomalu ale trvale zapsat do srdcí a povědomí místních obyvatel, aby k mírovým silám získaly tak vysoký stupeň důvěry, že jsou ochotni vojákům prozradit informace nejcennější, skutečně životně důležité: Kdo je tady nepřítel, a kde VŠUDE se skrývá.

Ještě jsem se nepropracovala k tak poučenému postoji, o jakém zpívá jedna z mých velkých inspirátorek Shina Lo ("Všetko, čo ku mne príde, prijímam") ale tahle výstava mi skutečně na těch pár minut dala pocit, že jsem jednou byla tam, kde měla být. Paradoxně.

sobota 31. července 2010

Z cest(y) + Vyposlechnuto: Karolína Kamberská(26.7.2010, Šachova synagoga, Holešov)

Tuhle jsem zaslechla něco málo z už-sólového repertoáru Karolíny Kamberské a dost se mi to zalíbilo. Když jsem zjistila, že brzy bude hrát v rámci Týdne židovské kultury v holešovské Šachově synagoze, bylo rozhodnuto, že se tam vypravím stůj, co jeď. Táhla mě tam před dvěma lety nasátá atmosféra koncertu Ridiny Ahmed. Tenkrát to totiž bylo absurdně krásné:
Sedím si v synagoze, ukrytá v rohu na plastové židli, obloukovým oknem se dívám na únikové schodiště místního domu pro seniory a poslouchám Ridinu, jak jako přídavek dává spirituál Sometimes I Feel Like a Motherless Child a pak vyjdu ze dveří a tam Ridinin partner na rukou nosí jejich několikaměsíční mimino, které se hlasitě dožaduje svého nezpochybnitelného práva na maminku.

Během dne ustal déšť, slunko vysušilo kaluže, takže jsem se nemusela vázat na veřejnou dopravu a mohla vyrazit na kole. Zpočátku všechno probíhalo v naprostém pořádku. Cestu autem znám, bicyklové nábližky/vyhýbačky hlavní cestě jsem si osahala při cestách za vodou resp. k míškovickému kostelu sv. Antonína(podle návrhu architekta F.L.Gahury, vysvěcen 1927).

Jenomže v Zahnašovicích jsem začala přemýšlet, tzv. hlavou. Ukazatel rozhodně velel „Holešov – 5 km – doleva“. Jenže já si říkala, to přijedu z opačné strany města, od Hulína, když to střihnu naopak doprava, tak přejedu krátký ve 2D rovný úsek a napíchnu se na novou cestu z Martinic. Jo, jenomže krátký úsek z pohledu spolujezdce v autě se od identického úseku v sedle bicyklu liší právě tou délkou. Možná to bylo tím lehkým protivětrem, ale brzy jsem měla pocit, že ta nová cesta přede mnou utíká. A na severním horizontu už známé siluety města Holemoshe. Vždyť tu přece musí vést nějaká polňačka! Ano, sice trochu rozblácená, ale kdyby se mi podařilo projet bez zastavení/podklouznutí, mělo by to i mé supermaketové městské kolo Olpran s úzkými plášti zvládnout. Po zhruba 150 m další levo-pravé dilema. Doprava by to bylo zase k té pohyblivěpískové asfaltce, tak teď pro změnu doleva. Směr by ucházel, ale polňačka končí a já se octnu na břehu čerstvě zregulovaného potůčku s neodolatelným jménem Mojena. Je mi jasné, že bych se potřebovala dostat na druhý (obyčejný, s malým písmenem, ne ten janotovský) břeh, ale furt se mi něco nezdá. Tam, kde by byly vhodné přešlapné kameny, je zase moc prudký výchozí nebo cílový břeh, tak pokračuju dál v bláhové naději, že už to příští místo bude to pro přeskok správné. Chvílemi jedu, chvílemi musím kolo vést, vážně by to chtělo širší ráfky (ach, kde jsi, moje staré dobré červené kolo zn. Genesis? – „v garáži, s přehazovačkou, kterou jsi mi zničila právě ty“ … téměř slyším jeho ublíženou odpověď). Dorazila až k místu, kde už končí pokosené břehy a přede mnou jen křoví, křáčí a mlází. Už není nad čím přemýšlet, na řadě je skok přes potok o kole (podle gramaticko-atletického vzoru „o tyči“). Naučila jsem se v loni u Oder při návratu od Černého jezírka (úžasné místo!). Letošní už druhá repríza proběhla bez kapky vody v botách. Tak ještě jednou a přes cíp vojtěškového pole na násep té cesty, jenž se už nade mnou, všudezpocenou, s potrhanýma silonkama, sukní od kolomazu a ráno bláhově umývanýma botama, smilovala. Pro jistotu (stejně bych nedokázala šlapat rychleji) se na čas v mobïlu raději vůbec nekoukám, ale tuším, že mě tohle zdržení bude stát zahájení koncertu. Na náměstí dorazím, když bije čtvrt, oficiálně měl být začátek v celou. Věžičky oblíbených domů nestačím ani pozdravit (ale u Pythona je stejně v PO zavírací den), z oken nechvalně proslulého cikánského domu muzika zní, ale já jedu za jinou, tak rychle, tuhle cestu už si nespletu nikdy … ještě malý slalom mezi peškyjdoucími a jsem u synagogy. Jsem v jiném světě. Ve světě krásných černých klobouků s kulatým dnem, bílých košil, černých sak, jarmulek. Dámy své vyznání oblečením nepřiznávají (anebo se po nich prostě nekoukám). Stojan na kola je plně obsazený, tak to své jen opřu o rám sušáku na prádlo, kdo by se zdržoval zamykáním, pár schodů a jsem v synagoze… celkem překvapivě zaplněné do posledního zase-plastového místečka. Překvapuje, že účinkující je tentokrát dovoleno stát přímo na almemoru (bimě? tevě?) Zůstávám stát vzadu u pultíku s prodávanou literaturou, rychle cvaknu první dva obrázky,
ale cítím, že svým luzným zjevem (nebo to bude dobrodružstvím na kole získaná neokázalá „vůně“?) kazím knihprodejské kšefty, tak se raději uklidím na židli, kterou opustil někdo, komu se na rozdíl ode mě Karolíniny písničky nelíbily. Dobře vidím, skvěle slyším, akorát všechny fotky budou přepálené, fotit v protisvětle oken i žárovek pořád ještě nezvládám. Navíc, všichni Loudalové z Trousilova naprosto neomylně poznávají, že když zamíří mým směrem, budu to já, kdo se bude cítit provinile, že zavazí a uhne. Takže poposedávám, vstávám, nakláním se a snažím se nepustit přitom v ruce pořád svíraný foťák.

