Přečteno : Martin Němec - Vana s výhledem (XYZ, Praha 2008)
Jestli opravdu platí, že teprve druhá knížka rozhodne o tom, zda je člověk spisovatelem nebo "jen" literárně obdařeným interpretem vlastní minulosti a/nebo paměti, pak na svou čtenářskou chuť prohlašuju, že muzikant, skladatel, textař, zpěvák, malíř a filmový scénárista Martin Němec je současně i spisovatelem-povídkářem.
Před pár lety se mi jeho prvotina Stodola (Paseka, Litomyšl 2004) dostala do rukou asi díky dnes už nerozhlasované nedělně-polední Knihovničce Radiožurnálu a už tehdy mi jeho povídky, v nichž často svět každodenně prožívané reality dělí od magické fikce pár nenápadných vět či slov, zanechaly v paměti ukazovátko budoucího zájmu. Z konkrétních obsahů ale jen to, co jsem si stačila vypsat do jednoho ze svých papírových čtenářských výpisníků. Změní na tom něco skutečnost, že druhotinu, Vanu s výhledem, jsem četla už jinou metodou, kterou mě naučil můj z nejoblíbenějších Jan Balabán ? Sebe ze zeptám se stejným časovým odstupem ...
Nechci nikomu brát jeho vlastní čtenářskou radost a prozrazovat děje či dokonce pointy jednotlivých povídek, zkusím jen navnadit náčrtem toho, co podle mého čtení prochází povídkami naskrz : vícepohledovosti a jazykového (nebo přesněji slovního) "přitesávání" formulací.
Ve většině z patnácti povídek se autor nespokojuje s lineárně ubíhajícím vyprávěním z jednoho zorného úhlu, ale líčí jednu situaci pohledem více aktérů (Salon v ulici des Moulins), nechává obdobnou situaci prožít v čase a společnosti posunutým hrdinům (Most), či nechává objevovat tajemství sice jen jednomu a tomutéž člověku, ale zato v různých fázích vývoje resp. stupně bdělosti (Dveře).
Druhým nápadným znakem je upravování znění některých vět. Baví mě přemýšlet nad tím, zda tyhle paradoxy, dovětky či upřesnění autora napadají současně, nebo zda viditelnou ponechává historii úprav vznikajících následným čtením. Přestože třeba v povídce Rock and Roller dává autor hodně ironicky nahlédnout do literárního zákulisí, odpověď na tuhle otázku v ní nanajdeme (pochopitelně?). A když už jsem u téhle povídky, ještě jedna drobnost je otázkyhodná : Je, spolu s povídkami Krabí hrad a Sulfur s.r.o., označena podtitulem Workshop a římskou číslicí určující pořadí. Přestože je spojuje žánr sci-fi, nějak se mi nejeví, že by se autor nějaké takové skutečné tvůrčí dílny zůčastnil a nám, čtenářům, v knize předváděl své výsledky. Že by si spíš původně jen sám pro sebe zkoušel, jak si se svým vlastním zadáním poradí ?
A ještě jeden rys je mi na povídkách Martina Němce sympatický. Jak dokáží (aspoň tedy z mého pohledu uvěřitelně, věrně) situace popisovat z ženského i mužského hlediska a přitom žádné "protistraně" ani nenadržovat, ani ji neidealizovat.
Kdyby byla zkušenost přenositelná (a ještě tak snadno, tj. přečtením cizích slov), určitě bych do "čítanek" zařadila povídku Anna samodruhá, líčící, co se děje v mysli mladé ženy, která se brzy stane (z vlastní vůle, či spíše demonstrace) svému dítěti maminkou i tatínkem zároveň. Jenomže předmět "Vztahy a empatie" se stejně na žádné škole nevyučuje.
Velmi povedená mi příjde i povídka Beat sám, hořce popisující situaci současného velkoměstského člověka, který být fyzicky sám nevydrží a mezi ostatními si tak připadá.
