Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z září, 2009

Vyposlechnuto : CD Mainland Sailors - Wotienke (2009)

Obrázek
Musím se vždycky pousmát, když čtu zdůvodnění začínajících českých kapel, že píšou texty svých písni v angličtině, protože chtějí proniknout na evropská pódia ... Kdyby to opravdu byla ta jediná podmínka, pak by holandsko-moravská kapela Wotienke, nesoucí křestní jméno své zpěvačky, převážné autorky a pianistky Wotienke Vermeer,už pár let po Evropě známá byla. Ale přestože navíc přidává osobitost obtížně zařaditelného stylu, (nejen) pěvecký půvab hlavní "hrdinky", na lékárnických vahách odměřované ingredience aranží, i ona je prozatím na cestě sbírající jak posluchačskou, tak mediální přízeň pokorně po každé dvojici otevřených uší resp. koncertě. Že je to cesta pomalá a obtížná, ale jediná na sezónním přelomu nekončící, osvědčuje fakt, že do mnoha navštívených klubů se Wotienke opakovaně vrací. K radosti už jednou zasažených, k posouzení těm, kteří se prvními nechali nalákat a k překvapení náhodných návštěvníků. Mají teď na to tomto putování nového spojence, první oficiální

Vyposlechnuto : CD Ztracený ve světě - a Tribute to Oldřich Janota (Indies Scope Records, 2009)

Jistě všichni máme v obou rolích vyzkoušeno, jak vzácná je ona tichá, ale (aspoň na pár hodin) všeprostupující a všepřebíjející radost, kterou uchystá dospělý dospělému. A to se je jedná o radost jednoho pro jednoho (ve všech genderových permutacích). Měřeno tímto se vydavatelství Indies Scope Records podařil kousek opravdu mimořádný. Svým pečlivě a krásně (obal ! promiň, Pavlo , to zpozdilé odkázání, nevěděla jsem, že je od tebe ...) zrealizovaným nápadem vydat k narozeninám Oldřicha Janoty CD jeho písní v podání „svých“ domovských kapel a interpretů rozdávají radost v poměru N:1:M.(Jak už to ale bývá, před závorku vytknutou neznámou zůstává reakce těch posluchačů, kteří mají písně dlouhodobým posloucháním originálu vpletené do svých uší, duší, hlav a nervů. O tom, co dokáže natrvalo vypálená synapse, mě přesvědčuje třeba píseň Žlutý kopec v podání Květů. Nedokážu při ní myslet na žádný jiný, než ten brněnský.) Začněme od jedničky : těžko se vmyslet do prožívání někoho tak solit

(Za)znamená(no) : Divadlo Continuo - Finis Terrae - Holešov, 30.8.2009

Možná, že si už zase jenom lžu do vlastní kapsy, ale občas uvěřím tomu, že si člověk může pro sebe přát opravdu cokoli, pokud ovšem dodrží několik podmínek. A už ta první je nepřeskočitelná : Nikdy se nesmíš ptát : Kdy už ? " O představeních malovického Divadla Continuo jsem si vždycky četla jen v recenzích, pozvánkách a obdivných vzdeších. Našim směrem jejich cesty příliš často nevedou a když už, pak představení angažující tmu a živly jako nepominutelnou součást, začínají v době, kdy mi už dávno odjel poslední veřejný zpáteční dopravní prostředek. Až jednou ... díky uskutečněnému odhodlání založit tradici festivalu Loutky a bábky, pozvala jeho hlavní duše, sama divadelní autorka a herečka, Continuo do městečka za jedním kopcem a pár zatáčkami. Jenomže ten týden se do dějin (a bohužel i mnoha domů) zapsal povodněmi mediálně orazítkovanými jako bleskové. A tak přestože soubor do městečka dlouhou cestu vážil, mohl z představení uvést jen kratičkou ukázku v budově místního kina a