Co napsat ke Karolíniným písničkám? Nic, je potřeba si je poslechnout. Hrála na španělku, dvě písničky zazpívala jen tak a capella. Texty naprosto odrážející mé vidění vztahů a jejich odrazu v holčičí, ne … má taky tři děti … ženské duši, ironie, nadhled, sarkasmus. Naprosto bez rozpaků se přizná, že píseň o beznaději nemá ani moc nacvičenu, protože když se o ni doma pokusí, její nejmladší spustí nesouhlasný jekot. Pro text Madoniny písně si klidně zaběhne do kabelky… žádné hvězdné manýry, žádný přehnaný ostych z vážnosti místa a situace.Těším se na její první sólové CD, mělo by vyjít na podzim. Další program navazuje hned v 19:00, takže nám musí stačit jediný přídavek. Stejně si stěžuje, že jí dochází repertoár, protože ty rychlejší, rockovější by se díky akustickým odrazům od členité klenby staly nesrozumitelnými. Ejhle, na textech jí záleží v první řadě, jak už jsem říkala, můj člověk!

Mělo se pokračovat besedou s Arnoštem Lustigem, ale ten už týden leží v nemocnici s těžkým zápalem plic (ale už se prý lepší), takže na pódiu jsou „jen“ ředitelka Společnosti Franze Kafky Markéta Mališová a spisovatel František Cingr. Povídají (o A.L.) vtipně, přirozeně, zajímavě, ale mě čeká zpáteční cesta (světlo na kole nemám ani jedno) a pak … letos už jsem nasbírala několik hrstí kamínků, ale nepoložila ještě ani jediný. Tak mizím ze synagogy, hřbitov je naštěstí ještě neuzamčený (je přece ten Týden židovské kultury) a na něm jen já. Nikomu tedy nebude vadit, že z chodníčku sejdu do trávy, protože k těm mým oblíbeným malým pomníčkům kolem zdí žádný nevede.
Rozdám všechny kamínky, co u sebe mám (s jedinou výjimkou),
udělám pár fotek náhrobků, které ještě nemám v archívu

a u Šachovy tumby

vložím papírek se svým letošním přáním do kovové schránky, o které si bůhvíproč myslím, že je k tomu určená. Byly v ní ale zbytky svíček… To přání by bylo identické s těmi minuloročními ….kdyby mě před 14 dny nepopadla v papírnictví touha koupit si nejobyčejnější inkoustovou plničku. Tehdy jsem nechápala proč, dnes už to vím, aby první větší déšť ta písmenka smyl a následné teplo jim umožnilo vypařit se tam, kde prý žije? ten jediný, který přání MŮŽE (nikoliv musí) splnit. My lidi jsme v tomto nespolehliví...
Když nasedám na kolo, cítím v kabelce charakteristické chvění. Telefon. „Jsi doma?“Mám si den zapatlat lží, která není bezpodmínečně nutná? Proč? Tenhle výlet je fakticky naprosto morálně čistý. Lokalizuju se, slibuju, že pojedu opatrně a že ihned, jak dorazím domů, ohlásím se SMSkou. Co se v nedospění bere jako omezování osobní svobody, už považuju za projev zájmu a jsem za něj vděčná. Ani po všech těch letech se o mě ještě nepřestali bát a navíc se nebojí mi to nahlas přiznat. O kolika dalších bych to mohla říct?
Nazpět jsem byla už dopravního značení poslušna. Bez problémů dojedu až do Sazovic a tam se (opět!) nechám vyprovokovat vápnem napsanými, metr vysokými písmeny skládajícími slovy NESCHOPENKA!!! Ne, nepojedu po břehu potoka, ještě vyšlapu ty dva kopečky a stavím se na chvilku u Jakuba.Brána je nastavena tak, aby jen pěší prošel, tak se i s kolem nějak proháčkujem, opět zkouším pár záběrů, takhle za tmy jsem svůj oblíbený kostelík ještě nikdy nefotila.