Ač se v textu žádná skutečná mučící rekvizita neobjeví, jako drsnou, téměř až bergmanovskou scénku z manželského života, jsem přečetla povídku Dřez a pěnkavy. Jestli je to s tou "novou technologií" pravda nebo ne, raději ani nezkouším pátrat ... *****DODATEČNÝ EDIT: Už je to tady! No to tedy PP :-) *****
Posledním kouskem, který bych chtěla podtrhnout, je pokorně pochmurná Lázně Rottstein, spojující paměť společenskou s putováním proti proudu historie nejsoukromější.
Uvažovala jsem nad tím, kdo a podle jakého klíče povídky do knížky (která je mimochodem velmi přitažlivá i vizuálně : na obálce, předsádkách i jako ilustrace jsou použity fotografie obrazu Martina Němce Hluboký spánek a detaily jeho zvětšenín) řadil. Muzikanti často hořce komentují, že pořadí skladeb na vydávaných CD bývá kolbištěm, na němž se s vydavateli urputně bojuje. Platí totéž i u povídek ? Nebo je i pořadí respektovaným právem autora ? Zrovna v případě Vany s výhledem mi připadá, že po úvodní zahřívací povídce jsou ty nejsilnější zařazeny těsně za sebe a jejich účinku pak dosahuje zase až ta poslední, která dala celé sbírce titul. Při čtení mě samozřejmě odpověď nepotkala, naopak, často se musím po pár odstavcích pro název "vracet" zpátky. To, že jsou seřazeny ABECEDNĚ jsem zjistila, až když jsem si z obsahu sepisovala jejich názvy v (marné?) snaze vyhnout se své obvyklé (trestuhodné !) chybě s komolením. Že by kompromis ?
Jak moc se v povídkách promítá realita autorova života naznačuje třeba zmínka o scénáři, který napsal k nejnovějšímu filmu Juraje Herze T.M.A. V prvotním potěšení jsem chtěla uctít náhodu souběhu premiérového promítání a mého pročtení se k ní tím, že bych se na horror výjimečně do kina zašla podívat. Abych zjistila, zda se mi příběh zalíbí tak jako ty povídkové a nahlédla, co za role to byla původně nabídnuta Mar (tedy Markétě Irglové). Ale jak už to u mě tak často chodívá, s ubývajícím časem ze mě nadšení opadává jak zralé hrušky ve vichřici. Nebudu tedy vlastní přirozeně povstalé strachy nadstavovat těmi umělými a když tak na sobě vyzkouším jen knižní verzi scénáře.
Před pár lety se mi jeho prvotina Stodola (Paseka, Litomyšl 2004) dostala do rukou asi díky dnes už nerozhlasované nedělně-polední Knihovničce Radiožurnálu a už tehdy mi jeho povídky, v nichž často svět každodenně prožívané reality dělí od magické fikce pár nenápadných vět či slov, zanechaly v paměti ukazovátko budoucího zájmu. Z konkrétních obsahů ale jen to, co jsem si stačila vypsat do jednoho ze svých papírových čtenářských výpisníků. Změní na tom něco skutečnost, že druhotinu, Vanu s výhledem, jsem četla už jinou metodou, kterou mě naučil můj z nejoblíbenějších Jan Balabán ? Sebe ze zeptám se stejným časovým odstupem ...
Nechci nikomu brát jeho vlastní čtenářskou radost a prozrazovat děje či dokonce pointy jednotlivých povídek, zkusím jen navnadit náčrtem toho, co podle mého čtení prochází povídkami naskrz : vícepohledovosti a jazykového (nebo přesněji slovního) "přitesávání" formulací.
Ve většině z patnácti povídek se autor nespokojuje s lineárně ubíhajícím vyprávěním z jednoho zorného úhlu, ale líčí jednu situaci pohledem více aktérů (Salon v ulici des Moulins), nechává obdobnou situaci prožít v čase a společnosti posunutým hrdinům (Most), či nechává objevovat tajemství sice jen jednomu a tomutéž člověku, ale zato v různých fázích vývoje resp. stupně bdělosti (Dveře).
