úterý 29. září 2009

Vyposlechnuto : CD Mainland Sailors - Wotienke (2009)


Musím se vždycky pousmát, když čtu zdůvodnění začínajících českých kapel, že píšou texty svých písni v angličtině, protože chtějí proniknout na evropská pódia ...
Kdyby to opravdu byla ta jediná podmínka, pak by holandsko-moravská kapela Wotienke, nesoucí křestní jméno své zpěvačky, převážné autorky a pianistky Wotienke Vermeer,už pár let po Evropě známá byla. Ale přestože navíc přidává osobitost obtížně zařaditelného stylu, (nejen) pěvecký půvab hlavní "hrdinky", na lékárnických vahách odměřované ingredience aranží, i ona je prozatím na cestě sbírající jak posluchačskou, tak mediální přízeň pokorně po každé dvojici otevřených uší resp. koncertě. Že je to cesta pomalá a obtížná, ale jediná na sezónním přelomu nekončící, osvědčuje fakt, že do mnoha navštívených klubů se Wotienke opakovaně vrací. K radosti už jednou zasažených, k posouzení těm, kteří se prvními nechali nalákat
a k překvapení náhodných návštěvníků.

Mají teď na to tomto putování nového spojence, první oficiální CD Mainland Sailors (proč bez členu ?), natočené a k vydání vlastním nákladem připravené v amsterdamských studiích. Obsahuje průřez dosavadní Wotienčinou tvorbou, od písniček, které Wotienke sama hrávala na svých občasných vystoupením jen s klavírem (a jimiž se moravskému publiku představila asi poprvé na olomouckém festivalu Přesahy v roce 2005)- Your moves, This Year's Thought), přes ty, které nahráli už jako kapela na svou demonahrávku v prostorách valmezského zámku Žerotínů v roce 2006 (I Cant't Belive It Rains, Skip The Present) až po písničky napsané přímo pro toto CD (Sleep, Snap, Let Go, Remarkable Preoccupations)

Jako je těžko definovat místo, v němž se na CD potkávají přizvané žánry (písničkaření, šanson, jazz a poučený pop), i hudební souputníky na české scéně marně hledám (anebo jen obyčejně neznám). Ale máte-li třeba rádi tvorbu irské, v Berlíně dnes usazené Niny Hynes, a netrváte přitom na jejích občasných teatrálnostech a elektronice, líbí se vám repertoár Szidi Tobias nebo k vám pronikla mordýřsky občas stylizovaná K.C.McKanzie, možná budete mít smysly i pro Wotienke. Všeobecněji známá jména byste mi stejně nikdo nevěřil, ale osobně W.V. řadím čestně (ale skromně) do řady za třeba D.K., N.M. anebo ... pozor ! moje troufalost největší :-) ... N.S.

Poslední pokus - metaforou: Muziku Wotienke dokáže ocenit a vychutnat ten, kdo na dlouhých osamělých cestách sní o společnici, která sice už pouhou svou přítomností udržuje pozornost v příjemném napětí, ale která současně zná a respektuje cenu ticha, takže z ní tudíž nebolí ani uši, ani hlava.

Muzikanti jako by ctili heslo japonských herců : "Chceš-li ukázat pravdu, zahraj z ní 90 %". Aranžmá jsou krystalicky čistajasná, většinou založená na "taktovce" jednoho z nástrojů a dávají prostor dozvukům akustickým i myšlenkovým (viz poslední písnička Sleep - do ticha přecházející jakoby dvojím cinknutím (ovšem, že čajové) lžičky nebo zpozorněte při šeptavém konci písně Your Moves). Řečeno jejich vlastním textem, necítí potřebu "be faster and bigger than anyone else" (Skip The Present).
A zde je asi namístě pánskou část kapely představit : Ondřej Adámek - bicí; Jan Boroš - kontrabas, el. basa; Karel Cinibulk - elektrická kytara; Martin Janírek - saxofony (klarinet ? v téměř klezmerovém názvuku uvnitř písně Repetition)

Při poslechu většiny písní se mi vrací atmosféra filmů/knížek, které neuspěchaným vrstvením scén budují ani ne tak překotný děj jako spíše atmosféru. Konkrétně při naposledy zmíněné Repetition myslívám na Nebe nad Berlínem, na scénu v níž ona andělská akrobatka balí saky-paky a vrací se do všednosti svých čísnických dnů.
Při This Year's Thought jako by mě teprve vycházející slunko přimělo zvednout se z kamenitého břehu, po noci strávené s hlavou v dlaních a z nedaleko otevřeného okna někdo neznámý saxofonem chlácholí, že těch, kteří se teď "(Ze)ptají prachu" bude rozhodně víc.