Navíc, je sezóna mečíků (nebo jim po-krylovsku říkáte gladioly?) takže zdobí spoustu hrobů. I ten s bustami manželů Šuterových.
Před pár dny jsem se do katalogu k výstavě jejich snachy Olgy dívala na význam jednotlivých zastavení Křížové cesty. Já, starý neznaboh, totiž nevěděla, k symbolu čeho jsem to umístila své obětiny. Rozhodla se podle zcela soukromého klíče … a to je tedy dobré… chcete lepší důkaz, že amygdala je opravdu nejchytřejší oblastí mozku?
Domů dorazila doprovázena dvojím světlem. Pouličních lamp a úplňkového měsíce (aha, tak už vím, na koho ZASE můžu hodit vinu za svoji citovou nevyrovnanost).
Známá poučka pedagogických psychologů říká, že chce-li si člověk něco zapamatovat, musí si k tomu vytvořit nějaký vztah. Dá se jen tak, bez nikým nechtěné mozkové příhody, zapomenout cesta tam, vlastní koncert i cesta zase zpátky? Jistěže dá, ale proti tomu bylo přeci vymyšleno písmo, ne?

pátek 30. července 2010

Malé absurdity: Díl první - Dešt(n)íkový

Od té doby, co mám tzv. sociální sítě jako pracovní úkol, pořád přemýšlím, jestli něco nedělám špatně, když tu sázím jeden zápis delší než druhý. A taky ta moje promořenost patosem a odkápávající emoce...prostě nejdu s dobou. Žádá se stručnost a hlavně hláškovitost!

A tak ve mně dnes uzrálo rozhodnutí zavést novou rubriku (sama jsem zvědavá, jak dlouho mi to odhodlání vydrží a jestli se budu schopná vtěsnat do znakového limitu :-))

O deštnících a trhlém (samozřejmě v realitu neproměněném) nápadu

Nejsme v rodině příliš dárkově nápadití (čti: jsme líní přemýšlet), takže je celkem běžné, že se vzájemně ptáme, co by si ten, který je právě v kalendáři zatržen, čili má porozeniny (krásný novotvar, zdůrazňující, že náš aktivní podíl na této životně důležité události je vskutku nulový, © R.M.) přál jako dárek. Existuje ještě mnohem nižší úroveň dárkové pokleslosti, ale k té se nepřiznám ani za nic na světě.

Takže když jsem byla před několika málo lety dotázána, co bych si přála, odvětila jsem, že potřebuju nový deštník, protože ten předchozí, co mi darovala maminka, když jsem odcházela studovat do nejvelkočeskoměsta, už je opravdu okolí nebezpečný, jak z něj trčí dráty všemi směry. "A chceš si ho vybrat sama?", zněla další otázka."Ne, ať mám alespoň nějaké překvapení!" V dalším hovoru jsem vyjevila ještě další dvě přání, aby byl skládací a pokud možno nenápadný.

A tak ... jsem z balícího papíru vybalila deštník pánský, černo-šedě kostičkovaný, o trochu větší rastr něž klasická francouzská kostička. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy a neurazila tak dárce, přece mi vyhověl, jak nejlépe uměl, že.
Stejnako: deštník s sebou nosím sice skoro pořád, ale roztahuji jen v případě vážného nezbytí. Mnohem časteji jsem k potkání v podobě zmoklé slepice, které deštník provokativně trčí z kabelky. Doteky dešťových prstů mám ráda...tedy když vím, že se brzy budu moct převléct do suchého nebo že stejně brzy uschnu.

Ale dnes přes polední pauzu pršelo skutečně provazově, tak jsem šla s tím šedým baldachýnem nad hlavou. A na celkem frekventované komunikační zóně potkala pána, který se skrýval pod deštníkem zářivě růžovým. Dobře jsem se bavila představou, jak by asi zareagoval, kdybych k němu přistoupila a zeptala se: Nechcete si ho se mnou vyměnit? Ale naštěstí (pro něj) nemám odvahu ani k zdaleka rozumnějším a oprávněnějším skutkům, takže zůstalo jen u představ a mého úsměvu. Deštník jsem schovala ale už zanedlouho, to když mi kamarádka potvrdila, že to, co jsem vyhodnotila jako jeden z odpadních produktů mé poněkud zpuchřelé fantazie, je čistá, ničím neředěná pravda. Potřebovala jsem se zchladit resp. nechat omýt.

Závěr: Zatím nejkrásnější deštník, jaký jsem kdy viděla, měl můj ex-kolega. Zvrchu - běžný rodinný holový deštník tmavovmodré barvy...ale uvnitř, tedy na spodní straně potahu...má vytištěna souhvězdí noční oblohy. Jak mi celkem nedělá problém druhým věci nezávidět, tak tohle ti, Bobe, závidím naprosto nepokrytě. Mít v záloze své vlastní nebe a v případě potřeby si ho rozestřít nad sebou ... jó, to by bylo něco...pro Pagandu...
**********************************************************************************
DODATEČNĚ:Už nemusím! Hned jak budu příště...tam...

sobota 24. července 2010

Přečteno: Javier Marías - Černá záda času (BB Art, 2010)

Z nezasvěcené dálky to vypadá, že furt jenom někam trajdám a VŮBEC nečtu, tak přednostně dopíšu tento příspěvek. S předem připraveným úmyslem... A taky co jiného dělat než psát, když se přesmyčku toho infinitivu nedaří rozlousknout :-)

