sobota 19. září 2009

(Za)znamená(no) : Divadlo Continuo - Finis Terrae - Holešov, 30.8.2009

Možná, že si už zase jenom lžu do vlastní kapsy, ale občas uvěřím tomu, že si člověk může pro sebe přát opravdu cokoli, pokud ovšem dodrží několik podmínek.
A už ta první je nepřeskočitelná : Nikdy se nesmíš ptát : Kdy už ?"

O představeních malovického Divadla Continuo jsem si vždycky četla jen v recenzích, pozvánkách a obdivných vzdeších. Našim směrem jejich cesty příliš často nevedou a když už, pak představení angažující tmu a živly jako nepominutelnou součást, začínají v době, kdy mi už dávno odjel poslední veřejný zpáteční dopravní prostředek.

Až jednou ... díky uskutečněnému odhodlání založit tradici festivalu Loutky a bábky, pozvala jeho hlavní duše, sama divadelní autorka a herečka, Continuo do městečka za jedním kopcem a pár zatáčkami. Jenomže ten týden se do dějin (a bohužel i mnoha domů) zapsal povodněmi mediálně orazítkovanými jako bleskové. A tak přestože soubor do městečka dlouhou cestu vážil, mohl z představení uvést jen kratičkou ukázku v budově místního kina a slíbit, že se vrátí ... Nevím, jak se sestup obrovských, člověka ukrývajících, loutkomasek do prostoru foyer a pozvání jejich téměř dvoumetrových paží dotkl ostatních z hrstky tenkrát přítomných, ale ve mně se ten zážitek uhnízdil natolik silně, že jsem si nejen celý srpnový diář popsala poznámkami dovolujícími NEZAPOMENOUT, ale svou nadšenou snahou o rozdělení jsem v následujícíh hodinách obtížila snad úplně všechny ty, se kterými dokážu aspoň trošku mluvit.

Slib, přání a skutečnost se proťaly poslední srpnovou neděli v rámci Rozloučení s prázdninami. Jako scéna byla vybrána jedna z alejí vroubící břeh zdejšího unikátního trojramenného zámeckého jezírka. Majestátní figury opřené o jeden ze stromů i pod druhým ukrytá baterie "bicích" - tj. kuchyňských a hospodářských nádob z doby předplastové, podněcovaly fantazii ještě nezasvěcených diváků už před začátkem představení.

Kdybych to představení měla charakterizovat jedinou větou, pak by to mohla být třeba tahle : Abstraktní jako balet.
Jenomže na rozdíl od bělostných baletek s vlasy sepnutými do drdolů,
z nichž nesmí být vynechám ani jediný pramínek, v "piškotech",
v zrcadlovém sále, tady se hrálo bosky, na písku, který po teplém dnu neobyčejně rychle vychladl, v černém civilním oblečení, které bylo hned v počátku zkropeno vodou, ten večer spíš ledovou než živou. Kromě zmíněné plechové výbavy jako rekvizity nejproměnlivější sloužila tři prostá překližková plata, tu jako stůl, tu jako hradby, tu jako hrazda, tu jako motýlova kukla, tu jako postel a dokonce i mapa, na níž má být symbolicky objeven onen v titulu zmiňovaný Konec světa.

Na hře je vidět, že se na jejím vzniku se podílelo jazykově pestré spektrum tvůrců a současně se vědělo, že se bude hrát před celoevropským publikem, takže z velké míry sází na neverbální komunikaci. Texty sice obsahuje, ale spíše ve formě v angličtině, španělštině, italštině, francouzštině i češtině opakovaných "zaříkávadel". Já,
do nevidoucnosti zaprodaný závislák na psaném slově a jeho možných významech, proto jen obtížně můžu popsat nějaký děj, ale mám svůj důvod, proč to zkusit :

Před mýma očima se dělo tanečně-akrobaticky-pantomimicky-loutkové-zpěvácké představení o ženách a jejich prožívání světa. Muže (chlapce či milé obecně) jim povolali do prý důležitějších válek než jsou ty každodenní domácnostní. A ony soucitně, podpůrně drží při sobě. Až do okamžiku, kdy se objeví jeden, kterého z (vše)obecné povinnosti "vynechali" a on věnuje svou přízeň jen jedné jediné ... a to je neodpustitelné, především JÍ ! Ještě že tu jsou ty každodenní hospodyňkovské povinnosti, jejichž periodicita a (v minulých dobách) neoddiskutovatelnost zabrání,
aby se ve svém stesku, smutnění a vzpomínaní nepropadly až na dno naprosté apatie. Mučedníkům odoláváme jen těžce a stejně obtížně dopřáváme druhým odlišnost, ať je jakkoli ctnostná. A je to zase jenom praktikovaná láska, která nám jediná dokáže masky snímat (a růžové brýle nasazovat - aby to nebylo tak schematické). Končí se připomínkou naší odvěké posedlostí trvat právě a jen na tom, co (už) nikdy nemůžeme mít.


Dvě "moje" letošní letní divadelní představení nemohla k divákům vyjít z protilehlejších bran, ale přesto je v mých očích spojuje naprosté fyzické nasazení a víra, že symbolickým náznakem lze dosáhnout velmi intenzivního účinku i s těmi nejprostšími rekvizitami. To když se namísto laserů, multimédií a schválností angažují fantazie, genius loci a přiznané city.


Viditelně zde :
těm, kteří ani nechtějí, ani nepotřebují víc než jeden náladotvorný snímek
tomu, kdo by si chtěl ověřit míru své/mé shody
Nezprostředkovaně pak tudy

Žádné komentáře:

Okomentovat