Ale znajíc zákonitosti posluchačské přízně, si kapela střihne rytmicky přísně kupředu hnanou Commuter anebo podobně odsýpající Indifference.


Wotienke bych přála, aby si tímto CD zasloužila pozornost některého ze zavedených vydavatelů a už na příštím CD nemusel chybět booklet obsahující texty, obzvláště napadne-li znovu Wotienke napsat text třeba ve francouzštině. Nebo je to jenom ojedinělé přání ověřit si, že autorka napsala skutečně to, co posluchač CHCE slyšet ? Sekce obsahující právě slova na webu totiž po poslední velké aktualizaci zmizela. Úmyslem, omylem či náhodou ?

Jediné, čemu jsem za celou tu dobu, po kterou jsem mohla CD mít v rukou, nedokázala přijít na chuť, je grafické pojetí obalu. Tahle podlepravítková koláž mi nesedí ani k hudební formě, ani k mému chápání obsahu i poetiky Wotienčiných písní. Ale protože "Není na světě ten ... ", možná ten patřičný ná(d)hled chybí opravdu jenom mně samotné.

úterý 22. září 2009

Vyposlechnuto : CD Ztracený ve světě - a Tribute to Oldřich Janota (Indies Scope Records, 2009)

Jistě všichni máme v obou rolích vyzkoušeno, jak vzácná je ona tichá, ale (aspoň na pár hodin) všeprostupující a všepřebíjející radost, kterou uchystá dospělý dospělému. A to se je jedná o radost jednoho pro jednoho (ve všech genderových permutacích).

Měřeno tímto se vydavatelství Indies Scope Records podařil kousek opravdu mimořádný. Svým pečlivě a krásně (obal ! promiň, Pavlo, to zpozdilé odkázání, nevěděla jsem, že je od tebe ...) zrealizovaným nápadem vydat k narozeninám Oldřicha Janoty CD jeho písní v podání „svých“ domovských kapel a interpretů rozdávají radost v poměru N:1:M.(Jak už to ale bývá, před závorku vytknutou neznámou zůstává reakce těch posluchačů, kteří mají písně dlouhodobým posloucháním originálu vpletené do svých uší, duší, hlav a nervů. O tom, co dokáže natrvalo vypálená synapse, mě přesvědčuje třeba píseň Žlutý kopec v podání Květů. Nedokážu při ní myslet na žádný jiný, než ten brněnský.)

Začněme od jedničky : těžko se vmyslet do prožívání někoho tak solitérního jako je právě Oldřich Janota, ale už dánské přísloví říká, že „žádný svatý není tak malý, aby odmítl svíčku“. Navíc může být pro autora větší z(/r)adostiučinění, než když jeho písničky pro sebe přetvoří ti, kteří autorskou nouzí rozhodně netrpí ? A nejen to, Petr Krško ze zvolenské skupiny ZVA 12-28 Band na webu Indies Scope ohlašuje, že svou verzi písně Balad a o požárním hydrantu zařadí i do svého koncertního repertoáru.

"N" v zápise zastupuje šestnáctku zúčastněných interpretů (Tomáš Kočko přispěl dvěma písněmi, jednou sólově, jednou se svým Orchestrem). Dělali to z jiného důvodu než z radosti, když se na některé další interprety ani místa v tracklistu nedostalo ?

A „eM“ nakonec pro mě představují fanoušci zúčastněných přezpívávačů a přehrávačů. Možná je to tím, že v původním Janotově podání znám pouhopouhé dvě z nahraných písní (Druhý břeh a Hotel Savoy), ale kdyby se mi někdo pokoušel namluvit , že třeba Jablkoň, Tara Fuki, Květy, Žamboši, HUKL nebo Jarret mají svou novou píseň a zde ji představují, jistě by neměl těžkou práci (snad jen Čankišou by vzbudili pochybnost opuštěním jazyka svého lidu). Připadá mi, že do písní vložili opravdu SVÉ nejcharakterističtější rysy.