V zápiscích vezdejších se někdy možná až zbytečně křečovitě snažím neprozradit kompletní děj, zápletku či pointu přečtených knížek. V tomto případě bych to tedy měla mít víc než snadné. Ona totiž žádný příběh
(s jeho počátkem, očekáváním a konečným tichem)
neobsahuje, nebo - jinak nakouknuto - obsahuje tolik drobných mikropříběhů, že po přečtení knížky v hlavě zůstává guláš ze Všech duší (promiň, Martine, ale asi jsi mi tím, čím Mariásovi Shakespeare :-)), müsli z reality a fikce. Tentokrát mě ale nic nenutilo si na papír načmárat pavouka vztahů, jako kdysi u Happy endu.
Výchozí situace: Marías sám působil po dobu dvou let na univezitě v Oxfordu jako profesor španělské literatury a teorie překladu a tuto svou akademickou/životní zkušenost promítl do románu Všechny duše (španělsky vydáno 1989, česky 2007). Po vydání (a přečtení) ho ale za "román v klíči" začala považovat nejen část literární kritiky, ale i skuteční, reální lidé, se kterými se někdejší lodgeovský hostující profesor v Oxfordu více či méně, důvěrně, ještě důvěrněji či naopak formálně stýkal. Nejen, že začali identifikovat románové postobrazy druhých, ale někteří se dokonce sami v románu "našli" a začali své údajné - tedy jen jednotlivým postavám připsané rysy, vlastnosti a způsoby chování adoptovat do svého vlastního života.
Celkem vzato je víc pokořující neinspirovat než inspirovat, nebýt než být hodný fikce. Nejhorší je nefigurovat tam, kde se figurovat dalo
A naopak, jediná skutečná postavu románu Všechny duše - v jeho mládí za-génia-považovaný anglický spisovatel John Gawsworthy byl většinově považován za postavu veskrze literární, snad proto, že jeho životní příběh se může zdát být skutečně poněkud přepatnáctěný.
Odtud se tedy Marías = vypraveč = hlavní hrdina odráží k volnému asociování na téma vztahu a vzájemného ovlivňování reality a fikce, času, paměti, vzpomínek, vyprávění a čtení.
Nejsem první a nebudu poslední spisovatel, jehož život se obohacuje, zatracuje anebo jen prostě mění tím, co vymyslel, nebo vyfabuloval, napsal a vydal.

Všechno ztrácíme, poněvadž všechno zůstává, jenom my ne. Proto je možná každý způsob posmrtnosti příkořím, a možná je tedy příkořím i jakákoli vzpomínka.

Hodlám mluvit o několika skutečných mrtvých, s nimiž jsem se nesetkal, a budu tak pro ně nečekanou a vzdálenou formou posmrtnosti. Budu jejich paměť, aniž bych je kdy viděl, aniž mě mohli ve svém ztraceném čase předvídat, budu jejich přízrak.

Člověk může v životě ledacos změnit, napravit či nahradit, dokud se příběhneuzavře smrtí, která příjde a ohraničí, a hlavně vyprávěním o obojím, životě i smrti. Co se ale člověku přisoudí ve fikci, to se opravit nedá, nebo jen málo, list nejde obrátit, nelze to přepsat. Je psáno, a bez slitování i naděje se to opakuje stále stejně - toto je ten příběh a toto jsou jeho slova - při každém čtení, zalistování nebo nahlédnutí to vypráví a říká pořád totéž, podobně jako děj zmrazený v obraze nikdy nepokročí dopředu ani se nevrátí zpátky.

Cestou do toho připlete část své rodinné historie, když vypráví o svém bratříčkovi, který mohl být jeho starším sourozencem, ale prostě jim toto štěstí nebylo (do)přáno.
Poněvadž za noci odcházíme jako PŘESTUPNÍ ubožáci.

Všechno minulé se jeví jako naivní.

Přídá osudy dalších bizarníků i historii svého pustého literárního království - ostrova Redondy.
Oči měl modré, s pohledem na číhané, anebo ještě spíš ze zálohy, oči, které jako by si dělaly úsudek, dokonce i když působily roztržitě nebo ospale nebo nepřítomně. Oči, které myslí samy, bez zásahu mysli, a posuzují. Patřil k těm, kdo nikdy nežádají ani nekárají, ale člověk se před nimi zpravidla cítí nedostatečný, pokud se úplně nezbavil reflexů mládí, nic nevytknou, nedají najevo nespokojenost a přesto nám připadá, že jsme stále na pokraji jejich tichého neschválení.

Člověk tak poctivý a rovný, že většině lidí musí jít na nervy. Takových jako on se dneska moc nenajde, leda pár žen. A přitom pružný chlapík s mimořádným smyslem pro humor. Jeden z těch vzácných jedinců, kteří dokážou být vážní i žertovat takříkajíc v témže odstavci, a obojí upřímně.

Je to román veskrze postmoderní, text je prošpikován skutečnými? fiktivními? dokumenty, mapami, fotografiemi, kopiemi novinových článků atd.; je zde zrecyklována jedna celá pasáž z "odrazného" románu Všechny duše.
Musím udělat vsuvku - tohle je kniha vsuvek, jenže i s nimi se postupuje

Ale přesto ta knížka není pastvou jen pro hrstku vyvolených salónních intelektuálů. I obyčejný čtenář jako já ji dokáže přečíst a může mu z ní zůstat na tváři lehký úsměv přikývnutí. Jinak řečeno, ani tímto ne-románem si Marías nepodkopal moji přízeň. Onu nepodmíněnou citovou vazbu, jakou (v ideálním případě) zakoušíme k dětem, dlouholetým přátelům a pravým láskám. Ale ta musí být nejen na něčem vystavěna (v tomhle případě na dříve přečtených románech Srdce tak bílé a právě Všech duších), ale i pěstována (Vzpomínej na mě zítra při bitvě, ta na mé přečtení teprve čeká. A co fotbalové fejetony Divoši a citlivky? Možná dokážu překvapit i sama sebe!)
Byl to právě ten pocit časové závrati nebo zrušeného času, jaký zakoušíme, držíme-li v ruce předmět, který úplně nezamlčuje svou minulost.

