úterý 25. srpna 2009

Přečteno : Martin Němec - Vana s výhledem (XYZ, Praha 2008)

Jestli opravdu platí, že teprve druhá knížka rozhodne o tom, zda je člověk spisovatelem nebo "jen" literárně obdařeným interpretem vlastní minulosti a/nebo paměti, pak na svou čtenářskou chuť prohlašuju, že muzikant, skladatel, textař, zpěvák, malíř a filmový scénárista Martin Němec je současně i spisovatelem-povídkářem.

Před pár lety se mi jeho prvotina Stodola (Paseka, Litomyšl 2004) dostala do rukou asi díky dnes už nerozhlasované nedělně-polední Knihovničce Radiožurnálu a už tehdy mi jeho povídky, v nichž často svět každodenně prožívané reality dělí od magické fikce pár nenápadných vět či slov, zanechaly v paměti ukazovátko budoucího zájmu. Z konkrétních obsahů ale jen to, co jsem si stačila vypsat do jednoho ze svých papírových čtenářských výpisníků. Změní na tom něco skutečnost, že druhotinu, Vanu s výhledem, jsem četla už jinou metodou, kterou mě naučil můj z nejoblíbenějších Jan Balabán ? Sebe ze zeptám se stejným časovým odstupem ...

Nechci nikomu brát jeho vlastní čtenářskou radost a prozrazovat děje či dokonce pointy jednotlivých povídek, zkusím jen navnadit náčrtem toho, co podle mého čtení prochází povídkami naskrz : vícepohledovosti a jazykového (nebo přesněji slovního) "přitesávání" formulací.

Ve většině z patnácti povídek se autor nespokojuje s lineárně ubíhajícím vyprávěním z jednoho zorného úhlu, ale líčí jednu situaci pohledem více aktérů (Salon v ulici des Moulins), nechává obdobnou situaci prožít v čase a společnosti posunutým hrdinům (Most), či nechává objevovat tajemství sice jen jednomu a tomutéž člověku, ale zato v různých fázích vývoje resp. stupně bdělosti (Dveře).

Druhým nápadným znakem je upravování znění některých vět. Baví mě přemýšlet nad tím, zda tyhle paradoxy, dovětky či upřesnění autora napadají současně, nebo zda viditelnou ponechává historii úprav vznikajících následným čtením. Přestože třeba v povídce Rock and Roller dává autor hodně ironicky nahlédnout do literárního zákulisí, odpověď na tuhle otázku v ní nanajdeme (pochopitelně?). A když už jsem u téhle povídky, ještě jedna drobnost je otázkyhodná : Je, spolu s povídkami Krabí hrad a Sulfur s.r.o., označena podtitulem Workshop a římskou číslicí určující pořadí. Přestože je spojuje žánr sci-fi, nějak se mi nejeví, že by se autor nějaké takové skutečné tvůrčí dílny zůčastnil a nám, čtenářům, v knize předváděl své výsledky. Že by si spíš původně jen sám pro sebe zkoušel, jak si se svým vlastním zadáním poradí ?

A ještě jeden rys je mi na povídkách Martina Němce sympatický. Jak dokáží (aspoň tedy z mého pohledu uvěřitelně, věrně) situace popisovat z ženského i mužského hlediska a přitom žádné "protistraně" ani nenadržovat, ani ji neidealizovat.
Kdyby byla zkušenost přenositelná (a ještě tak snadno, tj. přečtením cizích slov), určitě bych do "čítanek" zařadila povídku Anna samodruhá, líčící, co se děje v mysli mladé ženy, která se brzy stane (z vlastní vůle, či spíše demonstrace) svému dítěti maminkou i tatínkem zároveň. Jenomže předmět "Vztahy a empatie" se stejně na žádné škole nevyučuje.

Velmi povedená mi příjde i povídka Beat sám, hořce popisující situaci současného velkoměstského člověka, který být fyzicky sám nevydrží a mezi ostatními si tak připadá.

Ač se v textu žádná skutečná mučící rekvizita neobjeví, jako drsnou, téměř až bergmanovskou scénku z manželského života, jsem přečetla povídku Dřez a pěnkavy. Jestli je to s tou "novou technologií" pravda nebo ne, raději ani nezkouším pátrat ... *****DODATEČNÝ EDIT: Už je to tady! No to tedy PP :-) *****

Posledním kouskem, který bych chtěla podtrhnout, je pokorně pochmurná Lázně Rottstein, spojující paměť společenskou s putováním proti proudu historie nejsoukromější.