Zprvu jsem se docela rozpakovala, zda mám právo jakkoli CD komentovat, ale pak jsem si uvědomila, že znát z Janotovy obsáhlé tvorby jen zlomek zas až tak velikou ostudou není. Ani jeho nahrávky, ani jeho koncerty nebyly běžně dosažitelné v žádném období jeho muzikantského života. Ani dnes, v době informačně zasíťované.

Jako je nesnadné odhadnout reakci skalních Janotových posluchačů, netroufám si ani určit podíl těch, kteří se o něm z tohoto CD dozvědí poprvé. Těm, kteří se uchytí, lze jenom přát tu téměř kolumbovskou cestu proti proudu času.

Ač se pojetí jednotlivých písní liší velmi výrazně, z mého pohledu jim neublížil nikdo. Napadá mě protiklad lidového rčení „z …(čeho že) bič neupleteš“. Dej talentovanému mnohovrstevnatý text a nevšední melodii on ti je vrátí o další rozměr (=sebe) bohatší.

A tak, vlastním obvyklých hudebním sklonům navzdory, přijímám i téměř metalové riffy kytary v části písně Fetišista nebo elektropopových 24 hodin volného času (Okrej). Baví mě i kontrast doslovnosti ptačích samplů v jarretovské verzi písně Zvláštní ptáčci s textem.

Kdo aspoň jednou čekal oč déle tím marněji, ten se v čase a smutku vrátí prostřednictvím violoncellového klenotu v podání Tara Fuki.

„Čím víc ti rozumím, tím méně nás chápu“ v podání Mariany Chmelařové a skupiny Minach nezaostává ani o píď.

Zcela mi učaroval jeden z nápadů zlínské Maracy (Bitva na Tursku) svěřit druhou část recitativu čtenáři - začátečníkovi. Nepřipadáte si při svém prvním seznámení s každým dalším Janotovým textem taky tak ? Kolikrát jej musíte slyšet, než vyhlédnete za hranice konců jednotlivých slov ? A ten protiběh školácké dikce a poučeného obsahu. Mráz mi běhá po zádech třeba při pasáži :

„ … V kalném jitřním světle ho doma vítá smutek,
na zkrvaveném plátně je nesvázaný útek.
A pod plátnem zvedá se stín mrtvého těla.
A jak rytíř hledá závoj
tak rozpoznává děj,
ten chaos snů a náhod
má náhle pravý směr.
Sebe jsem zachránit chtěl
a zabíjel tebe …“

(Jinak je ta píseň ale členitější než barokní oltář, možná že méně bylo by více).

Na Janotových písních je krásná proměnlivost jejich významu v závislosti na vlastní zkušenosti posluchače. Představuje-li pro trabandistu Jardu Svobodu druhý břeh „blížence, který dává směr a smysl jinak divoce a nahodile běžící řece“, pak pro mě osobně je to ten, který k člověku sice „navždy patří“, ale který jako jediný (už ze samé definice) nesmí přejít most.

Resumé : Nerozumím sice tomu, proč se CD takhle anglicko-česky promíchaně jmenuje, ale jinak je pro mě velmi přesně zacílenou trefou do citlivého .

sobota 19. září 2009

(Za)znamená(no) : Divadlo Continuo - Finis Terrae - Holešov, 30.8.2009

Možná, že si už zase jenom lžu do vlastní kapsy, ale občas uvěřím tomu, že si člověk může pro sebe přát opravdu cokoli, pokud ovšem dodrží několik podmínek.
A už ta první je nepřeskočitelná : Nikdy se nesmíš ptát : Kdy už ?"

O představeních malovického Divadla Continuo jsem si vždycky četla jen v recenzích, pozvánkách a obdivných vzdeších. Našim směrem jejich cesty příliš často nevedou a když už, pak představení angažující tmu a živly jako nepominutelnou součást, začínají v době, kdy mi už dávno odjel poslední veřejný zpáteční dopravní prostředek.