Pocítil bázeň, tu krátkou snesitelnou bázeň, která nás přepadne, když vidíme věci příliš přesně a nečekaně zapadnou do sebe, bázeň, že svět je možná víc v pořádku, než se nám chce věřit, anebo lépe uspořádaný námi samými.

Všechno se musí říkat zas a znovu, aby se to neztratilo, dokud nebude řečeno všechno a víc už toho nebude.

úterý 20. července 2010

Z cest(y): Rešovské vodopády (věnováno nejneočekávanější telefon-zvednuvší ježbabce posledních dní - Vti)

O tom, že za vodopády nemusíme vždycky do vysokých a tedy dalekých hor, ale jedny (a hned KRÁSNÉ) mi leží takřka za humny, jsem se poprvé dozvěděla z webu asi před čtyřmi lety, když jsem se "zrcadla" zeptala, k čemu by mi mohla být poprvní návštěva modelářské letiště Dvorce.
Vědoma si svého proslulého orientačního nesmyslu snažím se zaonačit svá první navštívení tak, aby mě z případných zkratek a vracení se příliš nebolely nohy. Jenomže s člověkem, který je zvyklý dojít jenom k nejbližšímu parkovišti a nemá potřebu odpovídat na otázky typu "Co je ještě za touto 'poslední' zatáčkou" si výletů do neznáma jedna moc neužije. Takže tentokrát bylo jasné, že tam zamířím radši sama.

Na (vzdušnou čarou měřeno) nějakých 40 km tam i zpět jsem si v kopečkách, panujícím horku a s očekávaně aktivovaným těžištěm na kole (přestože se mu přes jeho takřka slumový původ dostalo naprosto neočekávané pocty být zvěčněno - tedy zchvilkováno - v galerii skutečných cyklistů) opravdu netroufala a tak jsem zvolila kombinaci vlaku a pěškobusních turistických značených tras. A zvolila správně, protože co je pro místní šedě průhledná každodenní nuda-rutina, pro věčně spěchající čmeláky děsný kodrcák, je pro lufťačku romantickou vyjížďkou krásnou krajinou s neodolatelnými místními jmény jako Jamartice nebo Velká (Malá) Štáhle.



Vystoupivši z vláčku se "se specifickým způsobem odbavování cestujících" (já se tedy bavila skvěle, nejen už zmíněnou krajinou, jmény zastávek - "Břidličná-les" a pozorováním spolucestujících) měla jsem oči pro každý rozcestník, strom a patník, protože jsem neměla žádnou mapu a musela se tedy spolehnout na práci KČT. A tak se mi už na prvních metrech cesty skrz město Rýmařov do zorného pole připletl půvabný plakátek zvoucí na retrospektivní výstavu Jaroslava Dostála. Jméno výtvarníka mi sice vůbec nic neříkalo, ale nevsadila bych na sebe ani pětník, že odolám lákání názvu výstavy. Dopadlo to tak, že jsem se musela vrátit k pokladně s dotazem, zda se smí fotit. Mohlo:



Lávka s dvěma lucernami, 1946


Ticho, 1995


Rozhovor dobrého se zatvrzelým, 2001


Rozednívání, 1989-1993



Pocta A, 1999



Písmo kamene I.Minulost, 1997

Až následně, doma, jsem si dohledala, že povoláním lékař Jaroslav Dostál byl zeťem Josefa Čapka, přítelem Václava Boštíka...

Ke dvěma hodinám, které jsem ztratila (ne získala! Na takovou procházku v okolí malého nádražíčka s vlaštovčím hnízdem přilepeným pod trámem olupující se dřevěné střechy bych jinak nikdy "neměla čas"!) ráno naprostým podceněním logistiky, jsem přidala ještě jednu další, protože v muzeu jsem kromě výše zmíněné výstavy prošmejdila všechny expozice (už jenom ty názvy exponátů v "kabinetu" nerostů a minerálů stály za to a hra "na objevovanou" s fotobuňkou v místnosti věnované hedvábnictví s ukázkami ornátů/brokátů jakbysmet).

Ale pak už byl nejvyšší - téměř polední - čas vydat se bez dalších odboček vzhůru do kopce, protože k "Rešákům" je to z náměstí změřených 10 km. Zelená turistická značka mě k vodopádům přivedla z opačné strany než většinu automobilových návštěvníků, tedy nikoli od parkoviště u hospody v Rešově, ale pozvolným klesáním po proudu říčky Huntavy (Nomen omen - druhý den jsem chodila jak kyčelně-kolenní rehabilitant) od vesnice Skály ("Na skok" tam ten den zrovna přijela spousta pěstěných koňských krasavců!). Turistů na neomrzení zdravení, borůvek tolik, aby zbylo na každého, kdo při cestě sbírá prsty a ne hřebenem a motýly jsem nestačila ani registrovat, natož tak počítat nebo každému "psát" na křídla nějaký ten vzkaz.

Les voněl horkem, pryskyřicí a dětskými prázdinami na Šaštíně:


Kdo byl, vzpomene si sám, kdo ještě ne, stejně by mu moje slova nedokázala vylíčit tu krásu. A nepodaří se to ani těm několika statickým obrázkům. Ale přesto...











Vypravte se, než i do této soutěsky dorazí přeopatrnické, politicky sterilní, naddimenzované normy pečující o neohrozitelnost euroobčanů.
Divočina to není, bez udržovaných dřevěných mostků, lávek a schodišť byste toho zdaleka nemohli vidět tolik jako s nimi, ale přesto tu pořád zůstává několik nespoutaných úseků, kde je nutné mít pevné boty a zatnout zuby sebezapření.