Uvažovala jsem nad tím, kdo a podle jakého klíče povídky do knížky (která je mimochodem velmi přitažlivá i vizuálně : na obálce, předsádkách i jako ilustrace jsou použity fotografie obrazu Martina Němce Hluboký spánek a detaily jeho zvětšenín) řadil. Muzikanti často hořce komentují, že pořadí skladeb na vydávaných CD bývá kolbištěm, na němž se s vydavateli urputně bojuje. Platí totéž i u povídek ? Nebo je i pořadí respektovaným právem autora ? Zrovna v případě Vany s výhledem mi připadá, že po úvodní zahřívací povídce jsou ty nejsilnější zařazeny těsně za sebe a jejich účinku pak dosahuje zase až ta poslední, která dala celé sbírce titul. Při čtení mě samozřejmě odpověď nepotkala, naopak, často se musím po pár odstavcích pro název "vracet" zpátky. To, že jsou seřazeny ABECEDNĚ jsem zjistila, až když jsem si z obsahu sepisovala jejich názvy v (marné?) snaze vyhnout se své obvyklé (trestuhodné !) chybě s komolením. Že by kompromis ?


Jak moc se v povídkách promítá realita autorova života naznačuje třeba zmínka o scénáři, který napsal k nejnovějšímu filmu Juraje Herze T.M.A. V prvotním potěšení jsem chtěla uctít náhodu souběhu premiérového promítání a mého pročtení se k ní tím, že bych se na horror výjimečně do kina zašla podívat. Abych zjistila, zda se mi příběh zalíbí tak jako ty povídkové a nahlédla, co za role to byla původně nabídnuta Mar (tedy Markétě Irglové). Ale jak už to u mě tak často chodívá, s ubývajícím časem ze mě nadšení opadává jak zralé hrušky ve vichřici. Nebudu tedy vlastní přirozeně povstalé strachy nadstavovat těmi umělými a když tak na sobě vyzkouším jen knižní verzi scénáře.

neděle 9. srpna 2009

(Za)znamená(no): Divadlo v 7 a půl - Dobrý tramp Bernášek


Zcela v souhlasu s názorem Václava Havla, že "nejlepší myšlenka je ta, která ponechává vždy určitou skulinu pro možnost, že všechno je zároveň úplně jinak" mám ráda, když poslední kapitola, odstavec, píseň, slovo, obrázek ... publikum resp. čtenáře lehce znejistí a naznačí, že to celé vlastně může být jinak. Ale taková proměna, jaká se (se mnou jistě a s kým ještě ?) udála v pondělí, je možná snad opravdu jenom na divadle (předložka je vědomý úmysl).

O tom, že brněnské Divadlo v 7 a půl letně neprázdninuje, ale připravuje speciální program Divadlo na vodě jsem se před dvěma lety dozvěděla tzv. náhodou z něčeho dnes tak zprofanovaného a zbytečného jako je nástěnka (ta ne-virtuální, hobrová, se špendlíky). A protože to k Baťově kanálu, kde se představení připravují a následně pak realizují, daleko nemám, viděla jsem v létě 2007 jejich adaptaci Drdova Vyššího principu uváděného s dovětkem "český xindl". A dodnes mi při vzpomínce na ten večer a jednu scénu běhá mráz po zádech.
Vloni jsem byla zcela nepoužitelná, tak mi Čechovovův Strýček Váňa unikl, ale letos byl už můj hlídáček (samohláska "í" je vědomý úmysl) nastaven včas a přesně. Jenom chvilku jsem zaváhala nad titulem "Dobrý tramp Bernášek". Na nějakou kotlíkařinu jsem chuť neměla, ale vnitřně jsem se přesvědčila argumentem, že odejít před koncem z představení pod otevřeným nebem můžu vždycky a pak ... když letos přijeli ještě blíže ... byla bych sama proti sobě. A ani napodruhé jsem nebyla zklamaná.
Dramaturgie divadla tentokrát sáhla po názvu prvorepublikového filmu Karla Lamače. Děj posunula o nějakých třicet let dopředu (přestavení má podtitul Kamarádi let padesátých) a podstatnou část představení pojala jako úsměvnou klaudiniádu na obecně lidská témata. Druhý podtitulek zní : Hra o obyčejném kamarádství, nevinnosti, lásce, žárlivosti v hodně špatné době. Já bych přidala ještě : o (marných) snahách udržet si fasádu a rolích, které hrajeme před druhými i sami před sebou.

Ústřední, ale nakonec naprosto pominutelnou věcí, okolo které se děj točí, je výhra hausbótu, kterou si svou "zásadní" opravou cizího patentu (opravou formálních chyb v přihlášce) vydobyl "paďour" Bernášek, úředníček patentového úřadu, člověk, jak mladý, tak na začátku ještě blbý. Proto i odchody z pódia střemhlav do vody nemusí popudit ani tradicionalisty, kteří přísnou logiku vyžadují i v umění (což se v případě Vyššího principu až tak řící nedalo). Obtloustlý, otesilovaný a budovatelskými frázemi ozbrojený Bernášek při putování za svou výhrou potkává skupinu trampů, k nimž patří i dcera jeho paní bytné, na kterou doposud marně pomýšlel (samozřejmě na dceru Jiřinku , maminka Bobina, ač halasně proklamuje, "že je na všechno sama", lže jak RP, protože je již pět let "zadána".)