Až jednou ... díky uskutečněnému odhodlání založit tradici festivalu Loutky a bábky, pozvala jeho hlavní duše, sama divadelní autorka a herečka, Continuo do městečka za jedním kopcem a pár zatáčkami. Jenomže ten týden se do dějin (a bohužel i mnoha domů) zapsal povodněmi mediálně orazítkovanými jako bleskové. A tak přestože soubor do městečka dlouhou cestu vážil, mohl z představení uvést jen kratičkou ukázku v budově místního kina a slíbit, že se vrátí ... Nevím, jak se sestup obrovských, člověka ukrývajících, loutkomasek do prostoru foyer a pozvání jejich téměř dvoumetrových paží dotkl ostatních z hrstky tenkrát přítomných, ale ve mně se ten zážitek uhnízdil natolik silně, že jsem si nejen celý srpnový diář popsala poznámkami dovolujícími NEZAPOMENOUT, ale svou nadšenou snahou o rozdělení jsem v následujícíh hodinách obtížila snad úplně všechny ty, se kterými dokážu aspoň trošku mluvit.

Slib, přání a skutečnost se proťaly poslední srpnovou neděli v rámci Rozloučení s prázdninami. Jako scéna byla vybrána jedna z alejí vroubící břeh zdejšího unikátního trojramenného zámeckého jezírka. Majestátní figury opřené o jeden ze stromů i pod druhým ukrytá baterie "bicích" - tj. kuchyňských a hospodářských nádob z doby předplastové, podněcovaly fantazii ještě nezasvěcených diváků už před začátkem představení.

Kdybych to představení měla charakterizovat jedinou větou, pak by to mohla být třeba tahle : Abstraktní jako balet.
Jenomže na rozdíl od bělostných baletek s vlasy sepnutými do drdolů,
z nichž nesmí být vynechám ani jediný pramínek, v "piškotech",
v zrcadlovém sále, tady se hrálo bosky, na písku, který po teplém dnu neobyčejně rychle vychladl, v černém civilním oblečení, které bylo hned v počátku zkropeno vodou, ten večer spíš ledovou než živou. Kromě zmíněné plechové výbavy jako rekvizity nejproměnlivější sloužila tři prostá překližková plata, tu jako stůl, tu jako hradby, tu jako hrazda, tu jako motýlova kukla, tu jako postel a dokonce i mapa, na níž má být symbolicky objeven onen v titulu zmiňovaný Konec světa.

Na hře je vidět, že se na jejím vzniku se podílelo jazykově pestré spektrum tvůrců a současně se vědělo, že se bude hrát před celoevropským publikem, takže z velké míry sází na neverbální komunikaci. Texty sice obsahuje, ale spíše ve formě v angličtině, španělštině, italštině, francouzštině i češtině opakovaných "zaříkávadel". Já,
do nevidoucnosti zaprodaný závislák na psaném slově a jeho možných významech, proto jen obtížně můžu popsat nějaký děj, ale mám svůj důvod, proč to zkusit :

Před mýma očima se dělo tanečně-akrobaticky-pantomimicky-loutkové-zpěvácké představení o ženách a jejich prožívání světa. Muže (chlapce či milé obecně) jim povolali do prý důležitějších válek než jsou ty každodenní domácnostní. A ony soucitně, podpůrně drží při sobě. Až do okamžiku, kdy se objeví jeden, kterého z (vše)obecné povinnosti "vynechali" a on věnuje svou přízeň jen jedné jediné ... a to je neodpustitelné, především JÍ ! Ještě že tu jsou ty každodenní hospodyňkovské povinnosti, jejichž periodicita a (v minulých dobách) neoddiskutovatelnost zabrání,
aby se ve svém stesku, smutnění a vzpomínaní nepropadly až na dno naprosté apatie. Mučedníkům odoláváme jen těžce a stejně obtížně dopřáváme druhým odlišnost, ať je jakkoli ctnostná. A je to zase jenom praktikovaná láska, která nám jediná dokáže masky snímat (a růžové brýle nasazovat - aby to nebylo tak schematické). Končí se připomínkou naší odvěké posedlostí trvat právě a jen na tom, co (už) nikdy nemůžeme mít.


Dvě "moje" letošní letní divadelní představení nemohla k divákům vyjít z protilehlejších bran, ale přesto je v mých očích spojuje naprosté fyzické nasazení a víra, že symbolickým náznakem lze dosáhnout velmi intenzivního účinku i s těmi nejprostšími rekvizitami. To když se namísto laserů, multimédií a schválností angažují fantazie, genius loci a přiznané city.


Viditelně zde :
těm, kteří ani nechtějí, ani nepotřebují víc než jeden náladotvorný snímek
tomu, kdo by si chtěl ověřit míru své/mé shody
Nezprostředkovaně pak tudy