Voda v říčce měla i v tom tropickém dnu teplotu osvěžující pouze tak prvních 30 vteřin, pak už jsem začínala tuhnout od základů.


Ale přesto jsem do ní nohy opakovaně nořila, protože mě čekalo zpátečních 10+5 km po vlastní ose. A když jsem chtěla vyfotit jeden z největších vodo(s)pádů, náhodou jsem objevila místo, kde se voda tříštila do kapiček tak drobných, že byly sice ještě okem viditelné, ale (aspoň tedy mým) fotoaparátem nezachytitelné.

Krásně (c)hladily na každém kousku rozpálené kůže.



Protože strach je z motorů nejsilnějších, poslední spoj do Valšova jsem stihla i s drobnou rezervou, a to jsem ještě nakoukla a malinké spočinutí našla v rýmařovském kostele. Ve vláčku už zbývalo jenom nezávidět slečně taky-turistce v "kupé" za mnou, která si masáž chodidel, kotníků a lýtek zasloužila už veřejně a na místě.
A pak hlavně ukázněně vystoupit na správné zastávce a nenechat se "omylem" zavézt až na konečnou. Do láhve načepovat ze stometrové hloubky prýštící Ondrášovku a vydat se zpět přes celé město a ještě kus za něj.
Došla na hranici světla a (samozřejmě jen zdánlivě :-) svých neotužovaných sil. Ale nakonec došla, zcela pod vlivem v duchu přehrávané Back Broke.
Nádhera, která se dá prožít jen osamotě. Anebo prý ve dvou stejných. Prý.

čtvrtek 15. července 2010

S.Zhlédnuto: Zdeněk Šmíd (KGVU Zlín,2010)

Obdivuji nejvíc, čeho se mně samotné nedostává: fantazii, hravost, prostorovou představivost a potřebu zanechat po sobě stopu.
Na webu mě baví jeho schopnost přivést člověka (je-li k tomu svolný) tam, kam by ho vědomě vůbec nenapadlo jít. To jsem onehdá (ale ne poránu) začala hledat vysvětlení jednoho matematicko-topologického pojmu a "skončila" u obrázků M. C. Eschera. Nejvíc mě na nich fascinuje, že v době, kdy vznikaly, počítače už sice existovaly, ale rozhodně nebyly osobní a měly z dobového hlediska důležitější software, než grafické (vektorové) editory. Tedy že to, co dnes dosáhneme pár kliky a tahy, musel umělec pracně počítat, vyměřovat a ručně kreslit. Mimochodem, ten způsob, jakým Droste-efekt, jež M.C.Escher použil třeba tady, získal své jméno, je tak prostý, že by si ho snad žádný vypravěč netroufl vyprávět.

Když jsem se chystala na výstavu sochaře Zdeňka Šmída, domnívala jsem se, že jeho díla neznám. Ale sotva jsem vešla do expozice, která nezačínala "hotovými" díly, ale jejich drobnými modely (tohoto dovolení nahlédnout umělci "pod ruce" si tedy velmi cením), zmocnil se mě intenzívní pocit déjà vu. Naštěstí mě milé paní kustodky vybavily kromě návodu (=kurátorské prosby), jak se v expozici chovat, i katalogem, takže jsem si mohla šedé na v bílém potvrdit, kde jsem už některé objekty mohla vidět. Tančící věž byla součástí putovního projektu Orbis Pictus a Venuše byla vystavena v rámci kteréhosi ze Zlínských salónů.
Ještě k tomu katalogu: jeho laskavé zapůjčení bylo víc než vítané, protože ani modely ani vlastní sochy nebyly z nějakého mnou tedy skutečně nepochopitelného důvodu označeny ani názvem ani rokem vzniku. A vážně by mě zajímalo, co vedlo grafika, který jinak velmi pohledný katalog zpracovával, k tomu, že pro texty zvolil drobounký font s téměř vlasovou tloušťkou čáry, navíc opravdu šedé barvy na bílém papíře. Prostě nám už-ne-příliš-ostříšům, pokud jsme chtěli texty rozluštit, nezbylo než postavit se k oknu a předpažením experimentálně zkoušet nalézt optimum vzdálenosti, která by slovům dovolila vystoupit z rozmazanosti.

Jistě, Šmídovy sochy-kinetické objekty můžete vidět i od pracovního stolu na jeho webu, některé dokonce i s animací, simulující pohyb, ale prostě si na ně nesáhnete a nestanete se tedy na iluzivní okamžik prvotním hybatelem.
To já, osmělena oním už zmíněným písemným svolením, že šetrné dotyky jsou tentokrát výjimečně povoleny a skutečností, že jsem byla v galerii sama, jsem si skutečně sáhla (nebo zafoukala) na každý z objektů, prestože u tří bylo už z jejich podstaty zauzlení jasné, že je k ničemu nepřiměju.

Kdybych musela vybrat jen jediný objekt, pak by to byl Kohout II. Jednak pro to téměř cívkové vinutí cínového drátu a asi nejintenzívnější do-služeb-zapřáhnutí principu setrvačnosti.