To, co začalo jako letní lidové představení potulných komediantů, včetně úvodní promluvy principála Matěje T. Růžičky, "cyklostylovaného" černobílého jednostránkového programu rozdávaného slečnou produkční z klasických papírových desek se stužkami (přeháním ? možná jenom trošku :-)), anekdot různé míry hrubozrnnosti a kapitánské čepice nastavené pro případné příspěvky diváctva až po konci představení, vyvrcholilo jako neodkecatelně jednoznačná politická, (dobře, ubírám), angažovaná proklamace a defenestrace v létě všeobecně zaklínaného "klídku a pohodičky". A to jsem si ještě díky (příslovce je vědomý úmysl) momentálně nulové hladině své asertivity (předem jsem vzdala pokus vmezeřit se mezi dříve přišedší diváctvo sedící na plastových židlích resp. z koupališť přinesených dekách ) ušetřila dilema, jak se zachovat, když dvojice herců na zádi jako-hausbótu spustila ve finále Kde domov můj. Snad že jsme na chvíli byli v padesátých letech, zazněla i druhá část bývalé československé hymny. Anebo to bylo tím, že jedno představení divadelníci hodlali propašovat i do nejbližšího (nejen geograficky, ale i pocitově) zahraničí a závěrečné představení šňůry se mělo odehrát ve slovenské Skalici ?
V duchu mého následného přemýšlení vyznívá jedna z pochvalných poznámek na diskusním fóru, patřích k webu projektu. O tom, že dětem okolo desátého roku věku bylo potřeba následně onen krutý konec poněkud dovysvětlit. Věřím, že tohle představení s dospěláckým dovětkem jim pro pochopení atmosféry padesátých let udělalo větší službu, než celý rok diktování dějepisu (nebo se to už dělá všude jinak ?).
Fakt mě zajímá, jestli představení stálo za návštěvu (a recenzi) nějakému řádnému divadelnímu kritikovi. Tohle je divadlo v nejlepším slova smyslu lidové, herectví na hranici fyzického zdraví (našinec řeku Moravu ke koupání nepoužívá ani v nouzi nejvyšší; bodové reflektory prozrazovaly ta mračna nenasytného hmyzu okolo protagonistů; trnula jsem, aby nikomu na mokrém betonu resp. uzoučkém nástupním prkně k "hausbótu" neuklouzla noha jinak než divadelně), ale já se obávám, že pro kritiku příliš málo "jdoucí s trendy " a už voobec (dtto) ne "cool".
Najdu-li, dodám odkaz dodatečně.

středa 5. srpna 2009

(Za)znamená(no) : V. Kov ve městě - Lipník nad Bečvou - 26.7.2009

Lipník nad Bečvou je jediným městem v ČR, které patří do Kruhu evropských kovářských měst . Exteriérové výstavy Kov ve městě už zde oslavily své první půlkulaté výročí, ale pro mě to byla první návštěva jak výstavy, tak města samotného.

Prostory náměstí (s atypickým půdorysem písmena L, prý unikátní orientační bod pro piloty malých sportovních a ultralehkých letadel), meditační zahrady u kostela sv. Jakuba Většího a proluk před opevněním historického středu letos zdobí díla Pavla Krbálka a Pavla Tasovského.




Pavel Krbálek - "Na počátku bylo Slovo (a Eva)"
(Eva v celé své kovové kráse)


Pavel Krbálek - "Na počátku bylo Slovo (a Eva)"
(... to už ani tenkrát jedna nestačila ?)

Na stejné téma, jinými prostředky, z jiného zdroje :
Slovo
Martin Jaseň

Na počiatku bolo slovo,
a bol aj vyznam.
A to slovo bol význam.

Potom znovu slovo a zase slovo a slovo...
Už je slov mnoho,
a význam ostal,
len je za mnoho slovami.




Pavel Krbálek - "Poslové vesmíru"



Pavel Krbálek - "Poslové vesmíru"
(detail)






Pavel Tasovský - "Šachy"
(Krásné a funkční, "Noli me tangere" nikde na výstavě nenajdete; jen alibistické "Manipulace s kinetickými objekty na vlastní nebezpečí !)


Pavel Tasovský - "Šachy"
(detail hlavy bílého tj. stříbrného krále)



Pavel Tasovský - "Šachy"


Pavel Tasovský - "Stébla"



Pavel Tasovský - "Na bidle"
(jako většina vystavených plastik P.T. je i tato kinetická, stačí malý větřík a ...)


Pavel Tasovský - "Na bidle"
(detail proti nebi)

Malá neskrývaná reklama na dobrou věc nakonec:

V letním období odchází v 10:00 a 14:00 od budovy Informačního centra případně shromážděná skupinka zájemců o komentovanou prohlídku města. Klíče v kapse slečny průvodkyně Vám dovolí podívat se i do míst, která jsou jinak osamělým "hoboes" nepřístupná. A kdo se asi po 90 minutách bude cítit na sice unikátní, ale přece jenom přiliš načinčané, střešní zahradě poněkud nesvůj, může si najít nějaké sobě přijatelnější zákoutí v o jednu úroveň níže se rozkládajícím nádherném parku.