pátek 31. července 2009

V hlavě omíláno : Nestalo se něco s časem ?

Všichni, kdo si zakládají na své pověsti (nebo nezávislosti) hrdě deklarují, že je bulvár nezajímá. Kdo jsou ale ti, kdo si jej tak mediálně změřeně hodně kupují a/nebo alespoň čtou ?
Nezbývá se než přiznat : nedávno jsem ani já neodolala titulku jedné zprávy ze života viditelnějších, které rámovávají přístup k mé e-mailové schránce a dozvěděla se zásadní fakt, který by mi jinak (asi) zůstal utajen :

Filmová hvězdička čerstvě vyrostlá koncovce "-teen" vysvětlila, proč randí zásadně s ženami resp. dívkami o pár let staršími. Prý proto, že jeho vrstevnice jsou příliš náročné a vyžadují, aby jim věnoval naprosto "neúměrné množství času a pozornosti".
To mi teda vysvětlete, co to může být za vztah mezi povinnostmi, společně prožitým časem, vychovávanými dětmi resp. společenskou fazónou a majetkem zatím ještě neprovázanými lidmi v hledačské fázi, když je jednomu (oběma ?) obtížné a obtěžující trávit spolu každý volný průsečík jejich volného času !

Anebo jiný příklad : Dokážete na konec svého dopisu nebo e-mailu napsat jakoukoli obdobu onoho dětského "Piš, piš, piš nebo tě sní myš!! bez hryzání špatného svědomí, že toho druhého vydíráte ? A přitom to bývala záveřečná replika běžná asi tak jako "Předem mého dopisu přijmi ...".
Před pár měsíci jsem se pročítala knižně vydanou vybranou korespondencí dvou dnes už bohužel nežijících českých literátů ze 70. až 80. let minulého století. Tihle pánové si v éře klasicky listovní, kdy bylo nutno napsaná slova ještě nechat fyzicky přepravit v prostoru, psali několikrát do měsíce. A přesto spousta dopisů začíná slovy "dlouho jsem se neozýval ..." a téměř pravidelně končí prosbou ve smyslu "napiš brzy". Jistě, byli už oba v takových letech (a nemocech), že jim tahle myšlenková výměna nahrazovala pohyb fyzický a společenský kontakt, ale snad právě proto. A dnes ? Naoko chlapácky označujeme svá psaní (byť i jen imaginárními) nálepkami No Reply Necessary, ale přitom v hloubi duše po (aspoň některých :-)) odpovědích tolik toužíme. A "dobou obratu", délkou, intenzitou a osobním prosycením neustále poměřujeme znaménko, pevnost a trend vztahu odpovídajícího k nám. U svého druhu dokonalosti jsem se tuhle přistihla já : některá svá psaní píšu časosběrnou metodou a neubránila jsem se lítosti nad tím, že neznám reakci adresáta na slova, která jsem mu SAMA ještě ani neposlala :-)

Příklad třetí : Titulem Nejkrásnější česká kniha roku 2008 byla v kategorii krásná literatura byl oceněn soubor Tanečnice Manon a jiné drobné texty ... nakladatelství Vyšehrad, tedy čtyři útlé a skutečně přísně krásně jednoduše provedené svazečky korespondence a drobnějších textů Antoine de Saint-Exupéryho (shodou okolností jen lehce mnou zmanipulovanou uplyne právě dnes 65 let od jeho smrti). Kromě Malého prince jsem sice zatím žádnému dalšímu dílu Saint-Exupéryho (ani) čtenářsky nedorostla, ale už jenom samotný fakt, že ilustrace jsou dílem Jana Híska, jednoznačně určil, že se tyhle jen na malíček "tlusté" knížky aspoň na chvíli přestěhují z novinkové poličky ke mně domů. Ilustrace je sice v každém svazku jen jedna jediná, ale zato skvěle souzní s něhou a nezkrytostí dopisů dvěma Exupéryho velkým láskám Louise de Vilmorin a Natalii Paley. Při jejich psaní autora jistě ani nenapadlo, že jeho vyznání jednou budou číst mnohé páry vyhladovělých očí. Protože, na jednu stranu, takhle všanc se dnes, v době tak třeskutě snadného výprodeje soukromí ne~ i vlastního, už snad neopováží dávat nikdo. A na druhou stranu, lidské podvědomí zas tak až úplně přísně nerozlišuje, co se nám děje ve skutečnosti a co si "dějeme" my sami ve svých představách, denních snech a fantazii vůbec.

Docela zvláštní pocit, černé na bílém vidět, jak je to v obou těchhle konstelacích muž (a ten titul si Exupéry svým životem jednoznačně zasloužil), který následně tak zoufale ( marně ?) prosí aspoň o nějaký zřetelnější projev zájmu o své dílo (sebe samotného).

Jedno z možných vysvětlení skutečnosti, že "na nic není čas" nabízí ve své novele Hrady hněvu Alessandro Baricco. Konkrétně v příběhu quinnipackého malého pana Raila, jeho krásné ženy Jun a tajemství jejich dárků. V okamžiku, kdy technický pokrok přinutil rozmanitost časů stát se jediným, na každého z nás z něj "zbývá" opravdu jen nepatrný zlomek. Ten, který si uděláme a darujeme druhým (nouzová varianta : sami sobě).

Aspoň pro-zatímní odpověď : Čas je v tom (jako obvykle) naprosto nevinně ... :-)

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

DODATEČNĚ : :
Včera jsem ji zase slyšela :

ZLODĚJI ČASU (Michal Prokop & Framus Five)
Hudba : Petr Skoumal
Text : Pavel Šrut


Zmizel jsem v Paříži bez duše bez těla
přibitý na kříži a ty jsi věděla
už zase vyrazil na známou trasu
zloděje času


Dřív jsem je neviděl v opilých nocích
dřív jsem je neslyšel jak jdou v mých krocích
potom je zahnala vůně tvých vlasů
zloděje času

A tys je viděla i v kapkách deště
tajně ti šeptali jsme tady ještě
veselí zoufalí v půlnočním jasu
zloději času


Ref :A v láhvích schovaní ráno mi psali
do čáry na dlani že s tebou spali
když jsem já spal s jinou
chodili krajinou opilých hlasů
zloději času

Miláčku půlnoční za ruku veď mě
s nimi si nezačni číhají ve tmě
veselí zoufalí v půlnočním jasu
zloději času

Žádné komentáře:

Okomentovat