Do uzavírací doby galerie ještě zbývala k personálu dost zdvořile dlouhá doba, takže jsem mohla zaskočit i do stálé expozice, abych zvizitýrovala, jak se daří mým oblíbencům. Olejům Jakuba Schikanedera, autoportétu Bohumila Kubišty a Ženě na červeném pozadí ex-režimem zneužívaného Václava Chada. Jak jsem byla rozdotýkaná, tak jsem tentokrát neodolala svodům mramorového Torza Bedřicha Stefana z roku 1929. A jak moje levá dlaň přejela přes hranu boku...Byla ta andrenalinově-endorfínová smršť v mých žilách vyvolána překročením hranice dovoleného nebo snad mám na tuhnoucí kolena znovu zaměřovat hranice své doposud nezpochybňované orientace?

čtvrtek 8. července 2010

Kam se vracím: Křížová cesta a Kaple I (Pavla Kačírková)

Nemám žádné výtvarně-teoretické vzdělání, v genetické posloupnosti smyslu pro výtvarno jsem to druhé přeskočené koleno, sama nenamaluju ani koně, ale přesto mě baví chodit na výstavy. Ty lokální a občas, když někam musím,se snažím naaranžovat si případný volný mezičas tak, abych aspoň jednu velkoměstskou navštívila. Až přemýšlení před tímto zápisem našlo možný iniciační okamžik: jsme s gymplem asi tak ve třeťáku na školním výletě na Vysočině a náš třídní a současně profesor češtiny (DÍKY!!!) nás vzal na výstavu současného malíře. Jméno autora jsem samozřejmě zapoměla, ne tak název cyklu a především své zděšení: Tahle mazanice má být umění? (Když jsem dnes, "after all these years", zadala to slovo vyhledávači, vrátil mi jméno profesora AVU :-)). Od té doby se snažím průběžně, pomalu a potrhaně dozvzdělávat. Vyhledávám fotovýstavy, grafiku, umění z "okraje" (art-brut, mediumiky&solitéry obecně), řezbáře, ale čemu se zatím nedokážu postavit bez předchozího (anebo aspoň paralelního) nahlédnutí do verbalizovaných autorských záměrů, je nefigurální a konceptuální tvorba. Často se pak zpětně ptám: Co bych si asi tak pomyslela, kdybych nevěděla?
Mladou, talentovanou, krásnou a skromnou, původem přerovskou výtvarnici Pavlu Kačírkovou jsem poznala prostřednictvím muziky mé oblíbené skupiny Květy. Výrazným způsobem se podílí na grafickém ztvárnění jejich CD i vinylů od dob (zatím) předposledního CD Střela zastavená v jantaru, natočila pro ně několik klipů, z nichž ten snad ničím nepřekonatelný k písničce Cirkus byl dokonce zařazen americkou hudební televizí Link TV’s do kolekce “The Best Video Finds of 2008".
Její hlavní doménou jsou ale sochy a prostorové realizace vůbec.
Nezaslouženou shodou okolností mám (už) dvě z jejich děl "na kopečcích" za domem. Poprvé jsem se vydala na Křížovou cestu nad vesnicí Šarovy 28. října 2008. Neznajíc ještě tu snadnější cestu (která ale znamená poprvé projít cestou v opačném pořadí zastavení) nechtěla jsem riskovat netrefení a zeptala se přímo ve vesnici dvou dam dělajících (si) čisto na svém vlastním prahu. Po krátkém domlouvání se mezi sebou mi sice přeložily popis cesty z terminologie založené na znalosti místních poměrů (typu "za chalupů starého Vojty") do obecných termínů (rovně, doprava a do kopce :-)), ale okamžitě jsem vycítila, že těmhle dvěma se autorka křížů i její pan profesor Jan Ambrůz, který je autorem celkového krajinného řešení, tedy do nápěvu nestrefili.
Já "dopadla" jinak.

Dorazila na místo, položila kolo do trávy před prvním křížem a začala stoupat úvozem. Sama. Zmizeli všichni a všechno, co by rozhodovalo o mém čase a pocitech. Ještě než jsem došla k poslednímu zastavení, naprosto jsem tomu místu propadla. A samozvaně se prohlásila jeho občasným dokumentátorem a donašečem k pozornosti jiných. Čtrnáct "prázdných" křížů z tzv. pohledového betonu, od sebe odlišených jen železnými deskami s římskou (jakou jinou, že?) číslicí a (hlavně!) svým umístěním v prostoru a porostu úvozu. Tvoří ... aspoň pro mě ... "rámy příštích obrazů" (pan Kainar promine, už jenom z pýchy, že má tak šikovnou myšlenkovou "vnučku"). Možná, že jim jen podsouvám svůj vlastní obsah, ale jako by bylo důležitější, co je těmi "zaměřovači" vidět, tedy ty měnící se výseky krajiny v rytmu čtvera ročních období.

Anebo druhý význam průhlednosti a prostupnosti křížů? Většina z nás sice časem pochopí a uzná, že svůj kříž si každý vleče (a současně často i teše a na hrb nakládá) sám, ale přesto někteří slaboši mého kalibru chtějí, aby bylo toto břemeno druhými uznáno, tedy bylo viditelné a pro ostatní vysvětlovalo(=omlouvalo) naše drobné i větší škobrtnutí.

Nebo do třetice všeho možného? Jsou to kříže nebo siluety lidí v (marné?) touze vzlétnout?

