středa 28. října 2009

Přečteno: Sébastien Japrisot - Příliš dlouhé zásnuby (Knižní klub, 2005)


O předsudcích jsem si své pěkné teoretické přečetla třeba v knize Malcolma Gladwella Mžik, ale občas nepotřebuju ani to doporučované rozřazování slov do několika ne příliš separátních kategorií, abych si uvědomila, jak silně jsem jimi prostoupená. Tahle knížka mě opakovaně utvrdila v tom, že občas je míra účinku v přímé úměře k nutnosti překonat svou předpojatost.

Sama bych si ji nevybrala podle žádné ze svých rozhodovacích podpůrných konstrukcí. Podle titulu - "to bude nějaká červená knihovna". Podle jména autora - neznám blesklo mi napoprvé hlavou a teprve jeden dřevní čtenářský seznam mě usvědčil, že jsem už jednu jeho knihu četla, ale zbyl mi z ní v hlavě osamocený a ještě k tomu dost choulostivý a navíc neliterární detail. Podle obálky - krásná A.T. na fotce z hollywoodského zpracování na mořském břehu v paprscích zapadajícího(vycházejícího) slunce jen posiluje podezření ze schematického popisu nelehké cesty ke konečnému zářivému štěstí. Podle textu na přebalu - ve válečném příběhu bych nečekala najít to, co tak marněsnažně hledám. A ani nakladatelství Knižní klub a edice Ikar mi žádný zápis do (nejen) čtenářské paměti ještě doposud neposkytly.

A přece jsem se (napodruhé) začetla. Do propletence příběhů více než dvacítky postav, které při svém hledání pravdy o smrti svého milého v zákopech první světové války ke svému životu připoutá mladičká Mathilda. Na počátku trpělivě vyčkává dne své formální plnoletosti, aby se proti přání rodičů svých i svého zmizelého milého stala tzv. bílou vdovou a mohla s jeho památkou uzavřít (aspoň) symbolický sňatek. Pak ale přijme pozvání muže, který byl nechtěným svědkem událostí Manechova konce a jeho vyprávění, podmíněné asi vidinou vlastní už jen kratičké životní perspektivy, naznačuje, že oficiální verze Manechovy smrti se s pravdou nemusí překrývat úplně dokonale. A začíná pátrání, které někdo může číst jako detektivní příběh povstávající z paměti a svědomí širokého okruhu zasažených.

Já si ale tu knížku zapamatuju jinak.
Jako narušitelku idylické představy o dobách našich prarodičů, kdy partnerské role ještě měly své vymezené a nezpochybňované hranice. V postavě Mathildy nám autor představuje ženu s takovou míru síly a emancipace, které mnohé z nás (nebo tedy aspoň já osobně) v sobě nemáme ani o více než osmdesát let později.
Jako další svědectví o tom, že lidský charakter, který s sebou na cestu dostáváme, je opravdu velmi diferencovaný a jen málokdo si ho nejen ubrání ale snad aspoň maličko upevní. Že citlivá lidská duše je zatížitelná jen do určité úrovně.
Jako důkaz, že pokusí-li se někdo spekulovat s něčím tak křehkým a tajemným jako je fyzická láska, může vzbudit démona, který téměř zničí jeho samotného.
Jako vyjádření shody cizího názoru s mým dosavadním způsobem uvažování o vztahu snů a budoucí skutečnosti a o tenkosti nitek, na nichž jsou vedeny náhody..
Odlehčeně pak jako pousmání nad tím, že v českém překladu je akronym, původně vyřezaný do topolové kůry a následně zachycený na jednom z Mathildiných obrazů, oproti originálu ještě purističtější.
Povzdechem, že takové "happy,but-endy" reální lidé prožívají často, literární postavy jen jsou-li stvořeny dobrými spisovateli. Nevím proč, ale po přečtení emocionálního konce příběhu (který se ale nenachází na poslední straně knihy, což taky může NĚCO znamenat :-)) se mi v paměti vynořila tahle, do té doby ještě významově nezakotvená báseň :

Krajina s kyvadly
Jan Skácel

Kyvadla zavěšená mimo vítr.
Píšťaly bez dechu.
A trávy stranou času.

Stmívání vyhloubená v kameni.
Nikdo ti v dlani vodu nepodá.
Zčernala po zvonech a nesmíš.


Snadné čtení to není, ani formou (dopisy tu hrají roli dnes už nenávratně ztracenou), ani obsahem. Zpětného listování a dohledávání jsem si užila víc než dost. Ale přesto i v popisech válečných strázní a jejich nevymazatelnosti z myslí i těl přímých účastníků a jejich přeživších blízkých, občas probleskne nezdolná víra těch silnějších z nás. A důkazy, že tudy cesta vede, číst potřebuju snad právě proto, že sama tak žít nedokážu.

Žádné komentáře:

Okomentovat