Druhým nápadným znakem je upravování znění některých vět. Baví mě přemýšlet nad tím, zda tyhle paradoxy, dovětky či upřesnění autora napadají současně, nebo zda viditelnou ponechává historii úprav vznikajících následným čtením. Přestože třeba v povídce Rock and Roller dává autor hodně ironicky nahlédnout do literárního zákulisí, odpověď na tuhle otázku v ní nanajdeme (pochopitelně?). A když už jsem u téhle povídky, ještě jedna drobnost je otázkyhodná : Je, spolu s povídkami Krabí hrad a Sulfur s.r.o., označena podtitulem Workshop a římskou číslicí určující pořadí. Přestože je spojuje žánr sci-fi, nějak se mi nejeví, že by se autor nějaké takové skutečné tvůrčí dílny zůčastnil a nám, čtenářům, v knize předváděl své výsledky. Že by si spíš původně jen sám pro sebe zkoušel, jak si se svým vlastním zadáním poradí ?
A ještě jeden rys je mi na povídkách Martina Němce sympatický. Jak dokáží (aspoň tedy z mého pohledu uvěřitelně, věrně) situace popisovat z ženského i mužského hlediska a přitom žádné "protistraně" ani nenadržovat, ani ji neidealizovat.
Kdyby byla zkušenost přenositelná (a ještě tak snadno, tj. přečtením cizích slov), určitě bych do "čítanek" zařadila povídku Anna samodruhá, líčící, co se děje v mysli mladé ženy, která se brzy stane (z vlastní vůle, či spíše demonstrace) svému dítěti maminkou i tatínkem zároveň. Jenomže předmět "Vztahy a empatie" se stejně na žádné škole nevyučuje.
Velmi povedená mi příjde i povídka Beat sám, hořce popisující situaci současného velkoměstského člověka, který být fyzicky sám nevydrží a mezi ostatními si tak připadá.
Ač se v textu žádná skutečná mučící rekvizita neobjeví, jako drsnou, téměř až bergmanovskou scénku z manželského života, jsem přečetla povídku Dřez a pěnkavy. Jestli je to s tou "novou technologií" pravda nebo ne, raději ani nezkouším pátrat ... *****DODATEČNÝ EDIT: Už je to tady! No to tedy PP :-) *****
Posledním kouskem, který bych chtěla podtrhnout, je pokorně pochmurná Lázně Rottstein, spojující paměť společenskou s putováním proti proudu historie nejsoukromější.
Uvažovala jsem nad tím, kdo a podle jakého klíče povídky do knížky (která je mimochodem velmi přitažlivá i vizuálně : na obálce, předsádkách i jako ilustrace jsou použity fotografie obrazu Martina Němce Hluboký spánek a detaily jeho zvětšenín) řadil. Muzikanti často hořce komentují, že pořadí skladeb na vydávaných CD bývá kolbištěm, na němž se s vydavateli urputně bojuje. Platí totéž i u povídek ? Nebo je i pořadí respektovaným právem autora ? Zrovna v případě Vany s výhledem mi připadá, že po úvodní zahřívací povídce jsou ty nejsilnější zařazeny těsně za sebe a jejich účinku pak dosahuje zase až ta poslední, která dala celé sbírce titul. Při čtení mě samozřejmě odpověď nepotkala, naopak, často se musím po pár odstavcích pro název "vracet" zpátky. To, že jsou seřazeny ABECEDNĚ jsem zjistila, až když jsem si z obsahu sepisovala jejich názvy v (marné?) snaze vyhnout se své obvyklé (trestuhodné !) chybě s komolením. Že by kompromis ?
Jak moc se v povídkách promítá realita autorova života naznačuje třeba zmínka o scénáři, který napsal k nejnovějšímu filmu Juraje Herze T.M.A. V prvotním potěšení jsem chtěla uctít náhodu souběhu premiérového promítání a mého pročtení se k ní tím, že bych se na horror výjimečně do kina zašla podívat. Abych zjistila, zda se mi příběh zalíbí tak jako ty povídkové a nahlédla, co za role to byla původně nabídnuta Mar (tedy Markétě Irglové). Ale jak už to u mě tak často chodívá, s ubývajícím časem ze mě nadšení opadává jak zralé hrušky ve vichřici. Nebudu tedy vlastní přirozeně povstalé strachy nadstavovat těmi umělými a když tak na sobě vyzkouším jen knižní verzi scénáře.
Komentáře
Okomentovat