Od té doby se na místo občas vracím, pozoruji fotím a porovnávám. Zásadní změnu jsem zaznamenala včera, cesta už je označena způsobem, který naprosto vyhovuje i věčným reptalům jako jsem já. Bohužel v rodinném "Vařila myšička kašičku ..." na mě včera zbyla jen nezáznamová optika, takže opisuji z železné desky, do níž je prosekán text začínající těmito slovy:
KŘÍŽE
CESTY
SOCHY
KRAJINA
LIDĚ
Na památku těm co úmornou prací
přetvářeli tuto krajinu
v úrodné pruhy polí
v hranice úzkých mezí
v řady třešní jabloní a trnek
na památku tě, co projezdili tento úvoz
co vyšlapali tuto cestu


Na poslední předprázdninový den byla ohlášena vernisáž druhého objektu, Kaple I, na křižovatce polních cest mezi vesnicemi Salaš a Šarovy. A protože jsem pár dní předtím poprvé to místo, jehož vznikání jsem do té doby sledovala jen virtuálně na autorčiných stránkách, poprvé navštívila fyzicky a nepokorně se napráskala zasláním další várky dokumentačních fotek, vydyndala jsem si pozvání i já.

Cesta po kopcích v horkém podvečeru - na kole v trhací sukni zalézající tentokrát "jenom" do brzd - dopadla naštěstí dobře, protože původně ohlášený čas začátku byl lehce akademicky posunut. Proto, aby mohlo být do neviditelnosti (=nerušitelnosti toho místa) odvezeno auto, kterým byly ke kapli přivezeny (a do obilného pole zpětně nalezitelně uschovány) potřebné propriety. Už jenom takovýmto detailem je pro mě naznačeno, kdo a jaká (asi) P.K. je.
Úvodní slovo pana profesora Jana Ambrůze
bylo jako sandwich obloženo vystoupením improvizovaného performerského tria Ola Hořavová - Martin Evžen Kyšperský - Roman Zelenák (nástrojové obsazení:stébla trav&megafon&budík&zárodek stabilitou netrpících bicích - jako paliček použito site-specific větviček :-))
A pak už mohlo dojít k onomu slavnostnímu okamžiku, kdy měl být z kaple (opět, nečekejte žádnou zdobnost, je to "jen" prostý železný plát o rozměrech 6000x2000x18 mm zasazený do země) sejmut oděv, který ji jako cudně-smyslnou ženu stejnou měrou skrýval i odhaloval. Jenomže provázek se z netkané lehkosti přehozu, který ve spolupráci s pofukujícím vánkem měnil v ty chvíle kapli v plachtoví archy, vytrhl hned při prvním zatáhnutí.
Naštěstí umělci dokáží bleskurychle na místě improvizovat a přidáním dalšího páru ochotných rukou bylo Odhalení skutečně provedeno. Jen na vrcholku zůstal malý cár textilie jako praporek ukazující další směr.

Romantikům, kteří se nebojí drobného kýče (anebo poučeně vědí, že příroda je na repertoáru nemá) podotýkám, že se tento poslední kousek se z přídi uvolnil přesně v okamžiku, kdy byla vernisáž slavnostně ukončena rozchodem hostů do sobě určených směrů. Praporek se zvedl nadnesen závanem větru a snesl se do obilí. Kdo chce, ať bádá, byla-li to náhoda nebo naopak souhlasné pokývnutí přírody či toho nad námi, že na rozdíl od místních ona/on s umístěním dalšího směrníku/označníku právě na toto místo souhlasí. Všimla jsem si zajímavé skutečnosti: Přestože z dálky je kaple (mj. i díky jasně oranžové barvě rzi, která ji za pár dní po instalaci oděla) velmi dobře viditelná ze všech směrů, pokud se k ní blížite zvrchu, polní cestou směrem ze Salaše, na několika metrech, kdy se osa cesty dostane do zákrytu s jednou z os kaple, se najednou pro poutníka stane Kaple I neviditelnou a je-li to takový malověrec jako já, mohl by propadnout pochybám, je-li na správné cestě. Je to jen z další ze symbolů, který byl autorčiným předem připraveným (=vypočítaným) úmyslem? A stejně tak, věděla, že si Kaple aspoň dočasně ponechá stopy některých dlaní, které se jí dotknou?


Přijďťe svou vlastní velikost s Kaplí poměřit sami!
Mým ježbabkám se samozřejmě nabízím za průvodkyni, ostatní najdou mapy s přesně zaměřenými souřadnicemi na Pavlině webu. Třeba se pak nás víc bude těšit, až se podaří vztyčit i další dvě kaple trojúhelníku, který bude opakem toho Bermudského.

A já na svých prázdninových cestách navštívím ještě i její ovečky pasoucí se v kroměřížské Květné zahradě, protože si chci na vlastní oči potvrdit svůj předpoklad, že jim to v přirozeném prostředí bude slušet ještě více než na zdi Kateřinské zahrady v Praze (výstava Nic na odiv, léto 2009) anebo na střeše brněnského Domu umění (Brno Open Art, léto 2009). Možná se mi přit té příležitosti podaří prohlídnout i výstavu jejího staršího kolegy Salvatora Dalího nebo výstavu Renaty Klogner Štolbové v obrazárně Arcibiskupského zámku s názvem Prosluněné obrazy - nejen ze Sardinie.
A až pojedu v září do Prostějova na výstavy mých oblíbenců - Martiny a Jiřího Netíkových, podívám se i na Pavlinu pamětní desku generálu Josefu Dudovi.

To všechno se dá, dokud si můžeme vybírat kudy a s kým.
***************************************************************************
DODATEČNĚ: Na vlastní TV můžete Křížovou cestu a Kapli I vidět na ČT2 v pořadu Kultura.cz v sobotu 24.7.2010 po 18:35. Reprízu resp. následný odkaz na iVysilání si jistě snadno dohledáte sami.
Nejsme přeci FBG.